Reinhold Erlbeck se narodil v Gossengrünu v západočeském pohraničí – dnes se malá obec na Karlovarsku jmenuje Krajková. Jeho rodina, která se živila převážně tkalcovstvím, se tu usadila už v 15. století. V červenci 1945, když byly Reinholdovi čtyři roky, dostali Erlbeckovi s dalšími rodinami ze sousedství příkaz k transportu a skončili v Dolním Bavorsku. Z 1600hlavého Gossengrünu bylo vysídleno 1 200 lidí, někdejší sousedé byli rozptýleni na 173 míst. Komunita se rozpadla.
To ale neznamenalo konec paměti. Zatímco dorůstající Reinhold prožíval v Bavorsku běžná školní léta, někdejší farář z Gossengrünu Josef Rösch soustřeďoval kontakty na někdejší sousedy, vydával jejich adresáře a lidem také pomáhal sehnat doklady o jejich minulosti – například o tom, jakou práci v rodné zemi vykonávali.
V roce 1964 se Reinhold Erlbeck poprvé vrátil na místa, kde se narodil. A obraz zmaru a úpadku ho přiměl pustit se do díla. Postupně sepsal historii svého rodného kraje s medailony výrazných postav nebo připomínkou místních reálií, tradic či konfliktů.
Obnovit kapli – obnovit paměť
Inicioval také a finančně podpořil obnovu drobných památek, které zároveň připomínaly existenci zdejších původních německých obyvatel: morový sloup v Krajkové, několik kapliček. Prostředky daroval z vlastního nebo sbíral od krajanů a zajišťoval od nadací. Pokusil se zařídit i obnovu přilehlého poutního místa Chlum Svaté Maří (Maria Kulm).
To se podařilo až po roce 1990, kdy areál zabavený komunisty dostali zpět do majetku křižovníci s červenou hvězdou. Právě zde pak vyvrcholily v červnu 2022 Sudetoněmecké dny na Sokolovsku spojené se sjezdem Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Asi 150 účastníků v čele s předsedou Berndem Posseltem (rozhovor s ním přinášíme zde) se v místním poutním kostele Nanebevzetí Panny Marie a svaté Marie Magdaleny připojilo k Pouti smíření.
„Příběh Reinholda Erlbecka ukazuje možný posun od ztráty domova k odpovědnosti k místu, odkud rod pochází. Od po staletích rostoucích kořenů k domu postaveném jeho dědečkem v roce 1929, přes dětský svět skleněných kamínků a konvalinek, přes špínu sběrného tábora a rozpad komunity na 173 různých míst až po návraty, v nichž už nejde o návrat ‚domů‘, ale o zachování toho, co v krajině zůstává trvalé. Jeho životní motiv je praktický: pozorovat, co se rozpadá, a nenechat to zmizet,“ shrnuje text, který o Erlbeckovi publikoval spolek Neue Brücken.
Název spolku se do češtiny překládá „Nové mosty“ – a o budování mostů mezi Čechy a Němci mu jde především. Přede dvěma lety jej založila skupina přátel kolem Jana Šíchy a Matěje Hollana, kteří oba pocházejí z rodin s česko-německými kořeny poznamenaných válečným i poválečným turbulentním děním. „Podtitul zní německy Böhmen: Haus? Heim? Heimat?, tedy Čechy: Dům? Domov? Domovina? Chceme ukázat, jak se vysídlení Němci k českým zemím stále vztahují, ale i že se na české straně najde spousta lidí, kteří toto partnerství udržují a společně pečují o jejich bývalé domovy a památky. A společně tak utvářejí současnost,“ vysvětluje pro Téma.21 Matěj Hollan.
Příběhy vysídlených krajanů zaznamenávají a ve spolupráci s fotografy Hannah Saleh nebo Romanem Franzem je dokumentují také snímky. Některé osudy jsou i díky finanční podpoře německé ambasády či Česko-německého fondu budoucnosti představeny formou výstavy na multižánrovém festivalu Meeting Brno, který probíhá do 31. května a který se v roce 2016 zrodil právě z úsilí o uznání historických křivd mezi Čechy a Němci a jejich zhojení a usmíření.
Papež z Litoměřicka?
„Nově máme nafoceného rakouského kardinála Christopha Schönborna. Ten se narodil na Litoměřicku na zámku Skalka a jeho maminka byla Brňačka. Dožila se sta let. Kardinál se k ní hodně vztahuje, ještě v roce 2022, kdy byla čerstvě zesnulá, o ní mluvil na mši k 200. výročí narození Gregora Johanna Mendela, které se v Brně hodně slavilo,“ popisuje Hollan. Schönbornův fotoportrét rámuje vstup na Sudetoněmecký sjezd, který se na pozvání festivalu tentokrát koná v Brně (otázkám kolem sjezdu se věnujeme mj. zde).
