Je 17. ledna 2013 a v pražském divadle Hybernia se za dohledu televizních kamer chystá Miloš Zeman přesně zamířeným podpásovým dotazem zasáhnout Karla Schwarzenberga, svého soupeře v historicky první přímé prezidentské volbě.
„Je pravda, jak sám uvádíte ve svém autorizovaném životopise, že jste radil Václavu Havlovi, aby se omluvil sudetským Němcům? (…) Je pravda, co tvrdí váš neautorizovaný životopisec, že jste se vyjádřil, že sudetským Němcům je třeba vrátit jak občanství, tak majetek?“ A vzápětí ještě dodává, že z ničeho z toho svého soupeře neobviňuje, protože se dohodli na „perfektní, férové hře“.
Schwarzenberg není schopný jasné odpovědi. Jeho soupeř získává v závěru kampaně větší výtlak, a nakonec o půl milionu hlasů vítězí. Média i marketingoví odborníci od té doby mnohokrát popsali, proč a jak Zemanovy otázky změnily běh kampaně a bývalého českého premiéra dostaly na Hrad.
Vrátit Sudety
Je z toho také jasně patrné, že území a majetek na něm jsou pro Čechy zásadní otázkou. A nepředstavitelná a nestravitelná je představa, že by Česko někdy mohlo o nějaký kousek svého území přijít (jakkoliv je třeba zdůraznit, že ani Karel Schwarzenberg nikdy nic takového nenavrhoval).
Jak by asi Češi reagovali, kdyby nyní třeba právě Německo přišlo s oficiální žádostí, že by Sudety chtělo zpátky? Nebo kdyby Polsko znovu začalo nárokovat Těšínsko? Země by nám nabídly, že za území zaplatí. Pokud ale nemáme zájem, mají větší armádu a tak (spojenci-nespojenci) si území zaberou silou. Je pro ně totiž strategické.
Takové požadavky a nátlaky by jistě politici napříč spektrem považovali za nepřijatelné. Dovolávali by se mezinárodních smluv, společného členství v mezinárodních organizacích a spěchali pro pomoc k jiným západním (a kdo ví, možná i východním) státům.
A bylo by to správně. Nikdo nemá právo na české státní území a už vůbec ho nikdo nemůže vymáhat silou. Československo už takto území odstoupit muselo na podzim 1938. To si ale území bral československý nepřítel. Umíte si představit, že by ho požadoval spojenec?
Zrada v přímém přenosu
Když se to dnes děje jiným a jinde ve světě, český premiér si kupuje glóbus, aby zjistil, kde to území leží. Země 27x větší, než je Česká republika. Na přímý dotaz odpovídá, že se Česko nemůže postavit za Grónsko.
Ministr zahraničí zase soudí, že je potřeba diskutovat a „nedělat ze spojenců různé strany.“
Jenže takové postoje se většinou vymstí. Dojde možná na chvíli, kdy zastání bude potřebovat Česko. Ale nedovolá se ho. Babiš s Macinkou budou moci sebevíc křičet, že nás spojenci opustili a není to fér. Voliči, kteří před třinácti lety skočili na lep Zemanovi, budou moci psát rozhořčené komentáře na sociální sítě a rozčilovat se, že nás ostatní zradili.
Jenže to Česká republika zradila jako první. Ukrajinu, když jí nechce dál pomáhat. Grónsko a Dánsko, když se za ně nechce jasně postavit. Svoji vlastní identitu evropského národa s křesťanskými kořeny, který jako jedno z největších historických traumat prožívá, že ho před téměř devadesáti lety spojenci opustili. A přesto není schopný to stejné neudělat jiným.
Zrazujeme přátelství, zrazujeme spojenectví. Pokud se nám to vrátí, budeme se divit. Ale tak jak tak to pokřiví nás samé.
