Ženy i muži, vojáci i civilisté, starci i děti… Nejstaršímu žijícímu oceněnému muži, autorovi návrhu Nuselského mostu v Praze Janu Vítkovi je letos rovných sto let. Nejmladšímu, Šimonu Malému, který v létě při koupání pohotově zachránil život svému dědečkovi, teprve devět.
S Petrem Pavlem pominuly doby, kdy udílení státních vyznamenání provázelo nepříjemné trnutí. Jeho předchůdce Miloš Zeman totiž prokázal, jak zřetelným politickým a společenským poselstvím se může tato ceremonie stát, vezme-li se za patřičný konec. Řádem Bílého lva pro Winstona Churchilla (2014) vyslal Zeman signál, kým by rád v české politice byl; oceněními umělců blízkých lidu Lucie Bílé (2014), Františka Ringo Čecha (2015) nebo Jiřiny Bohdalové (2021) ukázal svůj vkus i vděk za jejich veřejnou podporu. A odmítnutí medaile Jiřímu Bradymu, přeživšímu holokaustu a strýci tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana, v roce 2016 zase v důsledku demonstrovalo, že se Zeman nijak nerozpakuje dohrávat své osobní souboje třeba i na veřejném hřišti.
„Doják“, který spojuje
Prezident Pavel rozdal tentokrát státní vyznamenání už potřetí. Přejděme, že počet oceněných rok po roce klesá (ze 62 v roce 2023 na 56 vloni a 48 letos): se špetkou ironické invence bychom mohli nadhodit, že všichni letci RAF a stateční účastníci protinacistického odboje už totiž vyznamenáni byli. Jenže to nakonec nesedí, protože právě u 311. československé bombardovací perutě RAF sloužil a v jejích řadách padl plukovník Arnošt Valenta, oceněný in memoriam Medailí Za hrdinství; a stejné vyznamenání prezident in memoriam udělil Anně Malinové, hrdince domácího odboje, která pomáhala parašutistům operace Anthropoid a byla pak zavražděna v koncentračním táboře. Spíše se tedy zdá, že se Pavel rozhodl oceněními neplýtvat a soustředit se na kvalitu, nikoli pouze na kvantitu.
Anna Malinová je letos jednou z jedenácti oceněných žen, což není úplně málo. Dalšími jsou třeba světoznámá tenistka Martina Navrátilová, herečka Aňa Geislerová, vědkyně, spisovatelky, lékařky či ochránkyně dětských práv. Ochrana zdraví a důstojnosti lidského života ostatně vystupuje do popředí i v případě školáka Šimona Malého: na jeho obdivuhodně pohotový a uvědomělý čin upozornili už v červnu na sociálních sítích záchranáři z posádky, která tehdy přijela chlapcovu dědečkovi na pomoc. A prezidentu Pavlovi slouží ke cti, že udělením vysoké státní pocty vyzdvihl na celospolečenský piedestál takovýto neoddiskutovatelný dobrý příklad. Dítě, které zachrání život, je samozřejmě „doják“, je to však také hodnota, kterou nemůže znevážit a shodit ani ten nejzarytější škarohlíd. Tato medaile spojuje.
Medaile jako prozápadní poselství
Podobný potenciál mají i další letošní vyznamenání. Co může kdo namítat proti záchraně svěřené jednotky pod palbou v Afghánistánu (Medaile Za hrdinství pro kapitána Davida Huráka)? Proti pomoci lidem s vrozenými poruchami imunity (Medaile Za zásluhy I. stupně pro imunoložku Jiřinu Bartůňkovou)? Proti ochraně ohrožených dětí (Medaile Za zásluhy I. stupně pro zakladatelku Linky bezpečí Zuzanu Baudyšovou)? Nebo proti Zdeňku Svěrákovi, jednomu z otců fenoménu Járy Cimrmana, jehož humorem se baví už několik generací napříč společností (Řád bílého lva občanské skupiny 2. třídy)?
Zároveň je ale letošní výběr výrazně hodnotově zabarven do odstínu, který se blíží tmavé modři Evropské unie, Severoatlantické aliance nebo iniciativ společnosti národů na ochranu lidských práv. „Naše ukotvení v rodině západních demokracií“, s nimiž „sdílíme náš hodnotový systém“, ostatně v projevu před udílením vyznamenání prezident Pavel výslovně zdůraznil a odmítl jakkoli odstředivé přesměrování tuzemské politiky.
Vysoké pocty pro obhájce disidentů a prvního českého ombudsmana Otakara Motejla, disidentku a signatářku Charty 77 Danu Němcovou, jadernou expertku a kritičku Putinova režimu Danu Drábovou nebo pro spoluzakladatele humanitární organizace Člověk v tísni Šimona Pánka jsou jednoznačným sdělením: současný nejvyšší představitel naší republiky si cení takové společnosti, která je tvořena statečnými lidmi, muži i ženami, s prodemokratickými a prozápadními postoji, orientovanými na ochranu svobody a lidské důstojnosti. A vypůjčíme-li si citát od letošního laureáta Zdeňka Svěráka, „můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat“.
Vidět, že má naše společnost každoročně nejméně osmačtyřicet takových lidí „po ruce“, je povzbudivé zejména v současné rozvířené povolební situaci, kdy některé obavy mohou nabývat až příliš konkrétních obrysů.
