Donald Trump s oblibou z úst vypouští, co mu slina na jazyk přinese. Někdy je to neškodné, někdy úsměvné, často se mu podaří trefit do nálady voličů. Když však řekne, že si přeje a doufá v brzké sjednocení Irska, jde jen o nebezpečný nesmysl. Prezident Spojených států není obyčejný smrtelník a jeho slova mají, někdy bohužel, velkou váhu.
Není to poprvé, kdy Trump svými slovy způsobil pozdvižení. Zároveň také není prvním americkým prezidentem, kterému se povedlo nějakým prohlášením nabourat desetiletí americké zahraniční politiky.
Jeho předchůdce Joe Biden v září 2022 málem vyvolal diplomatickou krizi, když řekl, že Spojené státy by v případě napadení Čínou bránily Tchaj-wan. Bílý dům následně zoufale ujišťoval veřejnost i čínskou stranu, že prezidentovo vyjádření neznamená změnu americké politiky strategické nejednoznačnosti.
Ta spočívá v tom, že Washington odmítá závazek k obraně ostrova, aby nepodporoval separatistické tendence. Zároveň ale možnost intervence nevylučuje, aby odradil Peking od snahy ovládnout ostrov silou.
Jenže slova Donalda Trumpa nikdo následně nezjemňoval a sám prezident se rozhodně nesnažil vzít je zpět. Naopak je o den později ještě zopakoval. Spojené státy přitom dlouhodobě držely stanovisko, že případné sjednocení je věcí obyvatel Severního Irska a musí vycházet z tzv. Velkopáteční mírové dohody.
Konec desetiletí trablů
Tato dohoda uzavřená v roce 1998 ukončila tzv. období Troubles, které začalo na sklonku 60. let. Při násilně potlačených protestech, teroristických útocích a dalších aktivitách spojených s boji mezi zastánci a odpůrci sjednocení Irska zemřelo zhruba 3 500 lidí.
Konec násilí byl podmíněn komplexním uspořádáním zajišťujícím rovnoprávné postavení obou skupin v rámci Severního Irska. Lidé také dostali příležitost vybrat si občanství včetně možnosti dvojího. Věznění členové paramilitárních a teroristických skupin, které souhlasily s dohodou, byli postupně propouštěni.
Hranice mezi Irskem a Severním Irskem je od podpisu dohody volně průchozí. Aby mohlo dojít ke sjednocení s Irskem, musela by být vyhlášena referenda jak v Irské republice tak v Severním Irsku a v obou částech by museli mít zastánci sjednocení většinu.
Politická rozhodnutí musí mít podporu většiny zástupců obou komunit. Není tedy možné, aby irští nacionalisté přehlasovali Británii věrné loajalisty, nebo obráceně. S odstupem téměř třiceti let lidé dnes možná nedoceňují, jak náročné bylo kompromisu dosáhnout a jak je křehký.
Americký slon v irském porcelánu
Pozice Spojených států vůči irské otázce byla vždy velice ožehavou záležitostí, ukažme is to na několika příkladech z historie.
V USA žije zhruba 35 milionů lidí, jejichž předkové pocházejí z Irska. Do Ameriky utíkali v 19. století před hladomorem i britským útlakem.
Když v roce 1916 irští nacionalisté spustili uprostřed první světové války Velikonoční povstání a vyhlásili Irskou republiku, jedním z jejich vůdců byl Éamon de Valera. Před popravou, která čekala ostatní vůdčí postavy povstání, ho pomohlo ochránit jeho americké občanství,.
V 90. letech minulého století to potom byla administrativa amerického prezidenta Billa Clintona, která se výrazně zasadila o urovnání irsko-britského konfliktu. Mírovým jednáním na její popud předsedal americký senátor George Mitchell.
Američané tedy vždy měli na otázce Irska eminentní zájem. Sympatie mnohých, včetně samotného Clintona, byly spíše na straně Irů. Žádný prezident ale tak otevřeně a nešťastně jako Trump nevstoupil do debaty o možném sjednocení.
Radost i strach
Trumpova slova přivítal třeba bývalý předseda irské nacionalistické strany Sinn Féin Gerry Adams. Naopak současný irský premiér Micheál Martin byl ve svém vyjádření opatrnější. Vyzval především ke klidu s tím, že Trump prostě má neortodoxní názory a že to všichni vědí.
Myšlenku amerického prezidenta naopak odmítli severoirští loajalisté. Kritický byl předseda Demokratické unionistické strany Gavin Robinson. Ten Trumpovi nepřímo vzkázal, že „budoucnost Severního Irska rozhodnou lidé v Severním Irsku a ne komentáře z Londýna, Dublinu a Washingtonu.“
Britský premiér Burnham pak jen prostřednictvím mluvčí zopakoval, že se bude držet Velkopáteční dohody. Referendum se tedy bude konat teprve tehdy, až bude zjevné, že má naději na úspěch. V posledním relevantním průzkumu z května tohoto roku ale myšlenku spojení s Irskem podporuje jen o něco více než třetina voličů.
Trump chtěl možná zavařit vládě v Londýně, se kterou má problém dlouhodobě. Možná upřímně věří, že sjednocené Irsko by bylo krok správným směrem. Ať tak či tak, jeho slova jsou vzhledem k existující situaci nezodpovědným hazardem s pořád ještě křehkým mírovým uspořádáním v Severním Irsku.
Nacionalistické vášně mají přitom potenciál propuknout po celé Evropě od Baskicka a Katalánska na západě po maďarské menšiny na Slovensku, Rumunsku a v dalších zemích. Kdyby si na veškeré sporné hranice a ústrky jednoho etnika vůči druhému rozvzpomněla celá střední a východní Evropa, byla by to učiněná noční můra.
