Spojené státy své území prostřednictvím koupě rozšířily mnohokrát. Někdy to bylo naprosto dobrovolné, jako třeba v případě Louisiany. Tu od Francie získal prezident Thomas Jefferson v roce 1803 a nová republika díky tomu v podstatě zdvojnásobila svou rozlohu. Dodnes představuje největší územní zisk v historii USA.
Jindy, jako třeba v případě původně mexických území, byla koupě vynucena válkou v letech 1846 až 1848. Po anexi Texasu Spojenými státy v roce 1844 se obě země nedokázaly shodnout na společné hranici. Prezident James Polk chtěl sporné území koupit spolu s ostatními mexickými nároky až na západ ke Kalifornii. Mexičané odmítli a Spojené státy vyslaly do sporné oblasti vojáky. Po očekávaném střetu pak Polk vyhlásil válku a Mexiko k prodeji území donutil v rámci mírové smlouvy.
Na bývalém teritoriu Mexika se dnes rozkládají Kalifornie, Nevada, Utah a částečně také Arizona, Colorado, Kansas, Nové Mexiko, Oklahoma a Wyoming. Dobyté části Mexika jsou rozlohou třetím největším územním rozšířením USA. O něco víc půdy získaly Spojené státy koupí Aljašky od Ruska v roce 1867. V témže roce přišel ministr zahraničí William Seward také s nápadem koupit Grónsko.
Do všech světových stran
Není náhodou, že touha po expanzi přišla nedlouho po občanské válce. Před ní se Amerika dokázala rozšířit od pobřeží Atlantiku až ke břehům Pacifiku. Naplnila tím takzvaný Zjevný úděl. Tento termín vyjadřoval tehdejší silné přesvědčení, že Američanům dal Bůh právo osídlit a civilizovat celý kontinent. Když nebylo kam se dál rozšiřovat na východ, obrátili Američané svou pozornost na sever.
V tomto kontextu není bez zajímavosti, že ministr Seward vnímal koupi Aljašky a Grónska jako součást strategie, jak přimět samosprávné dominium Británie Kanadu k tomu, aby se také stala součástí USA. O obsazení alespoň části svého severního souseda se Američané už před tím pokusili během války s Británií v letech 1812 až 1815. Během občanské války, kdy panovaly obavy z možné intervence Británie na podporu odtrženého Jihu, pak byla Kanada vnímána jako nebezpečí.
Grónsko tedy zachránila americká domácí politika a problémy s politickou rekonstrukcí rozdělené země po občanské válce. Právě spory o ni vedly k prvnímu impeachmentu prezidenta v americké historii. Andrew Johnson sice v senátu hlasování o odvolání těsně ustál, ale politicky byl de facto vyřízen.
Rooseveltův dodatek
Otázka Grónska pak znovu přišla na pořad dne na přelomu 19. a 20. století. Spojené státy vyhrály válku se Španělskem a získaly Kubu, Portoriko a Filipíny. Prezident Theodore Roosevelt pak aktualizoval slavnou a dnes tak diskutovanou Monroeovu doktrínu. Původně šlo vlastně o varování evropským zemím, aby se nesnažily potlačit národně osvobozenecké boje proti španělské nadvládě v Latinské Americe, které prezident James Monroe vyřkl v roce 1823.
Roosevelt ono varování proměnil v ospravedlnění zásahů v těchto zemích ze strany USA a právě v této době také definitivně vykrystalizoval koncept americké nadvlády nad západní polokoulí. Stavba průplavu v Panamě, kterou Američané úspěšně dokončili poté, kdy si na projektu vylámali zuby Francouzi, byla symbolickým završením tohoto procesu.
Uznání Grónska
Shodou okolností byl průplav otevřen 14. srpna 1914, jen pár dní poté, co se Evropa vrhla do první světové války. V ní se Spojené státy dlouho snažily zůstat neutrální. Zároveň ale jejich vztahy s Německem významně ochladly především kvůli ponorkové válce. Boje v Evropě zkrátka ovlivňovaly i americkou bezpečnost.
Hlavním objektem amerického zájmu nebylo Grónsko. Strategickým územím, které leželo Američanům na srdci, bylo souostroví známé tehdy jako Dánská Západní Indie. Dnes jde o Americké Panenské ostrovy. Ty už v roce 1864 chtělo Dánsko vyměnit s Pruskem za Šlesvicko-Holštýnsko, o něž Dány připravili právě Prusové ve druhé prusko-dánské válce. Američané se je snažili získat už před tím. Teď se navíc obávali, že by neutrální Dánsko mohlo strategické ostrovy v blízkosti Panamského průplavu postoupit Německu.
Proto v roce 1916 podepsali s Dánským královstvím dohodu o jejich odkoupení. Na přání dánské vlády byla její součásti i deklarace amerického ministra zahraničí USA Roberta Lansinga, kterou Spojené státy uznaly dánskou suverenitu nad Grónskem. Když prezident Trump mluví o tom, že neexistuje dokument, který by dánský nárok potvrzoval, je to prostě lež.
