Zatímco se prvních sedmnáct zářijových dní roku 1939 polská armáda bránila útoku nacistického Německa, do zad jí náhle vpadli vojáci Sovětského svazu (SSSR).
Rozdělení Polska mezi Berlín a Moskvu vycházelo z tajných dodatků paktu Molotov-Ribbentrop (dohody nazývané podle ministrů zahraničí obou zemí), který spolu obě totality uzavřely jen pár dní před zahájením agrese proti Polsku.
Svůj podíl na rozpoutání druhé světové války dnes ruská (stejně jako před ní sovětská) propaganda ráda zamlčuje. Tragický osud Poláků v září 1939 se naštěstí připomíná čím dál častěji. Méně se už ale bohužel mluví o tom, co německo-sovětské spojenectví a pád Polska znamenaly pro Pobaltí a Finsko.
Plodné spojenectví
Po obsazení východních území Polska totiž Moskva obrátila svou pozornost právě k pobaltským státům, které získaly nezávislost díky chaosu ruské občanské války o zhruba dvě desetiletí předtím. Donutila je k souhlasu s rozmístěním sovětských vojáků a o necelý rok později je pak formálně připojila k sovětskému impériu.
Finsko, které se rozhodlo bránit, se pak Stalin rozhodl ovládnout silou. Finové nakonec museli postoupit Sovětům necelou desetinu svého území. Za cenu velkých obětí ale uhájili svou nezávislost.
Právě tehdy o přímé intervenci
uvažovaly Británie s Francií. K postupu, který by asi změnil běh dějin, se nakonec nerozhodly a historici se
neshodnou v tom, jak realistické tyto plány byly. Nicméně do roku 1941 bylo z pohledu demokratických zemí zjevné, že evropskou bezpečnost ohrožují obě totalitní mocnosti.
Sovětská totalita nakonec skončila mezi vítěznými mocnostmi druhé světové války především díky Hitlerovi a jeho rozhodnutím. Stalin sám byl s výsledky své spolupráce s Hitlerem vlastně spokojený.
Ultimáta a smlouvy
Na tom, že Finsko a Pobaltí budou spadat do sovětské sféry vlivu, se Němci se Sověty dohodli už v srpnu v rámci zmiňované smlouvy o přátelství. Brzy po okupaci Polska začala sovětská strana ukazovat, jak bude v praxi vypadat příslušnost k její sféře vlivu.
Sovětský svaz pozval na 24. září do Moskvy estonského ministra zahraničí. Oficiálním důvodem měl být slavnostní podpis již dojednané obchodní smlouvy mezi oběma zeměmi. Když však ministr Karl Selter dorazil, předložili mu sovětští vyjednávači úplně jinou dohodu.
Estonsko vyhlásilo po německém útoku na Polsko neutralitu. V přístavu v Tallinnu byla od 14. září internována polská ponorka Orzel, které se o 4 dni později podařilo uniknout. Sověti incident zneužili k tomu, aby zpochybnili estonskou neutralitu. Selterovi proto předložili ultimátum.
Sovětský ministr zahraničí Molotov požadoval právo zřídit na estonském území vojenské základny pro až 35 tisíc vojáků Rudé armády. V opačném případě pohrozil svému estonskému protějšku použitím síly. Estonci po čtyřech dnech vyjednávání v bezvýchodné situaci nakonec souhlasili a 28. září byla podepsána smlouva o vzájemné pomoci mezi oběma zeměmi.
Ta mimo jiné potvrzovala platnost předchozí smlouvy o neútočení z roku 1932, v níž se obě země zavázaly respektovat hranice. Moskva posléze tento závazek spolu se slibem nezasahovat do vnitřní estonské politiky porušila v červnu 1940, kdy zemi okupovala a následně včlenila do SSSR. Poté přišly etnické čistky a násilná rusifikace.
Salámová metoda okupace
Sovětský svaz obdobně postupoval i v případě zbývajících dvou pobaltských republik. I těm vnutil smlouvy, které mu umožňovaly vybudovat v nich své vojenské základny. Lotyšsko sovětskému nátlaku podlehlo 5. října 1939 a Litva o pět dní později. Posledně jmenované zemi Moskva v rámci dohody předala město Vilnius i s okolím, které si Litevci nárokovali jako své hlavní město. Mezi dvěma světovými válkami ale patřilo Polsku.
Stejně jako Estonsko ale ústupek SSSR před úplnou okupací a ovládnutím neochránil ani Lotyšsko a Litvu. Sověti se právě naopak odvolávali na smyšlená porušení těchto smluv, aby ospravedlnili ultimáta, která dali postupně Estonsku 14. června 1940, Lotyšsku 16. června a Litvě o další den později.
