Když se řekne péče, většina lidí si automaticky vybaví ženu. Stejně jako péči o dítě totiž se ženami spojujeme také péči o druhé. A jinak to není ani v profesionální sféře. Ačkoli přesný poměr žen a mužů v pečovatelství není snadno dohledatelný, v sociálních službách, pod které i tato profese spadá, působí jen asi 15-20 procent mužů. Ženy převažují také mezi neformálně pečujícími, tedy těmi, kdo se starají o některého z rodinných příslušníků. Mužů je oproti nim pouze třetina, jak v minulém roce zjistilo Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Právě přes péči o svého otce se ke dráze profesionálního pečovatele dostal Lukáš Surý. Nejprve pracoval v domově důchodců, tam ale neměl vyhovující podmínky. Nyní působí jako asistent odlehčujících služeb pro domácí hospic, dohromady má více než 6 let zkušeností. „Okolí mě spíš obdivovalo, že jsem se do něčeho takového pustil. S obavami z předsudků jsem do toho nešel, ale jednou se mě klient ptal, jestli nejsem úchyl, když vykonávám tuhle profesi,“ přiznává. Podle Lukáše Surého můžou muži coby pečovatelé nabídnout třeba fyzickou sílu, on sám se ale setkal i s tím, že toho kolegyně zneužívaly. „Muž ženě přirozeně pomůže, ale když vás nechá dělat těžkou práci a sama jde na kafe nebo na cigáro, tak to není v pořádku,“ hodnotí.
Důvodem, proč nemá mnoho mužů o tuhle práci zájem, jsou podle Lukáše Surého mimo jiné i peníze, které nejsou v sociálních službách adekvátní. „Ne každý muž si může tuhle práci dovolit. Představa, že bych měl živit rodinu a manželku, když nedosahuji ani průměrné mzdy, neodpovídá realitě,“ vysvětluje.
Stydí se klientky, když o ně pečuje muž? Kde se pečovatel může setkat s flirtováním? A je díky své práci Lukáš Surý více empatický?
Rozhovor je součástí seriálu o mužích v „ženských“ profesích.
