Srdce čtenáře by zaplesalo, kdyby některý spisovatel vytvořil tak vnitřně pestrou a zároveň vnějšími projevy a životními zákruty vyšperkovanou postavu, jakou byl ve skutečném životě český intelektuál, katolický řeholník a kněz, pozdější biskup i arcibiskup Dominik kardinál Duka.
Původním jménem Jaroslav Duka vyrůstal v Hradci Králové, v prvních letech bez otce. Ten v roce 1944 dezertoval od protektorátního „vládního vojska“ nasazeného v Itálii a připojil se jako zbrojíř k RAF v Anglii. Po válce byl komunisty nespravedlivě vězněn.
Jaroslav vystudoval Gymnázium v Hradci Králové a po maturitě nastoupil do Závodů Vítězného února, kde se vyučil strojním zámečníkem. Ve svých 22 letech začal po vojně studovat teologii v Litoměřicích, vstoupil také do dominikánského řádu (známého pro důraz na vzdělanost svých členů) a začal používat řeholní jméno Dominik. Tady někde začíná jeho pověst intelektuála.
Vězeň, provinciál i biskup
Na kněze ho v roce 1970 vysvětil litoměřický biskup a tajný kardinál Štěpán Trochta. Pět let působil v obcích na Karlovarsku i na Plzeňsku, než ztratil státní souhlas a stal se rýsovačem v plzeňské Škodovce. V Plzni založil s dalšími dominikány tajnou komunitu a věnoval se vydávání a šíření samizdatové (tj. vlastním nákladem a tajně vydávané) náboženské literatury.
To mu na začátku 80. let vyneslo patnácti měsíční pobyt ve vězení, kde se na jednom oddělení setkával také s pozdějším prezidentem republiky Václavem Havlem.
Duka také kus svého života zasvětil překladu tzv. Jeruzalémské bible, na kterém s týmem pracoval od roku 1980 asi třicet let.
Od druhé poloviny 80. let byl provinciálem (hlavním představeným) českých dominikánů. V 90. letech se také intenzivně věnoval vzdělávání prostřednictvím teologického popularizačního časopisu Revue Salve.
V roce 1998 byl Duka papežem Janem Pavlem II. jmenován biskupem v Hradci Králové. Do úřadu se opřel s energií, zreformoval ho a v diecézi byl oblíbený.
Papež Benedikt XVI. ho poté v roce 2010 určil novým pražským arcibiskupem, o dva roky později se stal také kardinálem, což mu v roce 2013 zajistilo účast na konkláve, ze kterého vzešel papež František.
Duka jako pražský arcibiskup a předseda České biskupské konference dovedl do finále tzv. církevní restituce a církvím pomohl nazpět získat majetek, který jim stát v minulosti znárodnil.
Pražské a středočeské věřící vedl až do roku 2022, kdy ho nahradil Jan Graubner.
Bojovník
V posledních letech Duku přemohlo stáří. Muž, dříve označovaný za biskupa dialogu, najednou společnosti nerozuměl a ona nerozuměla jemu. Zůstával v duši bojovníkem za svobodu, kterou ale jemu ani jeho sympatizantům nikdo neubíral.
Neúnavně říkal, co si myslí a vytrvale komunikoval se společností přes sociální sítě i rozhovory médiím (i když si pečlivě vybíral, kterým rozhovor poskytne a volil spíš ta jeho vidění světa nakloněná, i když se nebál ani konfrontace).
Když nastupoval do úřadu pražského arcibiskupa, řekl novinářům: „Musíme být ochotní naslouchat, my někdy máme tendenci radit s tím, že známe všechny odpovědi.“ V posledních letech ale jako naslouchající muž příliš nepůsobil. Neúspěšně se soudil kvůli divadelní hře Naše násilí a vaše násilí, která podle něj urážela jeho náboženské přesvědčení. Během rozhovorů s novináři se rozčiloval nad otázkami, v posledních měsících tvrdil, že nedostává z médií všechny informace, sám přitom Katolickým novinám přiznal: „Když mě zaujme nějaké téma, které se nás týká, hledám informace spíše na různých sociálních sítích.“
Duka jako pražský arcibiskup udržoval přátelské vztahy s prezidenty Klausem i Zemanem, i když druhého jmenovaného se nebál ani kritizovat, to když se Zeman v den převozu ostatků komunisty perzekuovaného kardinála Josefa Berana účastnil sjezdu komunistické strany. Stalo se ironií osudu, že o pár let později Duka v sále pojmenovaném po kardinálu Beranovi „křtil“ novou knihu o Miloši Zemanovi, a to i za přítomnosti šéfky českých komunistů Kateřiny Konečné.
Kontext současnosti
S Dominikem Dukou jsem se potkal podruhé v životě a naposledy na jaře letošního roku při natáčení rozhovoru. Mimo kamery nám prozradil, jak si pamatuje všechny historické souvislosti, které používá ve svých projevech. Prý proto, že jako dítě poslouchal s rodiči západní rozhlas. A přiznal, že v současnosti tráví většinu dní tím, že na dětství vzpomíná. Přítomnost a minulá desetiletí ho prý až tak moc nezajímaly.
Bylo by naivní tvrdit, že jsem v té chvíli kardinála pochopil. Ale napadlo mě, že vyslovené přiznání je možná klíčem k proměně, jakou Duka v posledních letech prošel a k postojům, které zastával. Na současné dění se nebyl schopný dívat v kontextu těchto dní, vnímal je pohledem čtyřicátých a padesátých let minulého století. Potřeboval bránit sebe a svou rodinu, své postoje proti společnosti, která mu je měla chtít vzít. Nepřispěla k tomu jistě ani rychlost doby a množství informací ke zpracování, které je ve vyšším věku logicky výrazně náročnější.
Nový pohled
Na Dominika Duku musíme vzpomínat a číst ho pozorněji, než jsme to dělali v poslední době. Bude potřeba vrátit se k jeho práci v podzemní církvi, vedení dominikánské provincie, královehradecké diecéze i pražské arcidiecéze. A poctivě hledat, co společnosti říkal slovy i skutky.
Bude to pro nás inspirativní. A to zdaleka nejen pro ty, kdo touží napsat pestrou, hluboce lidskou a autentickou literární postavu.