Všem třem státům nezbylo než na sovětská ultimáta přistoupit. Měli bychom ale mít na paměti, že jejich porobení nezačalo až v červnu 1940. Moskva už od začátku neměla v úmyslu tolerovat jejich samostatnost. Každá podepsaná smlouva byla z jejího pohledu jen dalším krůčkem ke konečnému cíli, kterým bylo úplné ovládnutí těchto zemí a jejich začlenění do SSSR.
Požadavek na uzavření podobné smlouvy vznesl Molotov i při jednáních s Finskem, která začala 5. října 1939. Finové ale odmítli a logicky všechny další sovětské návrhy, které zahrnovaly „jen“ postoupení části finského území, vnímali jako první krůčky ke konečné okupaci Finska. V listopadu pak na Stalinův příkaz Sovětský svaz zahájil invazi, čímž začala zimní válka.
Britská a francouzská intervence
Spory o to, jaké byly skutečné Stalinovy záměry s Finskem, se i mezi historiky vedou dodnes. Někteří poukazují právě na osud pobaltských zemí, na zřízení komunistické loutkové vlády a na vojenské plány na dobytí a okupaci celého Finska. Dovozují z toho, že cílem války byla změna režimu v Helsinkách a možná i začlenění do SSSR.
Jejich oponenti zdůrazňují, že Molotov požadavek na uzavření smlouvy o vzájemné pomoci ve stylu Pobaltí téměř okamžitě stáhnul. Jednání, která v Moskvě probíhala mezi oběma stranami, se týkala území. Stalin byl nakonec ochoten přistoupit na mír bez okupace Finska, i když v únoru 1940 Rudá armáda prolomila finské obranné linie a mohla pomýšlet na postup hluboko do finského vnitrozemí.
Faktem zůstává, že plány na sovětské ovládnutí Finska existovaly. Pokud by se daly realizovat s malými náklady, je pravděpodobné, že by k jejich naplnění skutečně došlo. Finský odpor znemožnil jejich rychlé uskutečnění na podzim 1939.
Po prolomení finské obranné fronty Rudou armádou se Stalin prokazatelně bál již zmíněné možné intervence Británie a Francie. Ta byla skutečně v pokročilém stádiu plánování a sovětský vůdce o tom díky svým špionům věděl. Války se západními spojenci se bál a zároveň dobře věděl, že Hitler se brzy pokusí dobýt Francii. Bylo tedy z jeho pohledu rozumnější nechat svého spojence, ať obě kapitalistické mocnosti nejprve pořádně oslabí.
Válka proti Německu i SSSR
Je potřeba si uvědomit, že západní politici a generálové nebyli jediní, kdo se domníval, že válka s Německem bude podobná první světové válce. I Stalin byl přesvědčen, že boje budou trvat roky a skončí vyčerpáním obou stran, z nichž jedna – podobně jako Německo v roce 1918 – prostě zkolabuje úplně.
Německé bleskové tažení západní Evropou bylo z tehdejšího pohledu krajně nepravděpodobným scénářem. Britové a Francouzi plánovanou intervencí na pomoc Finsku sledovali své vlastní cíle, především odstřižení Německa od dodávek železné rudy ze Švédska. Požadovali proto, aby se jejich jednotky mohly vylodit v Norském Narviku a přes švédské území se přesunout do Finska.
Obě dotčené skandinávské země to ale s odkazem na svou neutralitu odmítly. Norsko to od německé okupace stejně nakonec neochránilo. Dohoda mezi Finskem a SSSR pak jakoukoliv možnost intervence definitivně zarazila.
Je ale vlastně docela jedno, proč se intervence neuskutečnila. Je minimálně zajímavé, že Británie s Francií byly ochotny o souběžné válce proti Německu a SSSR uvažovat. Ukazuje to totiž mimo jiné i to, že je skutečně vnímaly jako země spojenecké, byť toto spojenectví považovaly za křehké a napjaté.
Podrobení střední a východní Evropy
Sovětský svaz nakonec významně přispěl – byť s vydatnou materiální pomocí Británie a USA – k porážce nacistického Německa. To je historický fakt, který nemá smysl zastírat ani zlehčovat. Je ale potřeba si ale připomínat i první týdny a měsíce druhé světové války.
V těch byl Stalin nejenom Hitlerovým spojencem, SSSR byl navíc úplně stejně expanzivním agresorem. Druhá světová válka začala zničením nezávislosti zemí střední a východní Evropy, kterého se dopustili rovnou měrou Německo a Sovětský svaz. Stalin byl jen opatrnější, aby jeho agrese nevyprovokovaly vojenskou reakci demokratických mocností. Na tu správnou stranu ho ale dotlačil až útok ze strany jeho bývalého spojence v létě roku 1941.
