„Myslel jsem si, že je normální, když mě táta bije,“ vysvětloval desetiletý chlapec sociálním pracovnicím na Karlovarsku. Hledat pomoc se rozhodl až ve chvíli, kdy na něj vzal otec železnou tyč.
Takové příběhy zažívali podle Kláry Šimáčkové Laurenčíkové pracovníci v krizových centrech často. Zákaz fyzických trestů, který jako tehdejší vládní zmocněnkyně pro lidská práva pomohla před necelým rokem uzákonit, vnímá jako jasný signál, že se nejedná o něco normálního. „Děti totiž častokrát zůstávaly ve velmi trýznivých podmínkách právě proto, že od okolí slýchaly, že asi zlobily, a tak si to zaslouží,“ popisuje pro Téma.21 Šimáčková Laurenčíková.
Necelý rok
Zákaz fyzických trestů platí v Česku od 1. ledna 2026, tedy skoro rok. Je zakotvený v občanském zákoníku, který určuje, že je povinností rodiče pečovat o vývoj dítěte bez tělesného trestání a jiných ponižujících forem zacházení. Nepojí se automaticky se sankcemi, ale rodiče má motivovat k hledání jiného způsobu, jak konflikty řešit.
„V trestním zákoníku už dříve byly paragrafy, které říkaly, že nepřiměřené tělesné tresty jsou nepřijatelné. Ale právě ten výklad nepřiměřenosti byl vždy naprosto subjektivní, takže někomu, kdo je pětkrát týdně bit, to bude připadat normální,“ upřesňuje Šimáčková Laurenčíková.
Nová formulace odsuzuje veškeré násilí ve výchově. Zda se ale v rodinách díky ní objevuje méně, se zatím nedá říct. Chybí studie a statistiky podpůrných organizací navíc nejsou jednoznačné.
„Samotný nárůst počtu dětí nebo rodin, které vyhledají pomoc, totiž nemusí znamenat, že násilí přibývá. Může naopak znamenat, že se o násilí více mluví, lidé ho lépe rozpoznávají a děti i dospělí získávají větší důvěru v to, že mohou požádat o pomoc,“ vysvětluje pro Téma.21 zastupující ředitelka Centra Locika Magdaléna Černá.
Konkrétní dopady
Šimáčková Laurenčíková ale zásadní změnu vnímá, a to především ve způsobu, jakým můžou tohle téma řešit v rodinách sociální pracovníci.
Ilustruje to na konkrétním případu babičky, která má v pěstounské péči několik dětí a která při výchově běžně fyzické tresty používala. „Najednou při té interakci mohla sociální pracovnice říct: podívejte, tohle už není ve společnosti tolerované, ukážeme vám, jak se to dá zvládat jinak,“ popisuje Šimáčková Laurenčíková.
Stejné je to podle ní i v tramvaji nebo na hřišti. „Na sociálních sítích jsem viděla příspěvek, kde se někdo svěřoval, že byl svědkem toho, že táta v parku bil malou holčičku a křičel na ni. Teď je už ale možné se ozvat a říct, že to není v pořádku, a je důležité do toho vstoupit,“ připomíná.
Zároveň ale Šimáčková Laurenčíková podotýká, že cílem není rodiče moralizovat a kritizovat. „Je dobré nastavit tu hranici a říct, že to dětem ubližuje a dělat to nemají, ale také bychom se měli snažit přijít s efektivní podporou, aby rodič porozuměl tomu, že tohle není ideální cesta, a dostal nástroje, jak to dělat jinak,“ vysvětluje.
Více podpory
Vychovávat bez fyzických trestů by chtělo téměř 85 procent rodičů, daří se to ale zhruba polovině z nich. Často totiž násilí jako součást výchovy sami zažili a je pro ně těžké najít jiný způsob.
Vnímá to i Magdaléna Černá z Centra Locika. „Většina rodičů chce pro své děti to nejlepší. Někdy ale potřebují podporu, aby dokázali zvládat momenty, které jsou pro ně samotné velmi náročné. Důležitá je dostupnost rodičovských programů, poradenství, podpory duševního zdraví a služeb, na které se rodiče mohou obrátit ještě předtím, než se situace doma vyhrotí,“ připomíná pro Téma.21.
S tím souhlasí i Šimáčková Laurenčíková. „Tady opravdu musíme přidat. Stát musí posílit podporu ohrožených a neúplných rodin, ale také rodičů, kteří jsou přetížení nebo se sami potýkají s nějakými problémy. Mluvím například o mediaci nebo o rodinné terapii, která by ale měla být přístupná i rodinám, které si ji nemohou finančně dovolit,“ navrhuje. Příkladem by podle ní mohly být třeba skandinávské země, kde musí rodina procházející rozvodem mediaci hrazenou státem absolvovat povinně.
Právě na dostatečném systému podpory teď podle svých slov Šimáčková Laurenčíková pracuje. „Jsem v kontaktu asi se dvaceti organizacemi i se zástupci státní správy a společně řešíme, jak připravit dobrá návazná opatření. Například bych si přála, aby stát legislativně zakotvil dostupnost sítě služeb pro děti a rodiny, aby v žádném regionu nechyběla třeba krizová centra nebo azylové domy pro rodiny a další služby,“ přibližuje pro Téma.21.
Dostupná by měla být rodinná terapie nebo mediace, které by podle Šimáčkové Laurenčíkové mohl stát nízkopříjmovým rodinám hradit. „Důležitý je i rozvoj dostupných a kvalitních programů zaměřených na rodičovské dovednosti, aby rodiče, kteří sami neměli stabilní dětství a pozitivní rodičovské vzory, měli možnost se zdravé rodičovské kompetence někde naučit,“ uzavírá.
