Je 4. listopadu 1956, tři hodiny ráno. Maďarsko právě spí nadějným spánkem, protože posledních deset dní v ulicích pulzují protesty. Navazují na ústup od stalinismu v nedalekém Polsku a vypadá to, že Maďarsko čekají svobodné volby a že skončí i teror tajné policie, kterou vláda právě rozpustila. Příznivě vypadají taky jednání s Moskvou.
Jenže právě 4. listopadu 1956 ve 3 hodiny je tento nadějný spánek přerušen. Do Budapešti vjíždí sovětské tanky.
Začala tím druhá sovětská intervence, která během několika dní krvavě potlačila maďarskou revoluci. Vojenská invaze si vyžádala tisíce obětí, vyvolala strach z toho, že v Evropě vypukne větší konflikt a definitivně ukázala povahu sovětské moci nad východní Evropou.
Na rozdíl od událostí Pražského jara, k nimž došlo o necelých 13 let později, šlo v Maďarsku o skutečný pokus o revoluci. Země vyhlásila 1. listopadu vystoupení z Varšavské smlouvy (obdoby Severoatlantické aliance, ve které byly sdruženy státy pod sovětským vlivem) a návrat k demokratickému uspořádání, v němž o hlasy soupeří více politických stran.
Sovětský svaz se pokusil intervenovat už 24. října po prvních nepokojích. Z mnoha důvodů, mezi něž patřila i skutečnost, že k demonstrantům se přidali mnozí členové policie a armády, se ale nakonec sovětské jednotky stáhly. Ještě 3. listopadu probíhalo jednání mezi zástupci SSSR a nové maďarské vlády Imreho Nagye.
Ze sovětské strany šlo ale jen o frašku, o potlačení revoluce vojenskou silou totiž už bylo rozhodnuto. Moskva nemohla tolerovat, že by se Maďarsko stalo neutrálním státem. Mohlo by to vést k úplnému rozpadu východního bloku.
Svobodné volby, nesvobodná vláda
Maďarsko bylo po druhé světové válce ve zvláštní situaci. Během války bylo sice spojencem nacistického Německa, ale snahy vlády admirála Horthyho o mírová jednání se spojenci vedly v roce 1944 k nacistické okupaci země. Němci nastolili v říjnu tohoto roku loutkovou vládu vedenou Ferencem Szálasim, vůdcem Strany Šípových křížů.
V reakci na to byla v prosinci za sovětského dohledu ustavena prozatímní vláda v Debrecínu. Jejími členy byly partaje, které odmítaly spojenectví Maďarska s Německem. Vládu vytvořily čtyři strany, Malorolnická strana, Sociální demokraté, Komunistická strana a Národní strana rolníků.
V prvních poválečných volbách v listopadu 1945 pak všechny čtyři politické subjekty směly kandidovat.
Hlasování se ziskem téměř 60 % ovládla malorolnická strana a účast ve vládě nabídla všem výše jmenovaným. O podobě nové vlády ale nakonec rozhodl předseda Spojenecké kontrolní komise sovětský maršál Vorošilov.
Nominálně Spojenecká komise byla de facto přímo ovládána SSSR. Vorošilov nechal vytvořit vládu malorolníků s komunisty, přičemž komunistům přidělil klíčové silové rezorty včetně ministerstva vnitra.
Po podpisu mírové smlouvy v únoru 1947 byla sice Spojenecká kontrolní komise rozpuštěna, ale sovětské okupační jednotky v zemi zůstaly. Pod smyšlenými záminkami došlo k zatýkání politiků z řad Malorolnické strany. V srpnu byly vyhlášeny nové volby, ale přes zjevné podvody se ani ty nepodařilo komunistům úplně ovládnout.
Maďarská druhá republika nakonec skončila až v roce 1949, kdy se spojila Sociální demokracie s komunisty a ve volbách už voliči mohli hlasovat jen pro jejich společnou kandidátku. Vznikla tak Maďarská lidová republika, která byla plně ovládána komunisty řízenými z Moskvy.
Sovětské panství a destalinizace
Maďarsko se tím stalo pevnou součástí sovětského východoevropského panství se vším, co k tomu patřilo. Stalinistický režim předsedy vlády Mátyáse Rákosiho postupoval přesně podle toho, co mu nařídili sovětští poradci. Kolektivizace zemědělství vyvolala odpor a vedla k propadu zemědělské výroby.
I když svoboda byla i v letech 1945 až 1949 značně okleštěná, Maďaři vnímali omezení vyplývající z nemožnosti vybírat si mezi stranami. Politická perzekuce byla krajně nepopulární. Nenávist lidé směřovali především proti tajné policii ÁVH.
Na počátku 50. let se stalinistický režim zdál neotřesitelný a maďarské členství ve Varšavské smlouvě jako neměnné. V květnu 1955 ale došlo k uzavření mírové smlouvy s Rakouskem, díky níž se tato země stala neutrální. V únoru 1956 pak Nikita Chruščov pronesl svůj slavný projev demaskující zločiny stalinismu na 20. sjezdu KSSS, čímž začala destalinizace.
