Měl by v Česku existovat trest smrti? Loňský průzkum ukázal, že zastánců absolutního trestu v ČR přibývá, pro je těsně nadpoloviční většina. Podobný obraz poskytuje v posledních letech i Slovensko, kde data zachycují až 60% podporu.
Veřejné mínění se tím vzdaluje dlouhodobému mezinárodnímu vývoji, ve kterém se zrušení hrdelního trestu stalo poznávacím znakem demokratického státu. Ze své legislativy jej v posledních desetiletích vymazaly nebo ho prozatím nevykonávají tři čtvrtiny (tedy 145) členských států OSN. Jedinými evropskými zeměmi, které se nepřipojily, jsou Rusko a Bělorusko.
Argumenty pro zachování trestu smrti se v obecné i odborné debatě neustále opakují. Jde o princip „život za život“, tedy exemplární trest za zvlášť zavrženíhodný čin. Dále o představu, že hrozba smrti odvrátí případné pachatele od trestné činnosti (výzkumy však tuto představu spíše vyvracejí). Přímočaré je konstatování, že bude-li pachatel popraven, nehrozí, že znovu ublíží. Část zastánců také poukazuje, že ve vězení musí společnost odsouzené dlouhodobě živit.
Popravíme nevinného?
Základní protiargumenty se ustálily v poválečných letech, zvláště pod vlivem rodícího se konceptu univerzálních lidských práv. V popředí stojí přesvědčení, že právo na život je nadřazené ostatním právům a nárokům a o životě a smrti jednotlivce by neměl rozhodovat stát. Vrací se i tvrzení, že legální popravy legitimizují násilí jako prostředek řešení konfliktů, a tak mohou paradoxně podporovat agresivitu ve společnosti.
Ústředním varováním je však možnost justičního omylu, tedy popravy nevinného, a trpká historická zkušenost s totalitními režimy, které nejvyšší trest používaly jako prostředek teroru. Státy postupně odstoupily i od pravidla, že ve válečném stavu je nejvyšší trest přijatelnější a oprávněnější než v čase míru.
V roce 1950 se vznikem Rady Evropy podepsaly členské státy Evropskou úmluvu o lidských právech (ECHR), která ještě trest smrti za jistých okolností připouštěla. Postupně se ale vytvořil silný abolicionistický konsenzus. Dodatek z roku 1983 jako první mezinárodní smlouva vůbec zakázal absolutní trest v době míru, další z roku 2002 pak i za války.
Dědictví komunismu
Země východního bloku, kam patřilo také tehdejší Československo, prošly do druhé poloviny 20. století skrze zkušenosti s konáním poválečných mimořádných lidových soudů a s represivním systémem justičních vražd v 50. letech. Mezi přibližně 250 osobami popravenými z politických důvodů se coby jediná žena stala emblémem právnička Milada Horáková (27. června 1950).
Způsob užívání nejvyššího trestu v pozdějších desetiletích zase symbolizovala Olga Hepnarová. Hromadnou vražedkyni popravily československé úřady v roce 1975, kdy už byl trest smrti vyhrazen pro kriminální případy, nikoli pro politické odpůrce. Posledním popraveným v Československu, 8. června 1987 v Bratislavě, byl recidivista a brutální vrah vlastní rodiny Štefan Svitek.
Po pádu komunismu se někdejší sovětské satelity hrdelního trestu rychle vzdávaly, protože ho cítily jako dědictví totality. Hned v prosinci 1989 (bezprostředně po popravě diktátora Nicolae Ceaușesca a jeho manželky Eleny) jej zrušilo Rumunsko, v květnu 1990 pak i Československo.
Odstoupení od trestu smrti je dnes podmínkou členství v Radě Evropy i v Evropské unii. Snahy o jeho znovuzavedení se však periodicky opakují, příznačně z krajně pravicových pozic, jako jsou polská strana Právo a spravedlnost, slovenská ĽSNS nebo tuzemské SPD, Trikolóra či PRO (zástupci obou posledně jmenovaných jsou v Poslanecké sněmovně za SPD).
V USA strmý nárůst
Statistiky poprav ve světě ukazují, že v menšině států, která se poprav drží, nabírá uplatňování trestu smrti naopak na intenzitě. Pro rok 2024 se uvádí 1518 poprav v 15 zemích, což znamená 32% meziroční nárůst.
Naprostá většina případů (při vyloučení Číny a Severní Koreje, které příslušná data nezveřejňují) se odehrává v Íránu (aktuálně zde pokračují také popravy zadržených z nedávných protirežimních protestů), Iráku nebo v Saúdské Arábii. Tam se smrtí trestá kromě terorismu či vražd například i rouhání, odpadlictví od islámu nebo „čarodějnictví“.
Na sedmém místě v žebříčku ročního počtu poprav jsou USA. V roce 2024 to bylo 25 lidí, loni 47. V poválečných letech se přitom i zde od trestu smrti upouštělo. V roce 1976 však Nejvyšší soud konstatoval hrdelní trest za slučitelný s ústavou, a vytvořil tak precedens. Silnou tradici poprav mají státy jako Texas či Alabama.
USA jsou tak (navzdory abolici ve dvou desítkách členských států) jedinou zemí na americkém kontinentu, která hrdelní trest uplatňuje, a spolu s Japonskem a Jižní Koreou jedinými vyspělými demokratickými státy, které popravy provádějí.
Odklon od práva
Vedle OSN, Rady Evropy nebo Evropské unie usilují na mezinárodním poli o úplnou abolici hrdelního trestu desítky organizací, na čele s Amnesty International či Světovou koalicí proti trestu smrti (WCADP), sdružující přes 160 skupin. Za nepřípustný za jakýchkoli okolností prohlásila v roce 2018 trest smrti světová katolická církev.
Je výmluvné, že současná praxe Spojených států, ale právě také Izraele posouvá tyto dvě země blíže Íránu či Saúdské Arábii, v přímém rozporu k trendům, kterými se ubírá mezinárodní humanitární právo. A také směrem k myšlenkovým proudům, které v minulosti přivedly svět do hluboké krize. Evropa by to měla přijmout jako varování.
