Svou strategii národní bezpečnosti vydávají američtí prezidenti zpravidla jednou za své funkční období. Dávají jí najevo, jaké jsou jejich priority v zahraniční politice, a odvozují z ní důrazy pro politiku domácí. Donald Trump se tou aktuální chce prezentovat coby „prezident míru“, text jej však staví do právě opačného světla. Přináší plán silně militantní, který v důsledku znamená silné riziko pro světovou bezpečnost.
Západ pro USA, východ pro Čínu
„Spojené státy musí být na západní polokouli dominantní silou,“ uvádí dokument. „Záležitosti jiných zemí jsou naší starostí pouze v případě, že jejich aktivity přímo ohrožují naše zájmy,“ dodává. Dominanci USA, píše se dále, je na místě podpořit i výraznější vojenskou přítomností na západní polokouli, včetně pobřežní stráže a námořnictva, které budou kontrolovat námořní trasy a zamezovat migraci či obchodu s lidmi a narkotiky. Toto téma aktuálně budí výrazné kontroverze vzhledem k pochybnostem ohledně zásahu vůči venezuelským plavidlům a obavám ze zahájení americké vojenské operace proti Venezuele.
Trumpovská éra má dle dokumentu znamenat konec geopolitického rozvržení globálních sil, jak se ustavily po studené válce. Počítá se vlastně s návratem bipolárního rozdělení světa, a to na sféru pod vlivem USA a na tu pod vlivem Číny (a snad cudně zmíněného Ruska). Text slibuje „vyrovnat ekonomické vztahy s Čínou“ (navzdory Trumpem rozpoutané obchodní válce) a udržet je coby „skutečně oboustranně výhodné“. Naznačuje, že je Trump ochoten vydat se cestou ústupků na hodnotovém poli a obětovat obchodu s Čínou např. podporu Tchajwanu.
Evropa optikou dezinformací
Určitý prostor je ve strategii věnován také Evropě. Příslušná pasáž je ovšem silně ovlivněná konspiračními teoriemi, včetně rasistické teorie velké výměny obyvatel. Ta tvrdí, že migrace je řízená elitami a má za cíl bílé obyvatelstvo nahradit lidmi z Afriky, Asie nebo Blízkého východu.
Příklon k těmto teoriím v Trumpově strategickém plánu bude imponovat mnoha jeho podporovatelům v USA, ale také v Evropě samotné. Zde je totiž už dnes zdatně využívají pravicoví populisté a oslovují tu část veřejnosti, která má – leckdy i oprávněnou – obavu právě například z imigrace lidí jiných kultur a které se – také nejednou po právu – zdá, že současná evropská garnitura na jejich obavy neodpovídá, nebo je dokonce bagatelizuje.
Jenže Trump na těchto nepravdivých základech staví konkrétní plány. Evropu popisuje jako prostor „nestabilních menšinových vlád“, který se řítí vstříc „civilizačnímu kolapsu“. Je podle něj „více než pravděpodobné, že nejpozději během několika desítek let se někteří členové NATO stanou převážně neevropskými“ – jak píše pravděpodobně v narážce na vysoký počet imigrantů z mimoevropských zemí v některých (blíže však neurčených) státech NATO. Vyvozuje z toho, že tyto státy už napříště nebudou pro USA spolehlivými partnery. Explicitním cílem dokumentu je také odmítnutí dalšího rozšiřování NATO.
Dle dokumentu je to vše vina „Evropské unie a dalších nadnárodních orgánů, které podkopávají politickou svobodu a suverenitu, migrační politiky, která mění kontinent a vyvolává konflikty, cenzury svobody slova a potlačování politické opozice, prudkého poklesu porodnosti a ztráty národní identity a sebevědomí“.
Pod zástěrkou ušlechtilých vizí
Takto vykreslené Evropě pak dle Trumpa musejí USA „pomoci napravit její současný směr“ a „pěstovat v evropských národech odpor“ vůči tomuto směřování.
Trumpova vláda se tedy, jak dokládá předmětný dokument, naprosto netají cílenou podporu těch proudů v Evropě, které směřují k jejímu politickému i bezpečnostnímu oslabení, rozpadu společných bezpečnostních struktur a k posílení ultrapravicových tendencí po současném americkém (ale také ruském) vzoru.
Je příznačné, že mezi evropskými činiteli, kteří Trumpovy postoje vítají, jsou ti na populisticky pravicovém spektru (jako maďarský premiér Viktor Orbán nebo Alice Weidelová z německé AfD), a především pak Rusko, které strategii výslovně pochválilo.
Trumpův dokument zahrnuje teze o „oživení duchovního a kulturního zdraví Ameriky“, která si „váží své minulé slávy a svých hrdinů“ a potřebuje „rostoucí počet silných, tradičních rodin vychovávajících zdravé děti“. Hezky se čtou. Stejně jako ty o „budování zdravých národů Evropy prostřednictvím obchodních vazeb, prodeje zbraní a politické spolupráce“ nebo o „skutečné demokracii, svobodě projevu a nekompromisní oslavě individuální historie evropských národů“.
K historii evropských národů nicméně patří i doba před sto lety, kdy právě pod zástěrkou těchto imponujících vizí o slávě, zbraních, národní suverenitě a tradiční rodině vyrostly ty nejobludnější režimy, které uvrhly celý svět do nejničivější války, jakou dosud zažil. Proto by (nejen) Evropa neměla brát Trumpovy nápady na lehkou váhu. Tím spíš, že o nich prezident hovoří naprosto otevřeně.
