Takticky brilantně zvládnutá vojenská operace minimálně na nějakou dobu znejistěla venezuelský režim. Ministr vnitra Diosdado Cabello, který je zodpovědný za mučení politických odpůrců, výrazně zjemnil svou rétoriku. Ještě koncem minulého roku sliboval Američanům, že jestli zkusí na zemi zaútočit, stane se jejich hrobem. Poté, co Spojené státy úspěšně zadržely Nicoláse Madura, je ve svých projevech najednou daleko smířlivější. To ovšem ale zdaleka neznamená, že by zbývající představitelé Washington poslouchali na slovo.
Doktor Jaroslav Bílek, odborník na Latinskou Ameriku z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, k nedávnému vzpurnému vyjádření Rodríguezové říká, že úřadující prezidentka „se primárně snaží přežít a zachovat si tvář jak vůči USA, tak domácímu publiku. Venezuelský režim Trumpa poslouchá pouze částečně, zdaleka totiž nepropustil tolik politických vězňů, co deklaroval a žádné další velké ústupky nevidíme.“ Bílek dodává, že na základě zkušeností z minulosti hrají vládnoucí elity o čas a přežití. Doufají, že Trumpova pozornost se brzy upře jinam a pak budou mít větší volnost. Zrušení sankcí a znovuobnovení obchodu s ropou podle něj může vést spíš k posílení stávajícího režimu.
Kuba, Kolumbie a další
Prakticky ihned po americké akci ve Venezuele se začalo spekulovat o tom, zda je další na řadě komunistická diktatura na Kubě. Tu totiž Caracas podporoval a čile s ní spolupracoval. Americký ministr zahraničí Marco Rubio řekl, že kubánští vůdci by se měli mít na pozoru. Prezident Trump pak otevřeně mluvil o tom, že by se právě Rubio měl stát prezidentem Kuby.
Americká pozornost se ale nezaměřuje zdaleka jen na levicové diktatury. Maduro byl oficiálně zatčen kvůli obchodu s drogami. Podle Američanů na pašování drog do USA vydělával. Kritika za nedostatečný boj s drogovými kartely ale směřuje i na další země. Sám Trump výslovně zmiňoval demokraticky zvoleného prezidenta Kolumbie Gustava Petra a také mluvil o tom, že zvažuje operaci proti kartelům v Mexiku.
Jaké budou ale další americké kroky lze jen těžko odhadnout. Bílek k tomu poznamenává, že „se nemusí stát letos už nic a také můžeme brzo vidět třeba blokádu Kuby nebo operace speciálních sil USA v Mexiku. U Donalda Trumpa opravdu nikdo neví, co ho napadne příští týden. Pro vztah s Kolumbií bude důležité setkání Donalda Trumpa s prezidentem Kolumbie Gustavem Petrem, ke kterému by mělo dojít příští týden (3. 2.) ve Washingtonu. Myslím si, že k eskalaci vůči Kolumbii by dojít nemuselo, protože si spolu již oba prezidenti telefonovali a mandát prezidenta Kolumbie brzy končí. Pokud v dalších volbách v Kolumbii vyhraje kandidát pravice nebo někdo blíže USA, tak lze navíc očekávat, že Kolumbie změní svou drogovou politiku do podoby, kterou by USA více preferovaly.“
Roztříštěná Jižní Amerika
Intervence každopádně odhalila rostoucí ideologickou polarizaci regionu. Představitelé zemí Latinské Ameriky na americkou akci reagovali do určité míry dle ideologického klíče. Mezi nejsilnější kritiky patřili levicoví prezidenti Luiz Lula da Silva z Brazílie a zmiňovaný Gustavo Petro z Kolumbie. První jmenovaný ji označil za nepřijatelné překročení hranice, druhý ji nazval neospravedlnitelnou agresí. Podporu naopak vyjádřili pravicoví politici jako prezident Argentiny Javier Milei. Ten je známý jako asi nejbližší ideový spojenec Trumpovy administrativy. Naději, že Madurův konec povede k demokratizaci země, ale vyjádřili i prezidenti Ekvádoru, Paraguaye a Peru.
Reakce ostatních zemí zároveň ukazují i roztříštěnost Jižní Ameriky, která ústí v neschopnost shodnout se na nějaké akci, natož ji podniknout. Nejpozději od zfalšovaných voleb v roce 2024 neměl Maduro v regionu téměř žádné přátele. Mezi jeho kritiky se řadí i Lula da Silva a Petro. Zároveň i u těch, co jeho konec opatrně vítají, vidíme obavy z toho, jaký precedent americká vojenská akce stanovuje. Prezidenti Bolívie Rodrigo Paz a Guatemaly Bernardo Arévalo tak sice uznávají, že země teď může směřovat k demokracii, ale zároveň zpochybňují legalitu amerického postupu.
I proto se na jednotném stanovisku neshodly Organizace amerických států (OAS) ani na USA více nezávislé Společenství latinskoamerických a karibských zemí. Jaroslav Bílek situaci popisuje následovně: „OAS je ve svém postoji k Venezuele dlouhodobě nejednotná a co do akcí i neakceschopná. Přechod k demokracii ve Venezuele by určitě OAS podporovala. Ostatně ho rétoricky podporují i levicové vlády v oblasti, které nesouhlasí s kroky Donalda Trumpa, ale mezi podpořit a něco reálně udělat vidím velký rozdíl.“ Akce jsou schopné jen USA, ale Trumpovi jde spíše než o demokracii o ropu.
