Islámská republika, jak zní oficiální název Íránu, se u moci drží už přes 50 let od islámské revoluce v roce 1979. V současnosti ji vede osmašedesátiletý ajatolláh Alí Chámeneí, který v teokratickém režimu představuje nejvyšší duchovní i světskou moc. Primární příčinou protestů je mizerná ekonomická situace v zemi. Inflace se koncem roku 2024 vyšplhala přes 40 procent. Probíhající protesty jsou označovány za největší, které země od roku 1979 zažila.
Na místě je ovšem určitá opatrnost. Podobně se mluvilo o tzv. hidžábových protestech na přelomu let 2022 a 2023, které vypukly v reakci na zabití Mahsí Amíniové. Ta zemřela po zatčení mravnostní policií kvůli nesprávně nasazenému hidžábu. I tehdy vyjadřovali mnozí naději, že to povede k pádu teokracie. Režim nakonec ale dokázal protesty potlačit.
Zásahy zvenčí nemusí přinést kýžený efekt
Spojené státy mají zkušenost se snahou ovlivnit dění v Íránu. V roce 1953 americká CIA ve spolupráci s britskou MI6 spoluorganizovala svržení premiéra Muhammada Mosadeka. Ten byl sice demokraticky zvolen parlamentem, ale v roce 1953 vyvolal referendum o zrušení parlamentu, které průběhem a výsledky připomínalo spíš demonstrativní hlasování v diktaturách. Velká Británie byla ale vedena spíš zájmem o ropu a Spojené státy obavou z příklonu Íránu ke komunismu.
Po roce 1953 vládnul zemi autokratický sekulární a prozápadní režim vedený šáhem Rezou Pahlavím. Ten byl hlavou státu už před tím, ale jeho moc silně omezovali parlament a premiér. Pahlavího svrhla v roce 1979 islámská revoluce a od té doby vládne Íránu teokratický režim ajatolláhů, kteří mají nominálně titul nejvyššího vůdce. Chámeneí svou pozici zastává od roku 1989, kdy zemřel Rúdolláh Chomejní.
Šáhův syn žijící v exilu ve Spojených státech veřejně prohlásil, že by byl připraven sestavit přechodnou vládu, která by zemi provedla přechodem k demokracii. Není ale zřejmé, jakou by měl podporu v Íránu. Historické konotace i případný americký zásah, který by Pahlavího dostal k moci, by od začátku mohli podrývat jeho legitimitu.
Od roku 1979 spolu Írán a Spojené státy neudržují diplomatické styky. Domácí propaganda Íránce přes půl století přesvědčuje, že Amerika je doslova satanem. Je tedy nejisté, jestli by v takové situaci Íránci přijali někoho, kdo by byl z jejich pohledu dosazený Spojenými státy. Zároveň se nezdá, že by protesty měly nějakou výraznou vedoucí tvář doma. Proto se logicky nabízí otázka, co by následovalo po svržení současného režimu.
Faktor Trump
Do toho vstupuje americký prezident se svou hrozbou, že zasáhne na podporu protestů v okamžiku, kdy by je režim začal potlačovat silou. V úterý ráno, kdy už bylo zřejmé, že se tak děje, Trump ohlásil zavedení cel ve výši 25 procent na země, které s Íránem obchodují. Takový krok ovšem režim k větší vstřícnosti pravděpodobně nepřiměje.
Hrozba vojenského zásahu by mohla být pádnější. Konec konců se spekuluje i o tom, že loňské letecké údery ze strany Izraele a USA na íránská jaderná zařízení byl pro Chámeneího velkou reputační ránou. Na druhou stranu není zřejmé, čeho by měly případné aktuální letecké údery dosáhnout. Účinné by mohly být pouze v okamžiku, kdy by se režimu situace vymykala z rukou. Samy o sobě jeho pád nezpůsobí. Pro pozemní operaci nemají Spojené státy v oblasti dostatek sil.
Změna režimu, nebo další Venezuela
Není ani zřejmé, co je vlastně cílem americké administrativy. Podobně jako v případě Venezuely mluví o změně režimu, ale v jihoamerické zemi, jejíhož prezidenta Spojené státy úspěšně zajaly, to zatím na nic takového nevypadá.
Trump sám zdůrazňuje především ropu. Podobně pragmatické by mohly být jeho zájmy s Íránem. V tom případě by šlo především o íránský jaderný program a podporu různých teroristických organizacím, jako jsou Hizballáh a Hamás.
Současný americký prezident už ve svém prvním funkčním období odstoupil od vícestranné dohody o íránském jaderném programu, kterou dojednal jeho předchůdce Barack Obama. Teherán se v ní zavázal neobohacovat uran nad 3,67 %, což stačí pro mírové využití, ale nikoliv na výrobu zbraní. Írán ustanovení dohody dodržoval, takže z tohoto pohledu byla funkční. Faktem ale je, že íránský režim uvolnění sankcí využil nikoliv ke zlepšení ekonomické situace Íránců, ale k naplnění svých aspirací stát se regionální velmocí. Naděje, že dohoda o jaderném programu bude prvním krokem k normalizaci vztahů, se tak nenaplnila.
Podpora doma
Donald Trump vsadil na silový přístup. Zároveň ale v kampani sliboval, že nepovede další nekonečné války. Podle průzkumu Washington Post to vypadá, že Američané jsou v pohledu na Trumpovu zahraniční politiku rozdělení. Zásah ve Venezuele schvalovalo 40 procent dotázaných, proti jich bylo 42 procent. V případě letních úderů na íránská jaderná zařízení je to podle CNN pro Trumpa ještě horší, jen 44 procent je schvalovalo a 56 bylo proti. Důvod, proč zatím nevidíme velké protiválečné protesty, je v tom, že údery jsou časově i rozsahem omezené. To na jednu stranu Trumpovi umožňuje vyhnout se hněvu svých vlastních voličů. Na druhou stranu je ale dopad takových úderů stejně omezený jako jejich rozsah a trvání.
Prezident Trump nemá v ruce zázračné vojenské řešení, které by pomohlo Íráncům zbavit se diktatury, a zároveň neznamenalo výrazné, a tím pádem nepopulární, americké angažmá. Dějiny vztahů obou zemí navíc ukazují, že významná americká účast na konci ajatolláha, by mohla být problematická. Trumpovi by na jednu stranu mohla pomoci vykázat úspěch před voliči doma. Na druhou stranu by ale představovala přítěž pro novou íránskou vládu. To by platilo, i kdyby ji nevedl syn šáha Pahlavího, který se o tuto roli hlásí z amerického exilu.
