Když tento týden americký viceprezident J. D. Vance přijel do Maďarska podpořit Viktora Orbána, navazoval na ministra zahraničí Marca Rubia, který zemi navštívil v únoru. Tehdy maďarského premiéra chválil za to, jak pevný osobní vztah si vybudoval s americkým prezidentem. Zdůraznil, že Trump si ho velice váží a je připraven Orbánovi pomoci, pokud by čelil například ekonomickým problémům. Šlo onedbale skrývaný vzkaz maďarským voličům, aby volili Orbána.
Dlouholetý vládce Maďarska si vztah s americkým trumpistickým hnutím budoval naprosto cílevědomě. Budapešť například hostí evropskou odnož konference CPAC (Conservative Political Action Committee), jejímž hlavním účelem je budování vazeb mezi tzv. konzervativními politickými silami na obou stranách Atlantiku.
Orbán také představuje pro některé americké konzervativce příklad toho, jak si podřídit nezávislé instituce a státní aparát tak, aby bez odporu plnily cokoliv, co si vedení státu usmyslí.
Navíc jeho volební úspěch považují za víc než jen udržení politického spojence u moci. Jde o test životaschopností tzv. neliberální demokracie, kterou tito lidé prosazují. O tom, že buduje neliberální stát, konec konců Orbán mluvil už v roce 2014.
Spojenci proti systému
Trumpa a Orbána pojí stejný přístup k migrační politice, těžko by se naopak shodli v otázce daní. Hlavním styčným bodem je odpor k ústavnímu liberalismu.
Termín liberalismus tady neznamená sociálně liberální politiku, ve které se stát snaží o sociální spravedlnost mezi různými skupinami obyvatel, ale spíš systém, který brání koncentraci moci v jedněch rukách. Orbánovi se díky rekordnímu vítězství v roce 2010 podařilo tento systém odstranit změnami maďarské ústavy. Voliči mu dali ústavní většinu, kterou využil k likvidaci prakticky všech nezávislých institucí od veřejnoprávních médií po soudnictví. To z Maďarska nedělá přímo diktaturu, ale jde o významnou erozi pojistek proti zneužívání moci.
V USA se Trump a jeho zastánci řídi tzv. teorií jednotné exekutivy. Podle té veškeré složky výkonné moci podléhají libovůli prezidenta. V tomto pojetí neexistuje prostor pro nezávislost třeba ministerstva spravedlnosti nebo Federální rezervy (americká centrální banka).
Argument zastánců takového systému je, že vítěz voleb musí mít možnost prosadit svůj program, aniž by mu v tom bránila nevolená byrokracie. To, co liberální systém považuje za nezávislé instituce, vnímají tito lidé jako nedemokratickou překážku ve výkonu moci vzešlé z voleb.
Potíž takové neliberální demokracie je ale v tom, že má tendenci degenerovat v systém nedemokratický. Orbán za účelem snížení pravděpodobnosti, že bude od moci odstaven, změnil volební systém. Trump se po prohře v roce 2020 snažil zablokovat předání moci. Teď usiluje o prosazení zákona, který ztíží Američanům volit.
Podřízená diplomacie
Spojenectví Trumpa s Orbánem tak není primárně výrazem blízkosti politických programů, ale daleko spíš společného odmítnutí liberální, tedy ústavní demokracie. To je samo o sobě samozřejmě znepokojivé. Možná je ale stejně problematický způsob, kterým se Američané rozhodli své politické favority podporovat.
Vzpomeňme si na 80. léta minulého století. V USA byl prezidentem republikán Ronald Reagan a v Británii se rok před ním stala premiérkou lídryně konzervativní strany Margaret Thatcherová. Tito dva měli k sobě politicky daleko blíže než duo Trump Orbán. Oba usilovali o drsnou reformu ekonomiky své země a oba zastávali neoliberální ekonomické pozice.
Přesto se nikdy nestalo, že by Reagan Thatcherovou formálně podpořil ve volebním souboji proti levicové Labouristické straně. To, co předvádí současná americká administrativa, je v tomto ohledu naprosto bezprecedentní. Bohužel se ale nejspíš jedná o nový normál.
