60. a 70. roky 20. storočia znamenali veľké úspechy československého futbalu – striebro na MS 1962 v Čile, majstri Európy 1976, bronz na ME 1980… Aké boli prednosti československého futbalu, ktorými sa dokázal presadzovať v silnej konkurencii?
Tomáš Černák: Základ úspechov zo 60. a 70. rokov treba hľadať paradoxne v 50. rokoch. Vtedy bola konfrontácia so zahraničnými súpermi na minimálnej úrovni a len sa rozbiehala.
V tom čase pôsobila tak na Slovensku ako aj v Čechách silná generácia trénerov, ktorí sa pravidelne schádzali a diskutovali.
Snažili sa všetkými možnými spôsobmi získavať informácie o najnovších trendoch vo futbalovej metodike a výchove mládeže v zahraničí.
Práve na výchovu mládeže začali klásť mimoriadny dôraz, vytvorili systém a jasnú dlhodobú koncepciu. Treba tiež povedať, že mali k dispozícii silnú generáciu mladých hráčov, ktorí sa narodili v 40. a na začiatku 50. rokov.
Stačí si len zobrať káder Slovana Bratislava, ktorý získal v roku 1969 Pohár víťazov pohárov, terajšej Európskej ligy. Väčšina chlapcov pôsobila v klube od žiakov a ďalší prišli ako mladí dorastenci.
Podobné to bolo aj v Spartaku Trnava, ktorý v roku 1969 dokráčal až do semifinále Pohára európskych majstrov, terajšej Ligy majstrov. Slovan Bratislava a Spartak Trnava dominovali celému česko-slovenskému futbalu v rokoch 1968-1975 a tvorili základ reprezentácie.
Nie je tiež náhoda, že naši mladí reprezentanti vedení Jozefom Venglošom získal titul majstrov Európy do 23 rokov. Išlo o základ úspechu na ME 1976.
Stanislav Hrabě: Československý fotbal byl ale velice zajímavý už ve 30. letech. V roce 1934 byli Čechoslováci druzí na Mistrovství světa v Itálii. Velkou zvláštností týmu bylo propojení rozdílných povah obou národů (ze Slováků byl v týmu Štefan Čambal).
Češi jsou vynalézaví, důvtipní, Slováci zarputilí a bojovní – Češi jsou švejkové, Slováci jánošíci. Když se tyhle dva charaktery prolnou, přináší to další hodnotu.
Samozřejmě v časech společné republiky bylo také více z čeho vybírat, hledat mezi 15 miliony je nejen pro fotbal mnohem pestřejší a zajímavější než pátrat mezi 10 nebo 5 miliony.
Ale připomeňme také, že už za mocnářství se obě národnosti intenzivně prolínaly a nedalo se jednoduše říci, kdo je kdo. Buď byli ze smíšených rodin nebo třeba z rodin, které z Čech přišly pracovat na Slovensko, nebo naopak.
Takže „Sparťan století“ Andrej Kvašňák byl původem z Košic. Brankář Viliam Schrojf, nejlepší brankář Mistrovství světa v Chile v roce 1962, byl Slovák, ale narodil se v Praze na Žižkově, atd.
Udrželi jsme si jako Čechoslováci fotbalový rozlet i během 40. a 50. let?
Hrabě: Stříbro z Itálie pro nás znamenalo první velký úspěch. Druzí jsme byli proto, že museli vyhrát hostitelé. To bylo dané, aby Benito Mussolini předvedl sílu fašistického státu.
Na dalším mistrovství v roce 1938 byla pro nás obrovská škoda, že tehdejší nejlepší útočník na světě, nedostižný Josef Bican, neměl tou dobou československé občanství.
Narodil se totiž sice v české rodině, ale ve Vídni, a s anšlusem Rakouska se stal automaticky říšským občanem. A tak na MS reprezentoval Rakousko.
Pak přišla válka a rozdělení země na Slovenský štát a Protektorát Čechy a Morava. Slovensko jako satelitní německý stát mohlo soupeřit s mužstvy zemí, které spolupracovaly s Hitlerem – Itálií, Bulharskem, Rumunskem, Chorvatskem… a mít tak možnost mezinárodní konfrontace. Učili se také průběžně různé moderní herní systémy.
Čechům úřady umožnily ještě v říjnu 1939 na pražské Letné zápas s Ostmarkou (tedy s Rakušany), ten ale provázely takové lidové protesty, že se napříště povolily už jen soutěže mezi českými a moravskými kluby.
Po válce jsme se opět už jako československý tým účastnili poprvé mistrovství ve Švýcarsku v roce 1954, kde jsme naprosto ztroskotali. Ale už v roce 1958 ve Švédsku jsme měli jeden z nejlepších výběrů světa. Na prvním Mistrovství Evropy v roce 1960 jsme skončili třetí.
