Každý stát a národ má své historické mýty, na jejichž základě si buduje identitu. Vítězství v různých válkách patří k událostem, které si země po celém světe s oblibou připomínají. Sovětský svaz (SSSR – Svaz sovětských socialistických republik) ovšem z „vítězství nad fašismem“ vytvořil ústřední bod sovětské identity. Rusko, které bylo imperiálním centrem sovětské říše, pak tuto část sovětské historické paměti po pádu SSSR přijalo za svou.
Účelem přehlídek nikdy nebylo ani tak připomínat nezměrné oběti, které národy Sovětského svazu ve válce přinesly. Kdyby ano, probíhal by ceremoniál v daleko smutečnějším tónu, jaký třeba vidíme ve Velké Británii 11. listopadu, kdy se připomíná konec první světové války. Pompézní vojenské přehlídky však mají především ukázat Rusko a Rusy jako vítězné a neporazitelné.
Neporazitelné Rusko?
Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov sebevědomě prohlašuje, že Rusko ve své historii žádnou válku nezačalo, ale vždycky války ukončuje. Tento obraz mírumilovné země, která se dokáže ubránit každému agresorovi, je ale historicky naprosto mylný. Rusové samozřejmě řadu válek začali a mnohé, především ty výbojné, také prohráli.

Ve svých moderních dějinách se sice dokázali ubránit Napoleonově invazi a Hitlerovým vojskům. Zároveň ale katastrofální výkon předvedli v první světové válce nebo v třeba rusko-japonské válce. Ani představa, že Rusové jsou schopni vydržet sebevětší ztráty, neobstojí. V první světové válce se morálka carské armády zhroutila, i když třeba Francie, Srbsko, nebo dokonce i Velká Británie přišly o větší počet lidí v poměru k počtu obyvatel.
Jenže takový mýtus o neporazitelnosti Ruska, které si pro vítězství dokráčí, i kdyby měla polovina Rusů padnout, je užitečný. Nevyhnutelnost ruského triumfu často používala ruská pátá kolona v Evropě i v USA jako argument proti pomoci napadené Ukrajině. Pátá kolona je vnitřní spojenec vnějšího protivníka. V tomto případě jsou to politici, média, aktivisté nebo sítě, které v evropských zemích prosazují zájmy Moskvy.
Vítězství ve Velké vlastenecké válce, které tvoří jádro tohoto mýtu, je tak způsobem odstrašení nejen proti agresi, ale v tomto případě i proti pomoci státu napadenému Ruskem.
Komunisté: spojenci fašistů
Sovětská historiografie cudně zamlčela jeden důležitý fakt: Sovětský svaz od září 1939 do června 1941 s Německem spolupracoval. Sovětská agrese proti Polsku, pokud už byla zmiňována, byla vydávána za nutnou operaci na obranu sovětských občanů před případnou německou okupací.
Opak byl pravdou. Nejde jen o to, že druhou světovou válku začala německá agrese v rychlém sledu následovaná sovětskou. Nejde ani o symbolickou společnou vojenskou přehlídku Wehrmachtu a Rudé armády. SSSR byl dva roky spolehlivým německým spojencem a dobytí západní Evropy nacistickými vojsky by pro Němce bez něj bylo výrazně těžší.
Sověti Němcům dodávali ohromné množství kritických materiálů, jako byly měď, cín, platina, chrom a nikl, které se před rokem 1939 ze SSSR do Německa vůbec nedovážely. Nejdůležitější ale byly ropné produkty, jejichž vývoz do Německa v roce 1940 vzrostl téměř 130krát na 617 tisíc tun. Ještě víc se zvýšil objem dodaného obilí, z pouhých 200 tun v roce 1939 na 820 tisíc tun o rok později. Dá se říct, že motory německých tanků a letadel poháněla sovětská ropa a němečtí vojáci jedli chléb ze sovětského obilí.
Barbarossa a USA
Když Hitler Sovětský svaz navzdory výhodné spolupráci 22. června 1941 napadl, Británie a Spojené státy začaly téměř okamžitě řešit, jak Moskvě pomoci. Sovětská a ruská historiografie držela oficiální linii, že zahraniční pomoc představovala jen čtyři procenta celkové domácí výroby za stejné období. Z toho sovětští historikové neomylně dovozovali, že vlastně nebyla potřeba.
Jenže třeba většina z pěti tisíc tanků, které do SSSR poslala Británie, přišla v krizových letech 1941 a 1942, kdy Rudá armáda potřebovala nahradit obří ztráty z prvních měsíců operace Barbarossa a domácí výroba se ještě zdaleka nerozběhla. Britský historik Richard Overy uvádí, že ještě v době bitvy o Stalingrad tvořily celou pětinu tanků v řadách Rudé armády stroje zahraniční výroby.
Bosí a na koních
Ještě důležitější než zbraně, které si Sověti od roku 1943 dokázali v dostatečném počtu vyrábět sami, byl další vojenský materiál a suroviny. Bez amerických rádií a polních telefonů by byla koordinace jednotek výrazně těžší. Bez amerických nákladních vozů a džípů by logistika Rudé armády závisela na koních a bez amerických lokomotiv by bylo téměř nemožné dopravit vyrobené zbraně z továren za Uralem na tisíce kilometrů vzdálená bojiště.
U čtyř kriticky důležitých surovin, k nimž patřilo letecké palivo, výbušniny, hliník a měď, tvořily dodávky z USA polovinu i více celkové válečné potřeby. Podobně tomu bylo u amerických pneumatik. Na jejich výrobu dokonce Ford převezl jednu celou továrnu přímo do SSSR. Sovětské továrny také mohly vyrábět i díky strojnímu zařízení z USA. Spojenci dodali Rudé armádě třeba i 15 milionů párů bot.
Bez západní pomoci by Rudá armáda do Berlína došla zpola bosá a na koních. Pokud by toho vůbec byla schopna. V soukromí i sovětští představitelé jako Chruščov a maršál Žukov uznávali, že bez zejména americké pomoci by válku možná prohráli. Podle některých pramenů to během války říkal i sám Stalin.
To neznamená, že bychom měli zapomenout na oběti sovětských občanů a vojáků. Připomínejme si jejich zmařené životy spolu s koncem války. Nenechme si ale vnutit, že je slušné slavit 9. květen spolu s Ruskem.










