„Pokud odejdeme, bude pro nás tato země ztracena,“ ozývá se z řad obyvatel jižního Libanonu. V této oblasti u hranice s Izraelem sídlí převážně šíitští muslimové, nachází se tu ale také asi dvacítka vesnic s křesťanskou většinou, jako Rmaich, Klea nebo Aalma aš-Šáb. A rovněž základny a strategické zázemí militantního šíitského hnutí Hizballáh, které se s vypuknutím americko-izraelské války proti Íránu znovu pustilo do bojů s izraelskou armádou (IDF). Pohraniční region se proměnil ve válečnou zónu.
Válka se mezi Hizballáhem a Izraelem rozhořela 2. března. Od 16. března do Libanonu přes zmíněnou pohraniční oblast pronikají i pozemní izraelské síly. Snaží se území ovládnout až ke zhruba 30 km vzdálené řece Litání a vytvořit zde vylidněnou nárazníkovou zónu, která by Státu Izrael zaručila větší bezpečí.
Znamená to porušení mezinárodních dohod z roku 2006, které oblast mezi řekou Litání a libanonsko-izraelskou hranicí (tedy tzv. Modrou linií) stanovily jako demilitarizovanou zónu, kde by se měla pohybovat jen oficiální libanonská armáda a jednotky OSN. Jak Hizballáh, tak IDF však ustanovení od té doby nespočetněkrát překročily, stejně jako dříve uzavřená příměří.
Neklidná Modrá linie
Od začátku nynějších střetů vydávají Izraelci obyvatelům Libanonu hromadné příkazy k evakuaci, které se dotkly už 14 % území. Vysídlena jsou jižní předměstí metropole Bejrútu nebo také část údolí Bikáa – logistického „srdce“ Hizballáhu. Mezi milionem evakuovaných (což znamená celou šestinu libanonské populace zbavenou domova a narůstající humanitární krizi) jsou ale také lidé z blízkosti Modré linie.
Izrael se netají tím, že si území kolem hranic přeje převést pod svou kontrolu. „Nová izraelská hranice musí sahat až k řece Litání,“ nechal se slyšet izraelský ministr financí Becalel Smotrič. Podobně se vyjádřil ministr obrany Israel Katz: „Stovky a tisíce Libanonců, kteří se evakuovali, se nevrátí, dokud nebude zaručena bezpečnost obyvatel severního Izraele.“
Zatímco IDF v těchto dnech dobývají mosty přes Litání, Katz mluví o tom, že jižní část libanonského území anektuje. Odvrátit by jej od toho podle jeho slov mohlo pouze to, že by libanonská vláda Hizballáh odzbrojila. Ta sice vydala na počátku března rozhodnutí vyzývající Hizballáh, aby se zdržel bojových akcí, nemá ale sílu ani odhodlání je vymáhat.
My nejsme šíité
Část křesťanů z vesnic na jihu Libanonu nyní odmítá své domovy opustit. Přejí si bránit svůj rodový majetek, ale také historickou přítomnost křesťanství v regionu, kde vzniklo.
Počet křesťanských komunit na Blízkém východě vinou konfliktů posledních desetiletí dramaticky klesá a hrozí jim, že odtud zmizí úplně. I zde v Libanonu křesťané ještě ve 20. letech 20. století představovali dominantní skupinu, jejich vliv se ale stále umenšuje.
V opakujících se konfliktech mezi Hizballáhem a Izraelem by se rádi viděli coby neutrální síla. „K izraelskému státu chovají smíšené pocity a vzhledem k vývoji posledních desetiletí převládají ty negativní. To je spojuje s libanonskými muslimy, přičemž bývá zdůrazňována společná arabská a libanonská identita.
Ale dlouhodobě ambivalentní je také jejich vztah k Hizballáhu, kterému dnes navíc přičítají vinu na eskalaci konfliktu s Izraelem,“ vystihuje pro Téma.21 odborník na blízkovýchodní křesťanství Michal Řoutil.
Proto například křesťané v příhraničním Rmaichu nyní navzdory tradiční blízkovýchodní zásadě pohostinnosti vypudili své šíitské sousedy, kteří u nich hledali azyl. „Neměli jsme na výběr. Buď tohle, nebo bombardování!“ řekla magazínu AsiaNews jedna ze zdejších obyvatelek.
Mít mezi sebou souvěrce Hizballáhu je totiž riziko. Větší hrozbou je pak to, že si milice často přímo mezi domy, tabákovými poli nebo olivovými sady křesťanů budují bojové zázemí a infrastrukturu. Křesťanští lídři Hizballáh viní, že tím na jejich domovy přitahuje izraelské útoky.
Michal Řoutil jim dává za pravdu: „S tím, jak členové Hizballáhu obsazují obydlí a pole místních křesťanů, aby z nich odpalovali rakety na Izrael, je vystavují smrtelnému nebezpečí.“ Právě Rmaich byl v roce 2022 dějištěm občanského odporu proti výstavbě domů příslušníků Hizballáhu. Později se zase obě strany dostaly do sporu ohledně instalace raketometu přímo v obci.
Neutrální Libanonec? Neexistuje
Pro IDF ale tak jako tak nic jako „neutrální libanonští křesťané“ neexistuje. „Izraelské ozbrojené síly považují dlouhodobě křesťany za stejně legitimní cíle jako každé jiné. Výzvy k evakuaci obyvatelstva tvoří obvyklou součást izraelské vojenské taktiky a na ty, kteří neodejdou, se pohlíží jako na nepřítele,“ upozorňuje Michal Řoutil.
To se v posledních dnech vícekrát naplnilo. 8. března zahynul při izraelském leteckém útoku na Alma aš-Šáb sedmdesátiletý Sami Ghafari, bratr zdejšího faráře. Den poté zemřel v Klea po zásahu granátem tamní kněz Pierre al-Raï. Tři muže v další vesnici Ain Ebel zabil izraelský dron.
Vesnice, která nebude
Jako symbolický nyní libanonští křesťané chápou především osud vesnice Alma aš-Šáb. Osada přímo na Modré linii čítala před začátkem války v Gaze asi 800 obyvatel, poté část z nich uprchla a počet klesl zhruba na 350. Letos 10. března přišla výzva k evakuaci.
Přesto několik desítek lidí setrvalo na místě. Byli odhodláni chránit svá hospodářství a své pozemky. Před nálety se skrývali v kostelích. „Jsme přesvědčeni, že pokud bychom museli pryč, už se nebudeme moci vrátit a vše, co tu za námi zůstane, bude zničeno,“ popsal pocity mnohých bratr zabitého Samiho Ghafariho Youssef.
A zopakoval: „Zůstaneme zde. Se Svatým stolcem, místní církví, civilními úřady a s jednotkami OSN jsme přijali příslušná opatření a informovali je, že neodcházíme, i když víme, že v době války žádné záruky neexistují.“
Nyní na konci března nicméně přichází tato zpráva: většinu posledních obyvatel z Alma aš-Šáb převezli pracovníci místního Červeného kříže na bezpečnější místo. Podle satelitních snímků je nadpoloviční většina obce vybombardovaná a v její blízkosti si IDF zřídily kontrolní stanoviště.
Libanonští křesťané tak mají další důvod k obavám, že současný vojenský konflikt nesmaže z mapy světa jen jejich vesnice, ale i celou existenci komunity, která po staletí formovala kulturní a náboženskou identitu celého Blízkého východu.