V Chile v roce 1962 jsme se stali vicemistry světa. Tehdy za nás kopali hráči jako Adolf Scherer – nejlepší střelec týmu, Josef Masopust – držitel Zlatého míče za rok 1962, Viliam Schrojf v bráně, Ján Popluhár, Andrej Kvašňák… a trénoval vídeňský Čech Rudolf Vytlačil.
V roku 1976 porazil československý tím oboch finalistov MS 1974 – majstrov sveta Nemecko aj Holandsko, ktoré sa o dva roky dostalo do finále MS 1978 v Argentíne. V roku 1980 sme v súboji o bronz zdolali Taliansko. Ako by ste charakterizovali vtedajší úspešný tím?
Černák: Tím majstrov Európy sa tvoril od nástupu Václava Ježka k reprezentácii v roku 1972. Ježek musel zároveň hľadať vhodných adeptov do mužstva i svojho asistenta. Toho našiel v osobe Jozefa Vengloša a treba povedať, že to bol osudový krok.
Tí dvaja sa dokonale dopĺňali, Ježek bol vynikajúci psychológ a motivátor, ktorý presne vedel, čo na ktorého hráča platí. Vengloš zase akademicky vzdelaný a pedagogicky pôsobiaci na vysokej škole, mimoriadne silný vo futbalovej metodike, analýzach súperov, a všetko mal vedecky podložené a prepracované.
Prvé dva-tri roky boli obdobím hľadania a konsolidácie. Keď však našli kostru mužstva, ktorú tvorili hráči Slovana Bratislava, začali sa dostavovať výsledky.
Vengloš bol zároveň Ježkovým asistentom i trénerom Slovana, takže mal svojich zverencov i v reprezentácii. Kľúčové kvalifikačné zápasy sa taktiež hrali na štadióne Slovana.
V tom čase sa zrodil fenomén Tehelného poľa, ktoré naplnené do posledného miesta fanúšikmi z oboch častí republiky hnalo hráčov ku kľúčovým víťazstvám nad Anglickom i Sovietskym zväzom. Aj to bol veľký faktor úspechu.
Hrabě: Vítězství v roce 1976 v Bělehradě byl obrovský triumf. Postoupili jsme přes celou skupinu s Portugalskem a s Anglií, pak jsme ve čtvrtfinále vyřadili Sovětský svaz.
Nakonec jsme po nádherném výkonu – to nebyla nějaká utrápená hra, byli jsme vážně výborní – zdolali v semifinále Nizozemsko 3:1 a ve finále pak remizovali s Německem 2:2 a nakonec ho porazili na penalty. A stali jsme se mistry Evropy.
Ako na túto konfrontáciu v Belehrade reagoval západný futbal?
Černák: Krajiny zo Západu museli chtiac-nechtiac začať rešpektovať silu reprezentácie ČSSR a západné kluby sa len tak hrnuli s lukratívnymi ponukami pre našich reprezentantov.
V ankete o Zlatú loptu skončil Ivo Viktor na treťom mieste, Anton Ondruš na šiestom a Marián Masný na deviatom mieste. To tiež svedčilo o fakte, že náš futbal začali rešpektovať aj západní novinári.
Hrabě: Zato u nás vládla tvrdá normalizace. V čele fotbalového svazu stál Jaromír Tománek, bývalý rychlobruslař, který to dostal jako stranický úkol, a to byl hrozný vůl.
Takže pro sebe jsme z titulu mistrů nevytěžili nic. Mančaft byl schovaný za dráty. Vyjet do zahraničí mohli hráči jen za velmi striktních podmínek. Ale jejich úspěchem se režim samozřejmě značně chlubil, protože čím jsou režimy hrůznější, tím více se ohánějí sportovními úspěchy.
Co se tehdy klukům vyčítalo, bylo, že pohár přebírali v západoněmeckých dresech. Pochopitelně, protože hráči soupeřících týmů si dresy po utkání vzájemně převlékají.
Jediný, kdy byl tehdy za vlastence, byl Antonín Panenka, protože ten hned po penaltách musel na antidopingovou zkoušku a když se z ní vrátil do kabiny, byly už všechny dresy rozebrané, a tak zůstal ve svém.
Vtedajšie reprezentácie sa skladali z najlepších českých a slovenských futbalistov – aké boli ich vzájomné vzťahy? Akceptovali Česi prevahu slovenských futbalistov v tíme na ME 1976 a 1980?
Černák: Každý hráč z vtedajšieho kádra vám povie, že vzťahy medzi Čechmi a Slovákmi v kabíne boli priateľské a nebol žiadny národnostný problém. Navyše, mali výsledky, takže nebol ani dôvod spochybňovať nomináciu, tým viac, že hlavný tréner mal českú národnosť (aj keď rodák zo Zvolena).
