„Ať ten či druhý přežije, vždy nejvíc ztratí Anglie,“ zpívá Spirituál Kvintet ve známé baladě Válka růží. Vrací se v ní k historickému sporu dvou britských rodů, Yorků a Lancasterů, které v druhé polovině 15. století bojovaly o nadvládu nad Anglií.
Spory o území a vládu jsou nám jako lidstvu naprosto vlastní, provázejí nás celé dějiny. A přes všechny moderní mezinárodní dohody, ochranu lidských práv i rozvoj etiky, nedokážeme ani v současnosti některé spory vyřešit jinak než válkou. A bohužel často zbytečně krutou válkou.
Třeba takovou, jakou od barbarského útoku Hamásu na Izrael v říjnu 2023 pozorujeme na Blízkém východě. Obě strany získávají nekritické podporovatele i hlasité kritiky.
Překvapivá a hlasitá je ale především výrazná podpora teroristického Hamás, která se v posledních letech výrazně rozšířila na amerických univerzitách. Část studentů tam spustila okupační stávky, které měly univerzity donutit odstranit ze svých investičních portfolií izraelské akcie a firmy a přerušit kontakty s izraelskými univerzitami. Jde o takzvané hnutí BDS, což je zkratka pro bojkot, divestice a sankce.
Zatímco kritika konkrétních izraelských kroků je naprosto legitimní, omlouvání násilí, jakého se dopustil Hamás, je přeci jen zarážející. Není ovšem náhoda, že je natolik rozšířené právě v akademickém prostředí v USA.
Tam se totiž v posledních několika desetiletích rozšířil názor, podle kterého je izraelsko-palestinský konflikt bojem za dekolonizaci. V tomto narativu jsou Židé kolonizátory a proti kolonizátorům je kvůli mocenské asymetrii možno použít jakýchkoliv prostředků.
Označení židovského státu za koloniální útvar je ale z mnoha důvodů uvedených výše nesmyslné. Nejde přitom jen o akademickou otázku. Uhranutí spravedlivým bojem za svobodu a proti kolonialismu má za následek i obhajobu zvěrstev, jaká Hamás spáchal 7. října 2023. Navíc přistoupení na takovou logiku v podstatně znemožňuje tzv. dvoustátní řešení, tedy vytvoření palestinského státu vedle Izraele. To je přes všechny těžkosti nadále jediným řešením, které není podmíněno absolutním vítězstvím jedné a totálním potlačením, či vyhnáním druhé strany.
Problém, který nemá řešení
Zničit Izrael, osvobodit Palestinu „od řeky k moři“ a vrátit vládu nad celým územím od řeky Jordán po Středozemní moře do rukou Palestinců. Totální vítězství jedné strany a podřízení, či vyhnání té druhé. I takové výkřiky a požadavky se objevují mezi americkými protestujícími. Jak svobodní budou asi Židé v této nové „svobodné“ Palestině?
Svoboda, která spočívá v právu národa sám sobě vládnout, vychází z představy dekolonizace. Izrael z tohoto pohledu není legitimní stát, ale koloniální útvar, který je potřeba zničit. Osvobození Palestiny tedy znamená národní osvobození. Co by takové osvobození znamenalo pro svobody osobní a politické, které Izrael přes všechny své chyby pěstuje?
Podle koloniální interpretace může za všechno špatné právě kolonialismus. Extrémismus Hamásu a dalších teroristických organizací je dle něj jen reakcí na násilí kolonizátorů. Odstraníme-li tedy kolonizátory, odstraníme prvotní příčinu násilí. Jakýkoliv kompromis v podobě dvou států je třeba odmítnout. Taková vize řešení ale násilí v oblasti neukončí. Jen bude probíhat jinak a bude si vybírat jiné oběti.
Kdo je kolonizátor a kdo kolonizovaný?
Historici se neshodnou, kdy přesně přestali být Židé na území dnešního Izraele většinou, ale bylo to nejspíš někdy ve 3. a 4. století našeho letopočtu. Vystřídali je křesťané a potom muslimové. Všechny změny vládců nad touto oblastí s sebou nesly větší či menší míru vyhánění, vyvražďování a násilného převracení na víru. Je tak velkou otázkou, kdo je v oblasti původním národem a náboženstvím.
Termín „původní obyvatelé“ (v angličtině Indigenous Peoples) definuje OSN jen krátkou formulkou, podle které se původní obyvatelé vyznačují tím, „že historicky obývali daný region před kolonizací a mají silný vztah ke svým územím.“
To je popis, který asi jednoduše vztáhneme na severoamerické indiány, ale uplatnění takové definice na území, které bylo kolonizováno a zažívalo výměny populace tisíce let, je o dost složitější. Není divu, že Židé se s odkazem na římskou nadvládu a vyhánění dovolávají statusu původních obyvatel stejně jako Palestinci.
Jak dlouho musí národ na území žít, aby už byl považován za původní? Tedy jak rychle se z kolonizátora stane domorodec, kterého už by nikdo jiný neměl kolonizovat?
A je pro příslušnost k původním národům dnes sporného blízkovýchodního území důležitější genetika, náboženství, či kultura?
Kdo je tady doma?