Ochrana a okupace
Grónsko se stalo předmětem amerického zájmu během druhé světové války. Dánsko bylo na jaře 1940 okupováno Německem a grónský sněm plnící roli parlamentu Landsraad nedlouho poté vyhlásil, že ostrov odmítá poslušnost vládě v okupovaném Dánsku. Následně ustavil dánského velvyslance v USA Henrika Kaufmanna svým zástupcem pro vztahy s Washingtonem a požádal Američany o ochranu.
Grónsko se tak chtělo vyhnout britské okupaci, která tehdy reálně ze strategických důvodů hrozila. Přítomnost amerických jednotek, která byla až do amerického vstupu do války na zapřenou, pak byla formálně stvrzena dohodou, kterou podepsal Kaufmann s americkým ministrem zahraničí Cordenem Hullem.
Grónsko se stalo vlastně americkým protektorátem, ale dánský nárok jako takový zpochybněn nebyl. Po válce se ostrov pokoušel odkoupit prezident Harry Truman. Grónsko totiž mělo strategickou polohu i v případném konfliktu se Sovětským svazem, který byl jedinou velmocí schopnou Spojené státy ohrozit. Americká administrativa také proto odmítla stáhnout své vojáky, i když Dánové předpokládali, že tak po skončení druhé světové války učiní.
Dánové se snažili Američany přimět k odchodu, ale zároveň jim bylo jasné, že nemají jak je k takovému kroku donutit. Nakonec se situace vyřešila zřízením Severoatlantické aliance a následnou smlouvou z roku 1951, která Američanům zachovala práva na vojenskou přítomnost, ale nenarušovala dánskou suverenitu. Trumpův zvláštní vyslanec pro Grónsko Jeff Landry tak nemluví pravdu, když tvrdí, že Dánové po válce ostrov okupovali v rozporu s Chartou OSN. Ostrov reálně okupovali Američané.
„Napravit hloupost“
Trumanova administrativa si na jedné straně vynutila zachování amerických vojenských základen. Na straně druhé ale Truman odmítl silou tlačit na prodej ostrova. To je tedy to navrácení, které Trump v projevu v Davosu označil za hloupost a chybu. Tato rétorika silně připomínala slova ruského diktátora Vladimira Putina o Krymu, který zase prý hloupý velkomyslný Chruščov daroval Ukrajině a ukradl Rusku.
Je zarážející, jak podobně jako Moskva Trump a jeho pomocníci (jako zmíněný Landry) využívají historii k ospravedlnění případné agrese proti Grónsku. Navzdory tomu, že Grónsko dnes dávno není kolonií, ale samosprávným územím, chtějí Američané vzbudit dojem, že Kodaň Gróňany okupuje a utiskuje. Zajímavé je, že Dánsko dle amerického pohledu zároveň provádí vojenskou okupaci a zároveň ostrov dostatečně nechrání, protože tam nemá dost jednotek.
Slon a rozbitý porcelán
V tuto chvíli je zjevné, že se prezidentovým choutkám postavil americký Kongres. Republikánský senátor Thom Tillis, který se fóra v Davosu také zúčastnil, to řekl jasně. Trumpův slib, že se nepokusí ostrov obsadit silou, nebyl ústupkem. Bylo to uznání skutečnosti, že to udělat prostě nemůže. Následná údajná dohoda s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem mu nejspíš jen umožnila vycouvat aspoň trochu se ctí.
Jenže to zároveň vypadá, že Trumpovy eskapády jakoukoliv dohodu spíš ztížily. Americký prezident naznačuje, že by Spojené státy měly získat suverenitu nad územím, kde jsou jejich základny. Grónští politici už se nechali slyšet, že o ničem takovém nevědí, nic takového neschválili a NATO nemá žádnou pravomoc za ně jednat. Suverenitu Grónska za červenou linii označili i Dánové.
Zdá se tedy, že nedůvěra, kterou Trump svým chováním do vzájemných vztahů vnesl, jen tak nezmizí. Sami Gróňané teď budou i na americké základny hledět daleko podezřívavěji a budou daleko méně ochotni je schválit, než kdyby Trump postupoval podle stále platné smlouvy z roku 1951. I její rozšíření teď bude pro Grónsko a Dánsko daleko citlivější. Trumpova strategie slona v porcelánu, kterou někteří označují za geniální, selhala. Zbyl po ní jen rozbitý porcelán, který bude trvat dlouho znovu slepit, a stejně už nikdy nebude stejný jako předtím.
To neznamená, že nemá cenu se o to snažit. Lze doufat, že se to obejde bez podlézání, které v zoufalství předvádí Mark Rutte. Nicméně pokud by pomohlo Trumpa uklidnit, museli bychom jej přijmout jako nutnou daň. Zároveň je však potřeba se připravit na to, o čem mluvil v Davosu kanadský premiér Mark Carney. Musíme přijmout fakt, že spojenectví s Amerikou už nikdy nebude stejné, a snažit se svou bezpečnost zajistit jinak.