Reagana by nikdy nenapadlo otravovat vztahy se spojeneckou zemí zasahováním do její vnitřní politiky. Vztah USA a Británie správně vnímal jako nadřazený politické příbuznosti své Republikánské strany s britskou Konzervativní. Spojenecké vazby jsou totiž založeny na zájmech, které dalece přesahují zájmy a priority momentální politické reprezentace. Ta se totiž v demokracii mění poměrně často, kdežto aliance a důvěra mezi státy se budují velmi dlouho.
Osobní vztahy
Trump ovšem tohle pravidlo zahraniční politiky naprosto ignoruje. Jeho představa spojenectví je založena na osobních vztazích. Snahy ovlivnit maďarské volby nejsou zdaleka prvním podobným pokusem ze strany jeho administrativy. V říjnu loňského roku americký prezident možná ještě drastičtěji zasáhl do volebního dění v Argentině.
Tam vládne Trumpův ideový spojenec Javier Milei. Na podzim proběhly v zemi parlamentní volby, které sice nemohly vést k jeho konci, ale mohly mu výrazně zkomplikovat vládnutí. Právě před volbami ale začala padat hodnota pesa, argentinské měny. Amerika nabídla Argentině možnost získat za pesa až 20 miliard dolarů. Tento krok pomohl stabilizovat situaci a obnovit důvěru. Argentina využila asi 2,5 miliardy a peníze už v lednu podle amerického ministra financí Bessenta vrátila.
Potud by bylo všechno v pořádku. Jenže Trump otevřeně řekl, že nabídka jeho administrativy platí jen v případě, že „Milei zůstane u moci“. Jinak pohrozil tím, že Amerika svou podporu stáhne. Trump tedy pomoc podmínil vítězstvím svého preferovaného kandidáta.
Americký viceprezident Vance pak v loňském roce v Německu způsobil skandál otevřenou podporou Alternativy pro Německo, kterou tehdy německá kontrarozvědka označovala za extremistickou. U nás tento skandál přehlušilo Vanceovo vystoupení na bezpečnostní konferenci v Mnichově. Němečtí politici se ale proti bezprecedentnímu zasahování ohradili.
Spojenec prezidenta Trumpa Elon Musk se pak snažil vést kampaň za odstoupení britského premiéra Kiera Starmera. Bylo jen pár měsíců po všeobecných volbách, ale Musk s pomocí své sociální sítě X zesiloval volání po Starmerově konci.
Bezpečnostní strategie
Všechny tyto kroky dávají větší smysl ve světle americké strategie národní bezpečnosti vydané v loňském roce Trumpovou vládou. Spojené státy chtějí klást důraz na spolupráci se spřízněnými evropskými zeměmi místo jednání přímo s Evropskou unií.
Je tedy potřeba si zvyknout na to, že americké zasahování a otevřená podpora politickým favoritům bude minimálně do konce Trumpova mandátu běžnou součástí americké politiky vůči evropským zemím.
V České republice i na Slovensku momentálně vládnou politici, kteří se v různé míře k Trumpovi hlásí. To se může jevit jako výhoda. Jenže třeba případ českého ministra zahraničí Petra Macinky (Motoristé sobě) ukazuje limity takové politiky založené na pocitech.
Macinka se na chvíli stal hvězdou amerických republikánů kvůli svému verbálnímu střetu s Hillary Clintonovou. Nedlouho poté americký velvyslanec stejně českou vládu ostře kritizoval za nedodržení závazků ve věci výdajů na obranu. Jak už bylo uvedeno výše, Orbán je víc než jen politický spojenec. Proto mu prozatím projde třeba i nákup ruské ropy. Takové výsadní postavení ovšem zjevně nemají ostatní země přátelské k Trumpovi.
Trumpův přístup k diplomacii je byzantinský. Vyžaduje chválu, lichocení, dary a naopak nesnese jakoukoliv kritiku. Všechny státy, které na to přistoupí, riskují, že si zkomplikují vztahy s budoucí případnou demokratickou administrativou. Orbán se může alespoň chlubit tím, že za to, na rozdíl od Česka a Slovenska, skutečně něco získává. Bude ale zároveň zajímavé sledovat, jak budou vypadat americko-maďarské vztahy v případě, že Orbán prohraje.