Rašíd Chalilí, který přednáší dějiny na Kolumbijské univerzitě a jehož předkové jsou z Palestiny, například tvrdí, že Židé přicházející na konci 19. století v rámci první přistěhovalecké vlny ještě během vlády Osmanské říše lze brát jako domorodé obyvatele vzhledem k době, po jakou na místě žijí.
Jenže proč oni ano a Židé, kteří přišli po roce 1917 ne? Osmanská říše nebyla ve vztahu k Palestině o nic méně koloniální mocností než Británie, která ji spravovala v první polovině 20. století.
Jde o počet generací? Za 30 let už budeme moci za domorodé uznávat i Židy, kteří přišli v letech 1917 až 1939?
Odpovědi na tyto otázky jsou často dosti závislé na politické motivaci toho, koho se ptáte. Konec konců samotný původ Palestinců i Židů se stává předmětem politického boje. Zastánci Palestinců proto rádi poukazují na to, že Židé jsou vlastně Evropané. Naopak mnozí příslušníci krajní a náboženské pravice v Izraeli hlásají, že Palestinci de facto neexistují a jde o Araby.
Geneticky přitom neplatí ani jedno. Podle moderních výzkumů lze říci, že židovská populace Izraele a Palestinci jsou si geneticky podobnější, než Izraelci s Evropany a Palestinci s Araby. Obě skupiny mají navíc prokazatelnou návaznost na obyvatelstvo oblasti z doby před příchodem Římanů. I kdybychom pominuli otázky historie, politiky a náboženství, tak i jen z čistě genetického pohledu mají právo v oblasti být obě strany.
Velký Izrael a legitimní kritika
Faktem je, že k dobrému soužití mají obě strany daleko a obě na tom mají svůj podíl viny. Pokud ale židovský stát označíme šmahem za kolonizátora, který nemá nárok existovat, nejde už jen o legitimní kritiku konkrétních kroků Izraele.
Přitom některá jednotlivá rozhodnutí izraelské vlády samozřejme kritiku zaslouží. V posledních letech se premiér Benjamin Netanjahu drží u moci s podporu krajní pravice a chování Izraele na Západním břehu objektivně zhoršuje. Budování osad na okupovaných územích se zrychluje, množí se útoky osadníků na Palestnice, které jsou často trestány minimálně, nebo dokonce vůbec.
Vyjádření ministrů Netanjahuovy vlády Bena Gvira a Becal’ela Smotriče ohledně Gazy a Palestinců vůbec jsou často extrémní. Oba dva jsou zapřisáhlými odpůrci dvoustátního řešení. Oba obhajovali vyhánění lidí z Gazy a její následné zabrání Izraele. Stejně jak je samozřejmě možné odmítat konkrétní postup Obranných sil Izraele (IDF) v boji proti Hamásu. I ve spravedlivé válce je samozřejmě nutné dodržovat pravidla chránící civilisty.
Ve vyhrocené debatě jsou často za antisemity označováni i lidé, kteří neupírají Izraeli právo na existenci a právo ji bránit. To je třeba odmítnout. Koncept Velkého Izraele, který by se rozkládal na územích, kde dne žijí Palestinci přirozeně předpokládá etnické vyčištění tohoto území. V opačném případě by Izrael musel přestat být národním státem Židů.
Zároveň ale Izrael podnikal i kroky, které měly vést ke zřízení palestinského státu. Ty Hamás vždy rezolutně odmítal, protože neuznává samotnou existenci židovského státu. Mávání jeho vlajkou na demonstraci za Palestinu nemá nic společného s úsilím o mír.
Poslední skutečně nadějný mírový plán předložený izraelským prezidentem Olmertem v roce 2008 předpokládal odstranění drtivé většiny židovských osad. Olmertův návrh nikdy nepřijala palestinská strana, ale na jeho odmítání si vybudoval politickou kariéru i současný izraelský premiér Netanjahu.
Okraj nebo mainstream
Na jedné straně tedy máme Palestinu od řeky k moři a na druhé Velký Izrael. Obě řešení předpokládají vítězství jedné a porážku druhé strany. Rozdíl je ale v tom, že zatímco vyhnání Palestinců z Gazy a Západního břehu nemá v USA a Evropě téměř žádnou podporu, tak za osvobození Palestiny od židovského koloniálního útlaku se masivně demonstruje. V prostředí akademické levice je pak tento postoj v podstatě mainstreamem.
Je vlastně jedno, zda je jeho prosazování vedeno naivitou, nebo zlým úmyslem. Někteří si možná zcela upřímně myslí, že židovský stát Izrael by vystřídal demokratický a multietnický stát, ve kterém by žili Židé a Palestinci mírumilovně bok po boku. Jiní přijímají zničení Izraele a vyhnání přinejmenším části Židů jako přijatelnou cenu za narovnání historické nespravedlnosti. V každém případě jde ale o nebezpečný cíl vycházející z pokřiveného chápání dějin.
Soužití ve formě dvou států je jediným řešením, které nepředpokládá boj až do úplného vítězství jedné strany konfliktu. Takový boj by ale přinesl ohromné utrpení a je z morálního hlediska jen těžko obhajitelný.
