„Politikou se nezabývám a tohle bych nechtěl s politikou míchat,“ prohlásil minulý týden Darko Mladić, syn někdejšího vrchního velitele bosenskosrbských vojsk za jugoslávské války, zemřelého na konci srpna ve vězení v Haagu. Na pohřeb širokou veřejnost pozval na tiskové konferenci v srbském Bělehradě.
V rozporu s jeho slovy vedle něj stál srbský ministr spravedlnosti Nenad Vujić.
Právě ten dříve rozvířil veřejné mínění zmínkou, že Srbsko uspořádá Ratku Mladićovi (†84) pohřeb se státními poctami. Srbská vláda se sice od tohoto nápadu slovně distancovala, avšak výsledná ceremonie s účastí politiků a vrcholných zástupců církve či armády byla vším jiným než rozloučením v kruhu rodiny. Ani Nenad Vujić na ní nechyběl. Ratku Mladićovi se přičítá odpovědnost za několikaleté obléhání Sarajeva, a především za masakr 8 tisíc bosenských Muslimů ve Srebrenici. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii tyto skutky kvalifikoval jako válečné zločiny a genocidu a Mladiće poslal na doživotí za mříže.
Zakladatel státu
Jenže část společnosti, včetně současné srbské vlády, tyto činy bagatelizuje, nebo přímo popírá.
„Mnoho Srbů (Mladiće) dodnes vnímá jako světce, který Srby za války bránil. V srbské národní mytologii má zvláštní místo,“ vysvětluje pro revui The Conversation Olivera Simić, australská právnička a bosenskosrbská rodačka a válečná uprchlice.
Mladić, někdejší komunistický kariérní důstojník, se během války o Bosnu a Hercegovinu stal jednou z tváří úsilí o samostatný srbský stát, který by zahrnul i Černou Horu, Kosovo a právě Bosnu. A volil k tomu i prostředky etnického čištění, vyhánění a vyvražďování.
Oficiální srbská verze, podložená i dvěma parlamentními usneseními z let 2010 a 2024, nicméně připouští „zločiny“, ale fakt genocidy odmítá. Ve školních učebnicích jsou Mladić a další tehdejší vůdci velikány.
Oběti, nebo vrazi?
A tak aktuální scény z Bělehradu nejvíce připomínají manifestaci národní hrdosti. Ministr Vujić už sice ideu státního pohřbu nezopakoval, Mladićovy ostatky však z Haagu osobně doprovodil vládním letadlem. Rakev zakrytou státními vlajkami pak vezl automobil doprovázený srbskými vojáky.
Nedělní pietní akce v bělehradském Domě armády se kromě Vujiče účastnili například prezident Republiky srbské (srbské autonomie v rámci Bosny a Hercegoviny) Siniša Karan či tamní ministr práce Radan Ostojić.
Ten v projevu Mladiće označil za vůdce, který se v 90. letech postavil do čela srbského lidu a vzal na sebe břemeno a povinnost zachovat vlast a národ. Srbové živí v kolektivní paměti násilí, kterého se na srbských civilistech dopouštěly počátkem války bosňácké jednotky pod vedením Nasera Oriče, anebo utrpení Srbů v bosňáckých a chorvatských zajateckých táborech a postup svých tehdejších představitelů chápou jako sebeobranu.
Další řečníci pak Mladiće líčili už rovnou jako mučedníka. Generálův syn Darko pustil po otcově smrti do éteru tvrzení, že byl ve vězení „zavražděn“ zanedbáním péče. Někdejší Mladićův spolubojovník Milan Jolović na pietě zopakoval: „Zemřel mučednickou smrtí!“ a dodal: „My Srbové jsme terčem útoků už od 90. let. Nyní to dotáhli do konce na našem generálu a veliteli.“
Získat a neztratit
Mezi tisíci lidí, kteří se se „svým generálem“ přišly rozloučit přímo na bělehradský topčiderský hřbitov, figurovali vedle vládních delegací z Republiky srbské nebo Černé Hory i zástupci srbské vlády.
Ti ovšem své zapojení odvážili na lékárnických vahách. Záleželo jim na tom, aby uspokojili své domácí podporovatele – už proto, že zemi rozbouřenou studentskými protesty pravděpodobně čekají v nadcházejících měsících předčasné volby. Prezident Aleksandar Vučić a jeho Srbská pokroková strana v kampani sázejí právě na národovecké city.
Současně si ale nechtěli příliš popudit Evropskou unii, se kterou od roku 2014 vedou přístupové rozhovory. Vučić se proto na pohřbu nechal zastoupit svým synem Danilem (upřednostnil jednání s uzbeckou delegací) a srbská vláda se oficiálně nepodílela ani na organizaci pohřbu. Ten zůstal v gesci rodiny, veteránské sdružení přidalo čestnou jednotku a slavnostní salvu.
EU: Hanebné a neuctivé
Západ to ovšem i tak hodnotí odlišně. Belgický ministr zahraničí Maxime Prévot označil pocty Mladićovi za „hanebné a neuctivé“ vůči obětem čistek a jejich rodinám.
Evropská komisařka pro rozšíření EU Marta Kos konstatovala, že pro ni dění kolem Mladićova pohřbu „bude velmi důležitým testem“, a vzápětí zrušila plánovanou návštěvu Bělehradu s tím, že „glorifikace“ kolem jeho smrti není slučitelná s evropskými hodnotami.
Prezident Vučić označil komisařčin postoj za „hloupý“. Ve veřejném prostoru nyní útočí na demonstranty a opoziční síly, kteří nesdílejí národovecký pohled na Mladiće. Na provládním webu Novosti se dokonce objevil článek napadající dobrou pověst obětí ze Srebrenice.
„Tato válka ve skutečnosti nikdy neskončila. Vede se i dnes, jen jinými způsoby – prostřednictvím oficiálních výkladů, symbolů a připomínek,“ podotýká Olivera Simić. Smíření se nedostavilo ani tři desetiletí po uzavření míru. Je varovné, že spíše než pro ně pracují mnozí proti němu.