Skôr boli výhrady k veľkému počtu Slovákov zo strany českej tlače i fanúšikov v rokoch 1969–1970, keď bol hlavným trénerom Jozef Marko. V prvej polovici 80. rokov bola zase nevôľa na slovenskej strane, keďže v tom čase bolo Slovákov v reprezentácii minimum.
Hrabě: Do skladby týmů vstupovala i politika s pokynem, že v nominacích musí být polovička Čechů, polovička Slováků. Ale to se počítalo třeba i s maséry a lékaři.
A přesně, jak tu padlo: třeba trenér Václav Ježek, který stál právě i za vítězstvím 1976 v Bělehradě, byl sice Čech, ale narodil se ve Zvolenu. Zmatky dělali politici, kluci sami byli v pohodě.
Kopali prostě za slovenské nebo za české kluby podle toho, jak to přišlo, protože ven se navzdory nabídkám nemohlo. Jinak by samozřejmě šli hrát do zahraničních klubů a měli by pak taky úplně jiné kariéry.
Tehdejší reprezentanti byli hráči světové úrovně, a kdyby šli ven, byly by z nich hvězdy Realu Madrid nebo Bayernu Mnichov.
Černák: Ježek aj Vengloš vedeli veľmi dobre skĺbiť slovenských a českých futbalistov do jednej partie. V tom čase naozaj nebol v kabíne žiadny slovensko-český problém.
Mimoriadnu autoritu mal v tomto smere aj kapitán Anton Ondruš. Českí hráči rešpektovali, že v tom čase bol slovenský futbal objektívne na vrchole.
Slovan Bratislava dokonca v roku 1976 obetoval majstrovský titul na „oltár vlasti“, lebo jeho hráči boli extrémne vyťažení.
Po rozdelení Československa boli väčšími úspechmi českého futbalu už len 2. miesto na ME 1996 a bronz na ME 2004. Prečo sa českému futbalu na reprezentačnej úrovni až tak nedarí?
Hrabě: Češi byli už jen na Mistrovství světa 2006 a tam se ze základní skupiny ani nedostali. Znovu jsme na MS až teď, po dvaceti letech, což je dost ostuda. Slováci tam nejsou vůbec.
Černák: Nemyslím si, že sa českému futbalu nedarilo. Veď striebro z roku 1996 a bronz z roku 2004 boli obrovské úspechy, možno doteraz nie celkom docenené.
Navyše Slavia sa dostala do semifinále Pohára UEFA a Sparta často hrávala skupinovú fázu Ligy majstrov. 90. roky boli veľmi úspešným obdobím českého futbalu, mali silnú generáciu na čele s Pavlom Nedvědom, držiteľom Zlatej lopty.
Problém je možno v tom, že sa po roku 2004 nepodarilo nadviazať na úspechy z predchádzajúcich rokov. Prišla nová generácia futbalistov, ktorým sa nepodarilo zopakovať úspechy svojich predchodcov. Ale to je pri malých krajinách bežné.
Po roku 1989 bol jediným väčším úspechom slovenského futbalu postup zo skupiny na MS 2010. Na MS boli slovenskí futbalisti iba raz, v spomínanom roku.
Černák: Slovenskému futbalu sa nedarí nielen na reprezentačnej úrovni, ale ani na klubovej. Dostať sa na MS, ME alebo do skupinovej fázy Ligy majstrov je pre naše mužstvá veľmi ťažké, niekedy až nemožné.
Zaspali sme vlak, ktorý teraz nevieme dobehnúť a okolité krajiny v strednej Európe nám utiekli. A netýka sa to iba futbalovo-hernej stránky, ale aj marketingovej, finančnej, podpory od štátu a pod.
Jediné, čo sa nám ako tak podarilo vybudovať je infraštruktúra, teda štadióny. Inak sme sa zastavili niekde na začiatku 21. storočia a nevieme sa pohnúť vpred. V slovenskom futbale nemáme jasnú koncepciu, systém a víziu.
S čím zahajujete letošní mistrovství světa?
Hrabě: Letošní formát je úplně nový, nevyzkoušený. Hraje rekordních 48 států, z toho jen málo evropských. Evropa doplácí na to, že se rozpadly velké státní celky jako Jugoslávie, SSSR – jen Německo se naopak spojilo. Týmů je tak hodně a je obtížné se přes ně na mistrovství vůbec kvalifikovat.
A zatímco posledně se soupeřilo v Kataru, kam se všude dojelo pohodlně metrem, tentokrát se pohár koná ve třech zemích na obrovském kontinentu, ve vysokohorském klimatu, v obrovské vlhkosti nebo za úmorných veder.
Člověk, který není na tyto podmínky zvyklý, neudýchá ani chůzi do schodů, natož když má hrát fotbal.
Pro hráče to bude dost tvrdé. Ale převážily peníze a to, aby do hry co nejvíce vstoupily všechny tři ekonomiky – americká, mexická i kanadská. Ale pro všechny fotbalové profesionály, fanoušky i novináře je to každopádně velký svátek.