Maďaři si tyto události vyložili jako možnost zbavit se jak stalinistického režimu, tak podřízenosti Moskvě. V Polsku navíc v březnu 1956 skončila stalinistická vláda Boleslawa Bieruta, a když v létě 1956 došlo k povstání v polské Poznani, Maďaři události v rámci možností cenzurovaného mediálního prostředí sledovali.
I když bylo povstání potlačeno polskou armádou a policií, v říjnu nakonec nastoupila sice komunistická, ale nestalinská vláda vedená Wladyslawem Gomulkou. Právě na podporu změn v Polsku byla 23. října 1956 svolána demonstrace, která maďarskou revoluci zažehla.
Naděje na změny
Demonstrace přerostla ve střety s bezpečnostními složkami a útoky na stranické sekretariáty i budovy a kanceláře tajné policie ÁVH. Tehdejší ministerský předseda Gerö proto požádal Sovětský svaz o pomoc. Hned následující den do Budapešti vjely sovětské jednotky.
První sovětská intervence ale povstání potlačit nedokázala. Sovětská armáda se musela stáhnout a zdálo se, že by se mohlo podařit situaci vyřešit jednáním. V čele vlády stanul komunistický politik Imre Nagy.
Ten se pokusil situaci uklidnit mimo jiné tím, že jeho vláda schválila rozpuštění tajné policie, slíbila svobodné volby i vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy. Naděje, kterou to vyvolalo v Maďarsku, ale neměla mít dlouhé trvání. Nejpozději 31. října byla Moskva rozhodnuta o nutnosti povstání potlačit silou a obnovit komunistickou vládu.
Pokusy o jednání ze 3. listopadu tedy neměly žádnou naději na úspěch. Moskva jednala jen na oko a ze svého cíle nebyla ochotná slevit. Posílené sovětské jednotky překročily hranice Maďarska už 1. listopadu a 4. pak vjely do Budapešti. Začaly zhruba týden trvající zoufalé boje, o jejichž výsledku ale bylo vlastně dopředu rozhodnuto.
Povstalci neměli zbraně, které by jim umožnily vést s Rudou armádou jakkoliv vyrovnaný boj. Bylo zjevné, že je jen otázkou času, kdy sovětská vojska povstání potlačí. Hlavní odpor byl zlomen do 7. listopadu, byť se střelba ozývala ještě čtyři dny poté.
Intervence ze západu a obavy z eskalace
Maďarský rozhlas vysílal zoufalé výzvy o pomoc ze Západu. O té ale reálně nikdy neuvažoval. Americký prezident Eisenhower sice prosazoval politiku zatlačování a nikoliv jen zadržování komunismu, ale do otevřeného konfliktu se Sovětským svazem kvůli Maďarsku jít nechtěl.
O narušení své suverenity se obávalo Rakousko, které proto vyzvalo obě strany k respektování hranic. Jeden sovětský voják byl zastřelen rakouskými pohraničníky, když je překročil.
Obavy z rozpoutání světového konfliktu podpořil i souběh s tzv. suezskou krizí. Britsko-francouzská operace na obsazení Egyptem znárodněného Suezského průplavu vyvolala ostrou sovětskou reakci. Nikita Chruščov hrozil, že do země vyšle sovětské „dobrovolníky“. Dokonce vyhrožoval i použitím jaderných zbraní.
Eisenhowerova politika byla následně kritizována i doma v USA jako naprosto pasivní. Faktem je, že americká administrativa neměla žádný vypracovaný scénář pro případ násilných nepokojů v sovětské sféře vlivu v Evropě. Takovou eventualitu považovala prostě za tak málo pravděpodobnou, že se plánováním ani nezdržovala.
Nečinnost USA navíc demoralizovala mnohé oponenty komunistických režimů doma i v exilu. Například Josef Mašín vypověděl, že právě tato zkušenost ho vedla k přesvědčení, že navzdory rétorice Spojených států žádný brzký pád komunismu nenastane.
Odkaz po 70 letech
I když to může znít cynicky, strategie spoléhající na dlouhodobou konfrontaci, která povede k pádu komunismu v horizontu desítek let, nakonec vlastně vyšla.
Moskva sice neměla žádný plán použití jaderných zbraní v případě, že by NATO intervenovalo, nicméně přímý střet amerických a sovětských vojáků na maďarském území by nepochybně vedl ke konfliktu, který by jen stěží mohl být nejaderný.
Jiná forma intervence, třeba materiální pomoc, byla nemožná z mnoha praktických důvodů. Maďarská revoluce byla odsouzena k neúspěchu od chvíle, kdy se SSSR rozhodl ji potlačit silou.
To ale neznamená, že byla zbytečná. Krvavé potlačení demokratické revoluce v Maďarsku odhalilo pravou podstatu sovětské moci. Ta nespočívala v přitažlivosti komunismu, ale jen a pouze v represivní síle Rudé armády.
Takové konstatování nám dnes možná přijde banální. Jenže neměli bychom zapomínat, že ještě v lednu 1956 ve Francii komunistická strana ve volbách získala téměř 26 procent hlasů. Možnost, že v evropských zemích lidé zvolí komunistické strany kvůli poválečnému ekonomickému marasmu a beznaději, byla přímou motivací pro Marshallův plán.
Odpor vůči totalitě má zkrátka smysl, i když nemá naději na úspěch, už jen kvůli tomu, že totalita musí odhalit svou pravou brutální tvář.
