Pokud vám zní název výstavy povědomě, nemýlíte se. První „turnus“ proběhl v roce 2024 v Drážďanech. Expozici tehdy hostil tamní Dům umění Lipsiusbau. A provázela ji útočná kampaň SPD a Stačilo!.
Jádro výstavy totiž představuje unikátní Svatovítský poklad – středověký soubor relikvií nevyčíslitelné hodnoty, který vznikl pro svatovítský chrám už v 9. století a který pak zásadně rozšířil Karel IV. Figurují v něm cennosti jako meč a přilba sv. Václava, roucho sv. Vojtěcha nebo přímé památky na utrpení Ježíše Krista. Právě na tomto souboru stála Karlova císařská reputace i jeho mezinárodní autorita.
Kritici výstavy tudíž ideologicky stavěli na tom, že je Svatovítský poklad jedním ze základů české státnosti, a tak nemá být ze země vyvezen, tím méně na území „historického nepřítele“ – do Německa. Praktické výhrady pak zdůrazňovaly obavy o bezpečnost památek. Vláda byla interpelována a musela ujišťovat o jejich dostatečném zabezpečení.
Letos zatím výstava, zahájená 27. března, probíhá bez většího rozruchu. Hovoří se o ní spíš v odborných kruzích, a to právem: má totiž potenciál být jednou z kulturních událostí sezony.
Schránka ve schránce
Kurátor Jiří Fajt ji připravil ve spolupráci se svatovítskou Metropolitní kapitulou (tedy dnešním majitelem Svatovítského pokladu) a drážďanským kunsthistorikem Lennardem Hoffmannem. A dal jí popisný podtitul „Svatovítský poklad v zrcadle současného umění“. Soubor asi 150 relikviářů, knižních kodexů nebo liturgických textilií doprovodil díly devíti současných umělců. Konvenční prezentaci církevního pokladu tak povýšil na mnohovrstevnatou výpověď o otázkách hodnot, paměti i civilizačního zániku.
Expozice je pojatá jako jeden celek i s výstavní budovou. Schránky s relikviemi ze Svatovítského pokladu jsou umístěny v průchozí „skříni“ a ta je zase spolu s ostatními díly zastřešena prostorem Jízdárny. Francouzská okna poskytují výhled na katedrálu, která se tak stává dalším kontextem i exponátem. Právě do ní totiž Svatovítský poklad patří a od svého vzniku tu byl uložen. Chrámu se proto dostává i vlastního panelu s doprovodným textem.
Mezi Biblí a holokaustem
Na vernisáži Jiří Fajt připomněl zvyk přivážet si z cest suvenýry – sbírky nesourodých předmětů, kterým dávají smysl až konkrétní vzpomínky. Stejně přistoupil k výběru a propojení děl. „Skříň“ s pokladem tak obklopují práce autorů, kteří se věnují otázce paměti a jejího vytrácení a u kterých s nimi souvisí také jejich soukromý osud. Další spojnice je pak národnostní a geografická: relikvie ze Svaté země doplňují čeští, němečtí či židovští autoři pracemi inspirovanými Biblí, církví a napětím mezi konečností a věčností.
„Vyhnání“ česko-německé sochařky Magdaleny Jetelové – nadrozměrné bosé nohy v úprku – připomíná vypovězení Adama a Evy z ráje, ale také nezhojenou ránu vysídlení německých obyvatel. Jetelová sama pochází po matce z rodiny sudetských Němců, která navíc po roce 1968 emigrovala na Západ.
Schrány s rozbitým a částečně slepeným míšeňským porcelánem v těsném sousedství relikviářových schrán s kostmi svatých jsou zase dílem britského umělce Edmunda de Waal. Talíře pocházejí z kdysi rozsáhlé sbírky židovské rodiny von Klemperer, po dvě staletí usazené v Praze, která v 19. století přesídlila do Drážďan. S nástupem hitlerovského režimu odešli Klempererovi do exilu a sbírku zkonfiskoval saský stát. Téměř celá pak byla zničena při bombardování Drážďan v únoru 1945. Edmund de Waal, sám z perzekuované židovské rodiny, několik zachráněných talířů vyspravil technikou kintsugi, kdy se pracuje se zlatem. Výsledné spoje září jako zlaté „jizvy“.
Na ruinách lidství
Židovská – tedy také biblická – historie se do výstavy prolamuje i v sérii černobílých fotografií Josefa Koudelky. Cyklus „The Wall“ z roku 2013 zachycuje stavbu hraniční zdi mezi izraelskými a palestinskými územími. Nejcennější části Svatovítského pokladu pocházejí právě z těchto končin, například rouška Panny Marie, hřeb z Kristova kříže nebo ubrus od Poslední večeře. Zároveň se dnešnímu návštěvníku oživí hrůza současného konfliktu ve Svaté zemi i lidské utrpení na obou stranách zdi.
Další díla se dotýkají třeba holokaustu nebo jaderné katastrofy. Zlomená lidská kost pohozená v plechovce od barvy (práce „Pro Lidice“ od Josepha Beuyse) tvrdě kontrastuje s ostatky světců zasazených do zlata. Podobně zamrazí ve stylizované knihovně z pozůstalosti česko-německého historika Franze Machilka, kde uprostřed tisíců knih o umění, náboženství a dalších ušlechtilých plodech lidského ducha trůní bezhlavá socha Piety – Madony s mrtvým Kristem v náručí.
Kam umístit nebe?
Do celku je zahrnut také balkon Jízdárny. Kam jinam instalovat nebe? Videoobraz „Práh do Království“ od Marka Wallingera zachycuje ve zpomaleném pohybu cestující, vycházející posuvnými dveřmi do příletové haly londýnského letiště. Přeznívající „Miserere“ renesančního skladatele Gregoria Allegriho však dává dílu podobu přechodu na onen svět. Tato devítidílná hudební modlitba za spásu duše se po dlouhá staletí směla provádět pouze v Sixtinské kapli během pašijového týdne.
Kdo ale vlastně prosí o milost a jaké hříchy mají být odpuštěny? Zbožný císař Karel IV. patrně netušil, jak strašné věci se budou na území jeho říše dít ještě ve 20. století a jaké utrpení budou lidé jeden druhému způsobovat i ve století 21. Že bude lidstvo pořád znovu zápasit o uchování památky na své životy a na svoje drahé aspoň ve fragmentech.
Na druhou stranu, Fajtovi se podařilo dokázat, že i fragmentům lze vdechnout nový život a přimět je, aby vždycky znovu vyprávěly příběh, který dává smysl.
