Kdyby nám dnes soluňští věrozvěstové poslali pohlednici z prázdnin, nejspíš bychom jí vůbec nerozuměli, ba si ji ani neuměli přečíst. Na druhou stranu, bez jejich úsilí by dnes jazyk i písemnictví celé východní Evropy vypadaly úplně jinak. Možná by dokonce byly latinské, respektive germánské.
Takovému riziku se chtěl vyhnout velkomoravský kníže Rastislav. Proto v polovině 9. století požádal byzantského císaře Michala III. o vyslání slovanské misie. Na našem území už totiž působili kněží Východofranské říše a kromě vlivu jazykového měli především vliv politický, ze kterého se Rastislav snažil vyvázat.
A tak na Velkou Moravu doputovali v roce 863 z Konstantinopole dva učení bratři Konstantin a Metoděj. A přinesli s sebou… Co tedy vlastně přinesli?
Jazyk ze Soluně
Konstantin Filozof (který až po skončení velkomoravské mise přijal řeholní jméno Kyrillos – Cyril) byl jedním z nejvýznamnějších učenců své doby a ovládal hned několik jazyků. S bratrem pocházeli z byzantské Soluně a jejich rodnou řečí byla řečtina, badatelé se nicméně domnívají, že jejich matka byla Slovanka, a tak důvěrně znali i tento jazyk.
Slovanština 9. století byla zatím jen málo rozrůzněná, a tak bylo více než pravděpodobné, že poddaní knížete Rastislava porozumí jazyku, do kterého Konstantin převedl biblické a liturgické texty. Tzv. staroslověnština odpovídala variantě, kterou hovořili Slované v okolí Soluně.
Právě v tomto jazyce pak Konstantin sepsal také slavný „Proglas“, tedy předmluvu ke svému překladu evangelií. Ten patří k nejstarším literárním památkám na našem území, spolu s právním spisem „Zákon sudnyj ljudem“ a se zlomkem misálu pojmenovaným podle místa nálezu „Kyjevské listy“.
Ve staroslověnštině pak bratři na Velké Moravě také kázali, sloužili bohoslužby a vyučovali – k nelibosti mnoha církevních i politických představitelů, což vedlo nakonec k opakovaným zákazům slovanské misie i liturgie i k vypuzení žáků obou bratří z Moravy.
Přesto dostala slovanská liturgie papežské schválení, a to v roce 868. O rok později pak papež Hadrián II. své rozhodnutí stvrdil bulou „Gloria in excelsis Deo“ (Sláva na výsostech Bohu). Po třech jazycích zaznamenaných dle Bible na Kristově kříži – tedy latině, řečtině a hebrejštině – se tak staroslověnština stala další oficiální liturgickou řečí.
Coby tzv. církevní slovanština se ve východní liturgii užívá dodnes. Na území Moravy a o málo později i Čech se ale vrátila liturgie latinská a s ní i latina jako literární a církevní jazyk. Brzy se pak prosadila také staročeština, která sice také patří do rodiny slovanských jazyků, jinak ale se staroslověnštinou blíže příbuzná není.
Od hlaholice k azbuce
Aby mohli věrozvěstové staroslověnštinu zaznamenat, vyvinul učený Konstantin zvláštní písmo, které odpovídalo výslovnosti tohoto jazyka víc než latinka. Tzv. hlaholice (název je odvozený od staroslověnského „glagolati“ – mluvit) vycházela z řeckého písma či také z písma hebrejského, koptského nebo gruzínského, další znaky si Konstantin patrně zkrátka vymyslel.
S vyhnáním slovanských mnichů z Velké Moravy se staroslověnština i s hlaholicí dostaly do Bulharska a Chorvatska a později na Kyjevskou Rus, která se stala novým centrem slovanské vzdělanosti. Na našem území se toto písmo ještě krátce užívalo ve 14. století v Emauzích, kam mnichy z Chorvatska pozval Karel IV., ke konci století pak odtud opět odešli.
Protože se ale hlaholice brzy ukázala jako příliš složitá, vytvořili Metodějovi žáci na základě velké řecké abecedy jiné písmo, tzv. cyrilici. Rozšířila se do dalších slovanských zemí včetně Ruska a dnes ji známe jako azbuku. Vedle církevní slovanštiny se jí zapisuje ruština, ukrajinština, bulharština nebo makedonština a nověji i řada neslovanských jazyků zemí bývalého SSSR.
Slozzitý sprzezkový pravopis
S církví je spojen i rozvoj nejstarší podoby češtiny. O pra- a staročeštině mluvíme zhruba od 10., respektive 12. století do století 15. – tedy právě do doby Husovy a časů husitského hnutí. První glosy v češtině najdeme vepsané do církevních spisů, první českou větou je text připsaný do zakládací listiny litoměřické kapituly.
Tento zápis pochází ze 13. století a informuje o tom, že „Pavel dal jest Ploskovicích zem’u, Vlach dal jest Dolás zem’u bogu i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučeja a Sedlatu,“ tedy o majetkových převodech včetně nevolníků ve prospěch církve.
Je psán tzv. primitivním pravopisem, který se pokoušel latinku uzpůsobit hláskově odlišné češtině. Pro specificky slovanské hlásky, jako Ř či Š, nebo například pro Ě se o málo později začal používat tzv. pravopis spřežkový. Ten pro nelatinské zvuky užíval spřežky, tedy zdvojená písmena jako RZ či RZS, SS či SZ anebo třeba EE, což byla praxe, která pak trvala až do Husových časů.
Tečka, háček, nabodeníčko
15. století už je nicméně obdobím, kdy přibývalo vzdělanců, a tím i textů všemožných žánrů, včetně úředních. A spřežkový pravopis byl nepřehledný, nejednotný a nejednoznačný. Proto učenci kolem pražské univerzity začali usilovat o jeho změnu. Píše se rok 1406 (nebo možná 1412) – a je tu spis Orthographia Bohemica (O českém pravopisu).
Zda byl jeho autorem skutečně temperamentní kazatel z Betlémské kaple, není dodnes potvrzeno. Husovo autorství pouze předpokládáme. Avšak právě v tomto pojednání se navrhuje zavést tzv. diakritický pravopis, který spřežky nahrazuje podle délky hlásek a jejich měkkosti písmeny s tečkami (latinsky punctus rotundus) a čárkami (gracilis virgula). A jehož novější úpravou píšeme dodnes.
Ani tato novinka se neprosazovala snadno, nakonec ale diakritiku vedle češtiny přijaly i další jazyky včetně neslovanských, jako jsou litevština nebo lotyština. Ze spřežek nám zůstaly jediné dvě, a to CH a DŽ.
Z hlediska jazykového vývoje tedy mezi cyrilometodějskou misí a dnešní češtinou není žádný vztah. Ačkoli… podle některých badatelů podnítila autora spisu Ortographia Bohemica obeznámenost s hlaholským písemnictvím v Emauzském klášteře. Možnost tu tedy je.
Ale to s těmi údajnými Husovými „nabodeníčky“ je nesmysl. Hus sám tento výraz ve svých spisech nikdy nepoužil. Jde až o mnohem mladší termín z obrozenských časů v 19. století.
