Na summitu NATO v Ankaře americký prezident konstatoval to, co už bylo každému pozorovateli jasné. Příměří mezi USA a Íránem je definitivně v troskách.
Různá porušení ustanovení tzv. Memoranda sleduje svět prakticky od chvíle podpisu dokumentu. Minulý týden ale situace eskalovala do té míry, že Spojené státy prováděly údery téměř ve stejné intenzitě jako během nejostřejší fáze konfliktu před podpisem příměří. Írán se zase pokouší opětovně uzavřít Hormuzskou úžinu.
Válčící strany se tedy vrací do plnohodnotného válečného stavu a jeho další trvání závisí především na tom, zda se ještě obě strany mohou vrátit k podmínkám původně dojednaného příměří.
Sporný pátý článek
Na počátku současné eskalace stály íránské údery na lodě proplouvající Hormuzskou úžinou. Spojené státy je označily za porušení pátého článku Memoranda a Írán se bránil, že v rozporu s podmínkami byla naopak snaha Američanů provádět lodě mimo trasu schválenou Teheránem.
Pátý článek si obě strany vykládají jinak. Američané tvrdí, že Írán se zavázal k otevření úžiny bez podmínek. Íránci naopak prohlašují, že je dohoda opravňuje určovat pravidla lodního provozu. Zmíněné ustanovení dohody je možná záměrně napsáno natolik vágně, že teoreticky umožňuje oba výklady.
Írán si zjevně chtěl vybudovat pozici pro to, aby po uplynutí šedesátidenní lhůty, po kterou má být proplutí zdarma, mohl vybírat poplatky. Proto se revoluční gardy snažily přinutit lodě k užívání výhradně trasy podél vlastního pobřeží. Američané je naváděli podél pobřeží Ománu, s nímž se má Teherán dohodnout na budoucím uspořádání lodní dopravy.
Hlavní íránská zbraň
Někteří analytici soudí, že íránský režim po podpisu Memoranda přecenil své možnosti. Islámábádské memorandum bylo pro Írán velkým úspěchem. Krom teoretické možnosti vybírat mýto v Hormuzském průlivu se mu podařilo vymoct si i reparační fond ve výši 300 miliard dolarů, uvolnění ropných sankcí ze strany USA a to aniž by se dopředu zavázal k ukončení jaderného programu.
Zatímco Teherán mohl podpis Memoranda slavit, Trump za něj byl doma kritizován, a to i od vlastních republikánů. Je otázka, zda si současné vedení Íránu skutečně myslí, že pokračováním konfliktu může ještě něco získat.
Ekonomická situace země je mizerná. Uvolnění amerických ropných sankcí bylo v tomto ohledu skutečným požehnáním. Zemi se nejspíš podařilo doplnit zásoby balistických raket a dronů i s pomocí spojenců, Číny a Ruska. Zároveň je ale jasné, že vojenský potenciál Spojených států zůstává násobně vyšší.
Trump tak může být v pokušení napravit chyby dohody, která byla k Íránu příliš vstřícná. Díky agresivitě Teheránu má šanci získat k tomu větší podporu doma i od spojenců. Ti by mohli být otevřenější společnému postupu pro zajištění plavby Hormuzskou úžinou. Na summitu NATO íránský postup v úžině jasně odsoudil generální tajemník Mark Rutte, ale i další evropští spojenci. Její zablokování je přitom v podstatě tou hlavní íránskou zbraní.
Slon v porcelánu
Jestli k tomu dojde ale závisí na přístupu amerického prezidenta. Ten se zatím bohužel chová jako slon v porcelánu. Ohlásil, že Spojené státy převezmou nad vodní cestou kontrolu a nechají si za to platit.
Ceny ropy letí opět nahoru a hodnota akcií naopak klesá. Trump ale nedokáže vytvořit koalici, která by mu pomohla problém řešit. Místo snahy vymezit se vůči íránské pozici tím, že by Washington důsledně trval na dodržování mezinárodního práva a svobody plavby, vidíme chování připomínající loupeživého rytíře.
Teherán teď může oprávněně argumentovat, že Spojeným státům nejde o žádný princip a hodnoty mezinárodního práva, ale o vlastní prospěch.
Vítězné bitvy prohrané války
Americký prezident bude také muset upravit strategii. Další a další letecké údery na cíle v Íránu nejspíš vítězství nepřinesou. Klíčem je íránská schopnost drasticky omezit provoz úžinou.
Američané mají nepoměrně silnější ozbrojené síly. Trump má pravdu i v tom, že americké letectvo si nad Íránem může dělat, co chce. Námořnictvo také v podstatě přestalo existovat. Jenže co je to platné v okamžiku, kdy Teherán stále ovládá světové ceny ropy a plynu? Na výrazné omezení dopravy v úžině stačí asymetrické prostředky, jako jsou rychlé čluny, drony a miny, které Amerika zatím nedokázala potlačit.
Spojené státy mohou vyhrát. Nesmí ale spoléhat na ekonomický kolaps Íránu a na letecké údery. To už se dřív ukázalo jako nefunkční řešení a není zjevný důvod, proč by se to mělo změnit.
Nejlepší by bylo vyjít z mezinárodního námořního práva a pokusit se sjednotit spojence pro operaci, která Hormuzskou úžinu otevře. Minimálně Británie a Francie mají námořní sílu na to, aby k potlačení íránské schopnosti útočit na lodě přispěly. Jenže to zatím nevypadá, že Trump je k něčemu takovému ochoten.













