Jednou je to třetihorní vyvřelina, podobně jako další bývalé sopky v Českém středohoří. Podruhé přírodní památka a součást evropské soustavy chráněných lokalit Natura 2000. Především je ale Říp cílem poutí: ať už náboženských, čistě zábavních anebo těch, které se nesou v duchu vlastenectví, politikaření a nacionalismu. To platí po dlouhá staletí.
První zmínku o praotci Čechu nalistujeme ve 12. století v Kosmově kronice. Odtud pak příběh o slovanském lidu hledajícím novou vlast převzal Václav Hájek z Libočan. Tento humanistický duchovní, spisovatel, a především zdatný fabulátor ve své „Kronice české“ (1541) neponechal žádné místo v dějinách Čechů bílé, ale všechna vyvedl bez ohledu na fakta v nejpůsobivějších barvách. Včetně báje o Řípu.
Díky těmto dvěma autorům dnes máme pro Čechy biblický příměr „země mlékem a medem oplývající“. A právě oni se zasloužili o to, že se Říp stal duchovním středem a symbolem českého národa. Jiráskova verze ze „Starých pověstí českých“ (1894) to ve své době, na vrcholu emancipačních snah novodobého českého národa, již jen dotvrdila.
Potenciál jako za praotce
„Jsme na hoře Říp. A stejně jako praotec Čech viděl v Česku velký potenciál, i SPD v něm vidí velký potenciál,“ aktualizoval loni Hájka z Libočan v předvolebním videu místopředseda SPD Radim Fiala. Mimochodem ještě v roce 2009 nynější předseda tohoto hnutí, tehdy ještě pracovník v cestovním ruchu Tomio Okamura spatřoval v Řípu především potenciál turistický a navrhoval tu kupříkladu vystavět wellness hotel.
To Jiří Paroubek zde v roce 2008 coby předseda ČSSD zahajoval předvolební kampaň „diskotékou“ s hity Michala Davida a Stanislava Hložka. Pro ČSSD a její podporovatele je Říp tradičním cílem už od roku 2002, kdy sem tehdejší ministr životního prostředí Miloš Kužvart na protest proti ekologické politice ODS vystoupal v protichemické kombinéze.
Svůj „řipský“ zářez má i současný premiér Andrej Babiš, který před časem rozvinul myšlenku, že by majitel hory, tedy rod Lobkowiczů, měl prokázat své vlastenecké cítění a Říp darovat českému státu. Jak se ale později vyjádřili členové rodiny, Říp není na prodej, což nevyloučilo jejich ochotu podílet se ve spolupráci s Ústeckým krajem na rozvoji místa.
Od modliteb k táborům lidu
Politická shromáždění a tábory lidu mají na Řípu tradici nejpozději od roku 1868, kdy sem na protest proti nespravedlivě pociťovanému tzv. rakousko-uherskému vyrovnání dorazilo několik desítek tisíc lidí. Právě tehdy byl z hory vylomen kamenný kvádr, který posloužil jako jeden ze základních kamenů Národního divadla.
A do historie se zapsalo i devadesátitisícové protiněmecké shromáždění v roce 1939, následované zákazy a represemi.
To náboženské pouti do vrcholové rotundy sv. Jiří mají ještě o něco starší dějiny. Stavba pochází z první poloviny 11. století, od 16. století je zasvěcená právě svatému drakobijci a jen o století později už sem o jeho svátku 24. dubna proudily davy poutníků. Což je tradice, která se udržuje i dnes.
Kontext a současnost
Inspirovala i jedno z děl vystavené v Galerii Roudnice na výstavě nazvané „Říp: kontext a současnost“. Ta řipské krajinky a žánrové obrazy umělců 19. století doplňuje současnými díly studentů a pedagogů Fakulty umění a designu ústecké univerzity.
Zmíněný obraz „Pouť na Řípu“ namaloval v roce 1890 roudnický rodák Josef Ulrich. Jeho vrstevníci pak malovali horu z rozmanitých pohledů a v různých ročních dobách, zdálky, zblízka, za tmy, deště i za plného slunce.
Pomáhali tak kodifikovat Říp coby národní symbol, jako to, co vystihuje žena, jejíž myšlenka se stala součástí jednoho ze současných děl: „Hora Říp pro lidi znamenala mnohem víc než jen kopec. V nejtěžších dobách byl Říp tím momentem, který držel celý národ pohromadě.“
Co znamená posvátný?
Autoři vystavených prací pomáhají zamyslet se nad tím, jestli to pořád platí. Můžeme tvrdit, že je pro nás Říp posvátný, když se dnes už ani neshodneme, co to „posvátno“ znamená – ptá se svérázný řipský „oltář“ Terezy Jobové. Svědčí o úctě k této hoře, co jsme schopni poházet po jejích úbočích během výstupu – jak ukazuje práce Jana Buriana „Vzpomínka na Říp“? Jsou to lahve, plechovky, obaly od jídla a další neřád, který autor na Řípu vysbíral a ironicky zasadil do obrazových rámů.
Jakub Březina zase ve své AI animaci nechává hrdiny odsunout rotundu z vrcholu hory. A ptá se: Jaký národ zde vznikne teď, když je Říp uveden do původního stavu, a jde začít zase od začátku?
Další díla si všímají přírodních specifik kopce včetně jeho magnetických zvláštností, daných vysokým obsahem magnetovce.
Ale také se tážou: Komu tedy Říp ve skutečnosti patří? Kdo jej smí považovat za svou horu? A jak se stát Čechem? Naléhavě tuto otázku klade videomapping promítaný na zadní stěnu výstavní síně. Jeho autorem je Dmitrii Ostretsov a pojmenoval jej „To je Česká republika jak ji budu feelovat až budu mít v poho doklady tady“.
Černobílý chvějivý záběr hory ovíjí proměnlivá polární záře. Když se návštěvník dostatečně přiblíží, vrhá vlastní stín na její úbočí. Vystoupat na ni ale nemůže.
A tak je soubor školních prací v maloměstské galerii podnětem k tomu, důkladně se zamyslet nad vlastní identitou a nad tím, co ji tvoří. Výstava je otevřená do 13. září. Na Říp lze vyšplhat kdykoli.
