Článek aktualizován o video a audio z pietního setkání před ruskou ambasádou v Praze 16. února 2026.
Ještě před otevřením bran moskevského Borisovského hřbitova se 16. února na místě shromáždily desítky lidí. Položit květiny přišly i Navalného matka Ljudmila Navalná a tchyně Alla Ambrosimova nebo několik zahraničních diplomatů, mezi nimi zástupci Německa, Itálie, Španělska, Polska a Lotyšska.
Opoziční politik Alexej Navalný zemřel ve 47 letech v ruské věznici „Polární vlk“ 16. února 2024. Podle úřadů byl příčinou jeho smrti „syndrom náhlého úmrtí“. Jeho vdova Julija i kolegové z Fondu boje s korupcí, který dříve založil, od počátku tvrdili, že byl zavražděn a že na tom nese vinu ruská vláda.
K témuž závěru nyní došla nezávisle na sobě pětice laboratoří v pěti různých státech. Navalného tým po jeho smrti – tvrdí vdova – získal jeho biologické vzorky a tajně je vyvezl z Ruska. Z Německa, Francie, Nizozemska, Švédska a Spojeného království přišla stejná zpráva, kterou státy nyní – na okraj Mnichovské bezpečnostní konference – zveřejnily: Navalného smrt zavinil exotický nervový jed epibatidin.
„Nevinné vysvětlení“
Látka se získává z kůže jihoamerických žab pralesniček. Jed, který domorodí obyvatelé užívali k namáčení hrotů svých šípů, lze vyrobit také laboratorně. Jak ale pro nezávislý ruský server Medusa.io vysvětlil toxikolog Ismail Efendiev, prostředky k jeho výrobě mají v Rusku pouze vládní laboratoře. Ke smrtelné otravě dostačuje mikroskopická dávka a účinek je velmi podobný otravě jiným nervový jedem novičokem.
Dle britské ministryně zahraničí Ivette Cooperové bylo známo, že ruský režim epibatidin vlastnil.
Pětice států ve společném prohlášení shrnula: „Navalnyj zemřel ve vězení, což znamená, že Rusko mělo prostředky, motiv a příležitost mu tento jed podat. Pro jeho přítomnost v Navalného těle neexistuje žádné nevinné vysvětlení.“
A ještě jednoznačnější je reakce Navalného vdovy Julije: „Byl zavražděn. Byl velmi mladý, nebylo mu ani padesát let. Poslední roky strávil v trýznivých podmínkách. Putin ho zabil,“ řekla pro Politico.
Lži a odpovědnost
Zatímco Rusko tyto závěry rázně odmítlo coby „nekropropagandu“ či „vykonstruovaný příběh, který má odvést pozornost od skutečných problémů Západu“, státy, kde zkoumání proběhlo, formulovaly razantně: pro Británii je Navalného smrt součástí „alarmujícího vzorce“ jednání Ruska. Podle Francie „nyní víme, že Vladimir Putin je připraven použít chemické zbraně proti vlastním lidem, aby si udržel moc“.
Zjištění svých laboratoří proto poslala pětice zmíněných států generálnímu řediteli Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) Fernandu Ariasovi. Slibují využít všechny své politické prostředky. „Je zřejmé, že Rusko opakovaně porušuje mezinárodní právo a Úmluvu o chemických zbraních,“ konstatovaly státy s tím, že je nutné za to „pohnat Rusko k odpovědnosti“.
Jejich postoj podpořila i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen či americký ministr zahraničí Marco Rubio.
Ministryně Cooperová v rozhovoru pro BBC žádá mezinárodní společenství o další koordinované sankce vůči Rusku. Slibuje si od nich donutit Moskvu, aby dodržela mezinárodní pravidla. Rusko ke konvenci o chemických zbraních přistoupilo v roce 1997 (mimochodem ve stejný rok jako Česká republika a Slovensko) a zavázalo se tak mimo jiné nevyrábět ani nepoužívat chemické zbraně a ty stávající zničit, stejně jako zařízení na jejich výrobu. Všechny tyto závazky prohlásilo Rusko v roce 2017 za splněné.
Pro společnosti, které mají zkušenost se sovětským, potažmo ruským režimem, je však zvláště srozumitelná ještě jedna výzva. Tu vyslovil Leonid Volkov z Navalného Fondu proti korupci. „Každý propagandista si vždycky vymýšlel ‚přirozené příčiny‘, ‚krevní sraženiny‘ a ‚infarkty‘. Smáli se nám přímo do obličeje. Dnes máme pocit, že jsme otočili důležitý list a dokončili kapitolu. Stále jsme nekonečně daleko od vítězství; byl to jen malý krok – ale udělali jsme ho.“
Určený k likvidaci
Na „infarkty“, „zápaly plic“ a z dalších přirozeně znějících příčin umírali českoslovenští političtí vězni v letech komunistické totality v Jáchymově, Leopoldově, Valdicích a na mnoha dalších místech. Skutečnost bývala propastně odlišná.
S tímto vědomím je Navalného smrt dalším důkazem o povaze kremelského režimu. A ač se nyní její konkrétní příčina jeví jako prokázaná, je nakonec irelevantní, zda šlo o atraktivně znějící šípový jed, o novičok, úder do srdce, o kterém se v minulosti také spekulovalo, anebo „jen“ o úmrtí z celkového vyčerpání.
Sekret pralesničky by neměl zastřít, o co tu jde celou dobu především: o cílenou likvidaci nepohodlného kritika – jak to bývá v režimech z východu zvykem. A jak to nemusí končit u Alexeje Navalného.