Christoph Schönborn musel s rodinou Československo opustit hned v roce 1945 jako několikaměsíční dítě, s matkou Eleonorou žil poté převážně v Rakousku a v 70. letech se stal knězem. Po roce 1990 sloužil řadu let jako biskup ve Vídni, a několikrát se o něm uvažovalo dokonce jako o papeži. Původní vlast často navštěvuje a zvláště blízké vztahy má s nynějším pražským arcibiskupem Stanislavem Přibylem, který měl dlouho na starost právě litoměřickou diecézi.
Právě Stanislav Přibyl vyhlásil na Litoměřicku letošní rok Rokem smíření coby iniciativy, která chce uctít české, německé i židovské oběti války a divokého odsunu. Na místech masakrů se konají modlitby, česko-německá setkání a vzpomínkové akty. Také fotografie Stanislava Přibyla je symbolicky k vidění na Meetingu Brno a arcibiskup festivalu osobně požehnal.
Památka na mistra dechovky
Náboženský prvek nelze, jak se zdá, od příběhů sudetských Němců oddělit. Nejen proto, že svůj vztah k někdejší vlasti zpravidla realizují právě prostřednictvím obnovy kostelů nebo hřbitovů spojených s každodenním životem či se smrtí a posledním odpočinkem svých předků. Ale právě také proto, že jde z velké části o lidi věřící, pro které je gesto smíření vždy spojené i se společnou bohoslužbou. Nebo některé rány může vyléčit jenom Bůh?
Na česko-německé mši ve Svatavě (někdejším Zwodau), konané ke 100. výročí narození místního rodáka, kapelníka Ernsta Mosche (†1999), se tým Neue Brücken setkal s dalším pamětníkem-aktérem, Haraldem von Hergetem. Právník a provozovatel krajanského Radia Böhmen je potomkem slavného stavitelského rodu Hergetů. Bez praděda Franze Hergeta (1741–1800) by Praha neměla nejen známou Hergetovu cihelnu, ale například ani městskou kanalizaci, číslování domů nebo přestavbu klášterů na nemocnici na Karlově náměstí či porodnici u Apolináře.
Rodinu, která se dodnes charakterizuje slovy „wir sind Böhmen“, tedy „jsme Češi“, odsunuli z Karlovarska. Kromě krajanského rádia vede Harald von Herget nadaci Hausner Stiftung, která podporuje iniciativy týkající se staré vlasti a uchování paměti. Financovala také pomník Ernsta Mosche, který byl ve Svatavě odhalen k jeho nedožité stovce.
Spisovatelé, malíři, pivovarníci
A každoročně udílí svou cenu. Loni v listopadu ji v mnichovském Sudetoněmeckém domě, konkrétně v sále šumavského rodáka, malíře a spisovatele Adalberta Stiftera, obdržel Gernot Peter, ředitel vídeňského Muzea Šumavy a prasynovec Johanna Petera (1858–1935) – původem ze šumavské Bučiny, dnes už neexistující obce na hranicích s Německem. Johann Peter byl mimo jiné spisovatel, autor próz ze šumavského pohraničí.
O jejich české vydání v loňském roce se zasloužil právě prasynovec Gernot, stejně jako každoročně spolupořádá krajanské pouti do zaniklých šumavských obcí, kterých se vždy účastní i čeští sousedé.
„Máme i další zajímavé příběhy, například historii zakladatelů a prvních majitelů pivovaru Holba. A věříme, že se nám budou ozývat další lidé,“ doufá Matěj Hollan. Ryzí pivo z hor, jak Holbu tituluje současný slogan, začal v Hanušovicích vařit sládek Josef Mullschitzký v roce 1874.
Naši Němci
„Naši Němci spoluvytvořili kulturní dědictví českých zemí. Osídlili oblasti, kde byl les, většinou ve vyšších nadmořských výškách. Jsou a zůstanou součástí českých dějin,“ připomíná pro Téma.21 Jan Šícha.
Na námitku o vzájemných tragických proviněních Čechů a Němců odpovídá: „Válečné a poválečné peripetie má smysl připomínat v souvislosti s českou kolaborací se sovětským bolševismem. Jinak je to zbytečná redukce našich Němců. Někdejší pachatelé jsou mrtví a z někdejších obětí žijí jen tehdejší děti. Odpuštění a zapomenutí je věcí současné schopnosti vyprávět příběhy a dívat se dopředu.“
Z mnoha jednotlivých příběhů se pak skládá jedno velké společné vyprávění. To poválečným vyhnáním neskončilo. A neskončí ani letošním tolik diskutovaným Sudetoněmeckým sjezdem v Brně. Je na naší schopnosti vést dialog, naslouchat a porozumět, aby byl tento příběh celistvý a nevedl ke křivdám minulosti, ale k budoucnosti, kterou máme v rukou.
