„Jdu ve stopách těch, kteří přišli přede mnou, a děkuji za prohlubující se dialog a společenství mezi anglikány a katolíky za posledních šedesát let,“ oznámila arcibiskupka Mullally předtím, než se minulou sobotu vydala na čtyřdenní putování po svatých místech v Římě. Jako vůbec první žena v úřadu arcibiskupa z Canterbury (tzn. hlavního představeného anglikánů na celém světě) se funkce ujala letos 25. března.
Obě církve mají za sebou dlouhou historii, kterou papež nyní diplomaticky označil za „složitou“. V roce 1534 se anglický král Jindřich VIII. prohlásil ve své zemi hlavou církve, následovala staletí protikatolického útlaku a krvavých perzekucí. Až první polovina 19. století přinesla katolíkům v Británii alespoň částečná práva.
Ve stopách průkopníků
Setkání Lva XIV. s arcibiskupkou Mullally bylo proto protkané symboly, které připomínají snahy o překonání neblahého historického dědictví i už učiněné kroky ke smíření a spolupráci. Arcibiskupka zahájila návštěvu Říma modlitbou u hrobu apoštola Petra coby vůbec prvního představeného – tehdy ještě jednotné – církve. Další zastávka patřila hrobu apoštola Pavla, kde 24. března 1966 podepsali první společné prohlášení tehdejší papež Pavel VI. a tehdejší canterburský arcibiskup Michael Ramsey.
Plodem této deklarace byl pak vznik Mezinárodní anglikánsko-římskokatolické komise (ARCIC), která pracuje na sblížení v naukových otázkách. Obě církve se totiž během staletí v řadě bodů vzdálily. Výmluvným příkladem je kněžské svěcení žen, a tedy i existence biskupek v anglikánské církvi, které je ale u katolíků nepřípustné.
Historické setkání z roku 1966 nyní připomněl i papež Lev XIV. s tím, že prohlubování jednoty a spolupráce pomáhá křesťanům v jejich úsilí napomáhat míru v celém světě.
Silnými symboly byly také dary, které arcibiskupka Mullally papeži přivezla – především historické vydání duchovní poemy Gerontiův sen, jejíž autor John Henry Newman (†1890) patřil k předním teologům a duchovním anglikánské církve, nicméně časem konvertoval ke katolicismu. Katolická církev ho od roku 2019 ctí jako svatého.
Oba představitelé se pak společně modlili v kapli sv. Urbana VIII. ve Vatikánu. Tato modlitba navazovala na dřívější pobožnost v canterburské katedrále na konci března, krátce poté, co se Sarah Mullally ujala úřadu. Sešla se při ní s kardinálem Kurtem Kochem, který má ve Vatikánu na starost dialog mezi církvemi a který jí při té příležitosti předal blahopřejný list od Lva XIV.
Tato březnová canterburská pobožnost proběhla v kapli, kde byl v roce 1170 zavražděn tehdejší katolický canterburský arcibiskup Tomáš Becket. Duchovní při ní využili klekátko, na kterém se zase v roce 1982 společně modlili papež Jan Pavel II. a anglikánský arcibiskup Robert Runcie.
Královna a papež
Na úrovni nejvyšší hierarchie probíhá v posledních desetiletích dialog příkladně. Vedle spolupráce biskupů jsou to také dlouho nemyslitelné návštěvy britských panovníků ve Vatikánu, počínaje Jiřím V. v roce 1923, přes Alžbětu II., která se s papeži setkala na jejich domácí půdě hned několikrát, po Karla III. Ten byl po pěti staletích loni v říjnu prvním britským panovníkem, který se s papežem pomodlil.
První papež, který Británii oficiálně navštívil, byl Benedikt XVI, a to v září 2010. Arcibiskupka Mullally nyní pozvala k návštěvě i Lva XIV.
Obě církve nezřídka spolupracují i v charitativní oblasti. Například iniciativa Churches Together in England zastřešuje práci katolické humanitární agentury CAFOD (Catholic International Development Charity) a anglikánské Christian Aid. Obě tyto organizace pracují v rozvojových zemích, kde přímo v místních komunitách pomáhají vykořenit chudobu. Mezinárodní komise IARCCUM (Inter-Anglican Roman Catholic Commission on Unity and Mission) zase vysílá týmy anglikánských a katolických duchovních do krizových oblastí, kde pak pomáhají prosazovat smíření a poskytují humanitární pomoc. Aktivní jsou zvláště na někdejších britských koloniálních územích.
Svěcení žen
Co rozděluje, jsou některé naukové otázky, jako je právě kněžské svěcení žen. Katolíci dále na rozdíl od anglikánů odmítají, aby se kněží ženili, a nepovolují ani rozvod a nový sňatek. Jsou také odtažitější v otázce žehnání stejnopohlavním párům.
O to větším přínosem je, že obě strany vytrvale hledají, kde mohou bez ztráty vlastní identity spolupracovat. Jak ve svém poselství papeži zformulovala arcibiskupka Mullally, „tváří v tvář nelidskému násilí, hlubokému rozdělení a rychlým společenským změnám musíme stále vyprávět nadějnější příběh: že každý lidský život má nekonečnou hodnotu; že lidská rodina je povolána žít jako sestry a bratři; že proto musíme společně pracovat pro společné dobro“.
V polovině dubna arcibiskupka otevřeně podpořila Lva XIV. poté, co se se kvůli svému apelu na hledání mírového řešení na Blízkém východě dostal do otevřeného konfliktu s americkou administrativou. Naznačuje, že společný postup obou církví lze nyní výrazněji očekávat také na poli mezinárodní politiky. A tam se každý hlas usilující o mír více než hodí.











