Rukopisný náčrt Máje či exemplář prvního knižního vydání této slavné básně i s Máchovým podpisem vystavuje zcela mimořádně, na pouhých pět dnů, Památník národního písemnictví v pražském Muzeu literatury. Báseň poprvé vyšla právě před 190 lety, 23. dubna 1836. Půl roku poté šestadvacetiletý Mácha zemřel.
Výstava nazvaná „Vše jsem očekával od budoucnosti, nic od okamžiku“ je sama o sobě komorní: přehlídka několika dat, stránek, knih a fotografií. Její autoři Petr Christov a Michal Stehlík se ale netají ambicemi. „Tato výstava není jen výstavou jedné básně. Je výstavou o fenoménu, který zasahuje celou česko-slovenskou společnost,“ zdůraznil na vernisáži 21. dubna Christov.
Prostřednictvím exponátů, ale především pomocí doprovodného programu zábavných přednášek, workshopů nebo literárních čtení, který pokračuje po celý tento týden, chtějí autoři Máchu představit jako literárního novátora, jednotící symbol formujícího se novodobého českého národa i jako symbolické pojítko v těžkých časech nacistické okupace.
Nečeský a nepůvodní
„Byl výjimečný už tím, jak pracoval s jazykem, který se v té době teprve rodil a o kterém mnozí jiní teprve zjišťovali, že v něm mohou mluvit. Mácha v něm vytvořil dílo, které je dodnes etalonem velké a silné moderní poezie,“ podotkl Petr Christov. Dobová obrozenecká komunita přitom Máj tvrdě zkritizovala coby „nečeský“ a nepůvodní, poplatný zahraničním vlivům. Docenila jej a programově se k němu přihlásila až pozdější generace tzv. májovců v čele s Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem.
Pro Christova je však Máchova orientace přes hranice vlasti inspirativní, popsal jej jako „bytostně evropského člověka“, cestovatele, který osobně poznal kus Evropy, a jako jednoho z představitelů evropského romantismu. Už v roce 1843 vznikl německý překlad Máje, v roce 1855 byla báseň přeložena do polštiny a záhy následovaly další jazyky včetně švédštiny, francouzštiny či japonštiny nebo esperanta. Dnes je Máj nejvydávanější českou knihou a dočkal se i vícerého zfilmování.
Symbolem národního odporu
Výstava však vyzdvihuje také Máchův „druhý život“, když se posmrtně stal fenoménem a majetkem národa mluvícího jazykem, který pomáhal utvořit. Připomíná se tu především jeho druhý pohřeb v květnu 1939, který se stal národní manifestací. Těsně předtím, než Litoměřice, kde byl básník pochován poprvé, připadly německé Říši, nechala česká kulturní obec jeho ostatky převézt do Prahy a vystavit k veřejné poctě.
Rakev zahalenou státní vlajkou pak za vyzvánění zvonů převezlo koňské spřežení na Vyšehrad a při velkolepém církevním obřadu ji uložili na Slavíně. Československý rozhlas tehdy zprostředkoval dvouhodinový přímý přenos.
Muzeum literatury se rozhodlo, že na Máchovu počest dá od letoška každoročně 23. dubna prostor někomu ze současných českých literátek či literátů, aby promluvili o úloze literatury pro dnešní společnost. Prvenství připadne prozaičce a dramatičce Magdaléně Platzové.
„Mácha má tu fascinující vlastnost, že si z něj každá doba stále bere to své,“ poznamenal pro Téma.21 druhý z autorů výstavy a ředitel Muzea literatury Michal Stehlík. „Dnes se můžeme vztahovat třeba k jeho silnému vztahu ke krajině a citlivosti k přírodě. Anebo v oblasti kultury vnímat jako on, že bychom měli být přirozenou a sebevědomou součástí evropské kultury, navzdory všem nacionalismům,“ dodal.
