Příběh o tom, že Spojené státy zaručily, že Severoatlantická aliance se nebude rozšiřovat na východ, dobře odpovídá ruskému vnímání konce studené války. Rusové nebyli schopní přijmout prostý fakt, že jejich imperiální projekt, jménem Sovětský svaz, byl ve studené válce poražen. Upnuli se proto k interpretaci, že studená válka skončila vlastně dohodnutým vyrovnáním. Sovětský svaz se v jeho rámci dobrovolně stáhl z Německa a všech svých satelitů. Výměnou mu mělo být slíbeno, že NATO tohoto „vstřícného kroku“ nevyužije.
Sjednocení Německa a slib nerozšiřování
Jedná se ale o ex post výmysl ruských nacionalistů, kteří všechno dávali za vinu Gorbačovovi, poslednímu vůdci SSSR. I proto je jim vlastně jedno, že sám Gorbačov popřel existenci amerického slibu Alianci nerozšířit. Rusové se odvolávají na jednání o sjednocení Německa, při kterém podle amerického zápisu tehdejší ministr zahraničí USA James Baker dal onu železnou záruku, že se NATO neposune ani o píď na východ. Je ale potřeba tuto větu analyzovat v kontextu. V době jednání ještě existovala Varšavská smlouva, kterou Sověti založili jako protiváhu NATO v roce 1955. Američané ani Sověti sami si v té době nedovedli představit, že by skončila. Nabízet či požadovat záruky, že se její členové nestanou členy NATO tedy nedávalo smysl.
Navíc hned po větě o zárukách americký ministr Baker prohlásil, že to „musí být provedeno tak, aby to také uspokojilo německé sousedy na východě“. Z toho jasně vyplývá, že Polsko a ČR měly být subjekty, a nikoliv objekty smlouvy. Později při samotném jednání pak Baker explicitně řekl, jakého území se záruka týká, když sovětskému protějšku Ševarnadzemu nabídl, že „ve východní části Německa nebudou žádné síly NATO. To by vlastně bylo možné naprosto zakázat“. To také Aliance dodržela i po rozšíření v roce 1999.
Ohrožení nebo ztráta prestiže
Ony dlouho nebyly alianční síly ani v tzv. nových zemích, a to právě proto, aby Rusko nemohlo cítit ohrožení. K tomu byla zřízena rada NATO-Rusko a obecně se Spojené státy hodně snažily, aby Moskva nemohla vnímat rozšíření Aliance jako hrozbu pro svou bezpečnost. Faktem ale je, že před rozšířením skutečně varovali mnozí odborníci na mezinárodní vztahy a na Rusko.
Jedním z předních byl George Kennan, architekt politiky zadržování komunismu na konci 40. a začátku 50. let. Ten rozšíření označil za osudovou chybu. Napsal, že tento krok by v Rusku oslabil pozici zastánců demokratizace. Zajímavé ale je, že Kennan sám před bezpečnost jakožto důvod ruského odporu zařadil jeho prestiž. Ztráta velmocenské prestiže byla tím, co měli dle Kennana Rusové vždy „na prvním místě“. Je ale dobré připomenout, že Kennan byl odpůrcem zřízení Aliance od samého počátku.
Kennan samozřejmě nebyl ve svých varováních sám. Odpůrci rozšiřování prohlašovali, že rozšíření Aliance ohrozí proces demokratizace Ruska, a tím i vztahy s USA. Z toho vyplývá, že Aliance by pro USA nepředstavovala žádný zisk.
Možnost demokratizace Ruska
Taková argumentace ale předpokládá, že by v Rusku reálně existovaly demokratické síly, které mohly zabránit nástupu Vladimira Putina k moci, případně že sám ruský vůdce by v případě nerozšiřování NATO demokracii nezavrhnul. Tento předpoklad se ale jeví přinejlepším jako krajně nejistý.
Až do roku 2014, kdy Rusko okupovalo Krym a poslalo tajně své neoznačené jednotky na východ Ukrajiny, nebyly v nových členských zemích žádné stálé alianční jednotky. I po tomto datu se pořád jednalo o řádově tisíce mužů. Představě, že by vytáhli na Mosvku je směšná na první pohled.
Tvrdit, že NATO ohrožovalo Rusko, je proto naprosto nesmyslné. Moskvě vadila ztráta prestiže, protože se nikdy nesmířila s tím, že přišla o status supervelmoci. Putin je zjevně přesvědčen, že pro jeho obnovení musí vzkřísit i bývalé evropské panství Sovětského svazu.
Nechme jim jejich sféru vlivu
Není vůbec náhoda, že právě jeho rozpad označuje za největší geopolitickou katastrofu 21. století. Možná, že Amerika měla krom nerozšiřování NATO zabránit i rozpadu SSSR nebo Varšavské smlouvy. Pak by asi skutečně válka na Ukrajině nevypukla. Rusko by totiž nemělo žádnou potřebu dobývat to, co ovládá.
To je konec konců závěr dalšího akademického zastánce usmiřování Ruska Johna Maersheimera. Podle něj se Spojené státy konfliktu s Ruskem mohly vyhnout, kdyby se NATO nerozšířilo a Washington respektoval zónu vlivu Moskvy. Hlásání takového utilitárního přístupu zní ovšem trochu jinak od amerického akademika a jinak od politika země, která do té sféry vlivu má patřit.
