Hovořit o křesťanství na Blízkém východě je i pro hlavu katolické církve vždy „chůzí po žhavém uhlí“, jak o aktuální cestě mluvíme v našem zpravodajství. Lev XIV. zvolil metodu zajít až na nejzazší možný okraj, aniž by ovšem i jen o milimetr překročil únosné diplomatické riziko. Všechna jeho slova, výběr a načasování jednotlivých bodů programu i to, že některá exponovaná místa a úkony naopak vynechal, prozrazovaly, že Vatikán vážil na lékárnických vahách.
Obě cesty „zdědil“ Lev XIV. po svém předchůdci Františkovi. Ten návštěvu Libanonu dlouho sliboval a do Turecka se po jedenácti letech znovu chystal letos v květnu, aby uctil 1 700. výročí Nicejského koncilu – historicky prvního mezinárodního sněmu biskupů římské říše v roce 325, který se odehrál v Niceji, dnešním tureckém İzniku. Letos 21. dubna však František zemřel.
Ohrožená menšina
Před aktuální cestou Vatikán označil Turecko za „privilegovaný cíl v místopisu papežských cest“: od navázání vzájemných diplomatických vztahů v roce 1960 přijalo Turecko nejvyššího představitele katolické církve už popáté. Byli tu Pavel VI. (1967), Jan Pavel II. (1979), Benedikt XVI. (2006) a konečně František (2014).
Cíle byly pokaždé dvojí. Posílit vztahy mezi katolickou a pravoslavnou církví, které se oddělily tzv. velkým schizmatem v roce 1054 (duchovní vůdce světového pravoslaví, aktuálně Bartoloměj I., sídlí právě v Istanbulu).
A také usilovat o dialog s islámským světem, v němž je Turecko jedním z vlivných hráčů.
Tentokrát hrála roli také snaha podpořit místní pozapomenutou křesťanskou komunitu. V Turecku se 99 % z jeho 86 milionů obyvatel hlásí k sunnitskému islámu. Křesťané představují ani ne půlmilionovou menšinu a zhusta čelí upozaďování a diskriminaci.
V nejednoduché situaci jsou také křesťané v Libanonu – zemi, která byla po desetiletí příkladem vyváženého a pokojného soužití křesťanů s muslimy. Po sérii politických krizí a vzhledem k bezpečnostním otřesům v oblasti však Libanon čelí exodu obyvatelstva, především právě křesťanů. Na síle získávají islamistické frakce v čele se šíitským Hizballáhem. Od loňského roku na sebe znovu navzájem útočí Hizballáh a izraelské síly.
Nejen v tomto konfliktu, ale i v dalších současných krizích na Blízkém východě, nevyjímaje válku v Gaze, pak křesťané zpravidla úplně vypadávají ze zřetele.
Křesťané jako součást turecké identity
Proto Lev XIV. před tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem akcentoval význam plurality ve společnosti, s důrazem na roli křesťanů, kteří „chtějí pozitivně přispět k jednotě vaší země“ a „jsou součástí turecké identity“. V podobném duchu pak podpořil vzdělání žen a jejich zapojení do veřejného života.
Existenci křesťanské komunity v zemi Turkům dále zdůraznil při setkání se Safim Arpagusem, šéfem Diyanetu – státního úřadu pro náboženské záležitosti. Křesťanům samotným potom kladl na srdce, aby se nenechali zlomit svým nízkým počtem ani postavením šikanované menšiny.
Jak se zastat Arménů
Zahraniční komentátoři si hojně všímali toho, jak Lev XIV. pojal setkání s křesťany arménské církve. V její katedrále v Istanbulu poděkoval za „odvážné křesťanské svědectví arménského národa v průběhu staletí, často za tragických okolností“. Vyhnul se přitom označení „genocida“. Během let 1915 –1918 osmanští Turci vyvraždili zhruba 1,5 milionu Arménů křesťanského vyznání, turecká vláda se však obvinění z genocidy dodnes brání. Česká republika ji coby historický fakt uznala roku 2017, Slovensko loni, Vatikán už od roku 2000.
Jako první (a zatím jediný) papež o genocidě Arménů explicitně mluvil v dubnu 2015 ve Vatikánu František. Vysloužil si ostrou reakci z turecké strany. Na turecké půdě dané slovo nepoužil ani on ani Benedikt XVI.
Jak upozorňuje komentátor francouzského deníku La Croix Mikael Corre, Lev XIV. měl v tomto bodě k obezřetnosti ještě další důvod: zrovna v říjnu totiž svatořečil Ignatia Shoukrallaha Maloyana, arménského biskupa z Mardinu zavražděného právě během genocidy.
Mešita ano, modlitba ne
V neposlední řadě média komentovala Lvovu návštěvu v istanbulské Modré mešitě, především to, že se zde papež navzdory očekáváním hlasitě nepomodlil. „Prožil návštěvu v tichosti, s hlubokým respektem k tomuto místu a víře těch, kdo se zde scházejí k modlitbě,“ upřesnilo pak vatikánské tiskové středisko na Telegramu. Stejně se zachoval už Benedikt XVI. v roce 2006, kdy na tomto místě, jak psala vatikánská média, „stanul pár minut v soustředění“.
Nezavdat příčinu ke konfliktu
Příznačné je tak na celé této Lvově cestě ani ne tak to, co řekl a udělal, ale co neřekl a neudělal.
Důvody jeho zdrženlivosti jsou však zřejmé: v zemi, kde – jak píše La Croix – je každé náboženské gesto sledováno pod drobnohledem, by větší průraznost mohla neblaze dopadnout na křesťanskou menšinu. Takto o ní dal papež vědět na nejvyšší úrovni, aniž by zavdal příčinu ke konfliktu.
