V současné době v Česku do kostela na Velikonoce chodí jen asi devět procent lidí, jako prostor pro setkávání s rodinou a přáteli je bere více než polovina. Naopak víc než čtvrtina je neslaví vůbec. To vyplývá z loňského průzkumu agentury NMS, která zkoumala, jak Češi tyto dny prožívají.
I přesto, že Velikonoce pro většinu lidí nejsou důležitým svátkem, stále pečou mazance a jidáše, barví vajíčka a doma mají velikonoční výzdobu. Podle spisovatelky Aleny Gajduškové, která se tradicemi a zvyky zabývá, jsou Velikonoce nehmotným kulturním dědictvím a slouží také jako neviditelné spojení s našimi předky. „Je to výsledek tisíciletého prolínání přírodních rituálů, křesťanství a lidové kultury. Každý z nás potřebuje cítit, kde jsou jeho kořeny a vědět kam patří. A tradice, nejen ty velikonoční, nám umožňují ty kořeny procítit a prožít,“ vysvětluje Gajdušková.
Vejce a čokoládový zajíc
Všeobecně nejvíce dodržovanými tradicemi je pečení mazance nebo beránka, barvení a darování vajec a chození na pomlázku.
Nějaké tradiční velikonoční jídlo doma připravuje asi třetina lidí. Sladké kynuté pečivo dříve podle Gajduškové oslavovalo konec půstu, tvary zajíčků, kuřátek a dalších pak odkazují na oslavu plodnosti spojenou s koncem zimy.
Jindy zase tvar pečiva kombinoval pohanské a křesťanské symboly. „Kulatý tvar sladkého mazance symbolizuje sluneční kruh, což odkazuje na pohanskou tradici, ale s vyznačeným křížem coby požehnáním pokrmu, tedy křesťanská tradice. Skopové maso bývalo slavnostním, obřadním pokrmem, ale protože bylo vždy drahé, v poměrně nedávné historii bylo symbolicky nahrazeno piškotovým beránkem,“ objasňuje Gajdušková původ další velikonoční pochutiny.
Darování a zdobení vajec odkazuje na plodnost a hojnost a podle Gajduškové se datuje až do období starého Egypta a Persie, vejce malovali i antičtí Římané. Překvapivě se s vejci pojí i motiv zajíce. „Obliba velikonočního zajíčka, tedy i toho čokoládového, je zásluhou německého spisovatele Christopha von Schmidta, který na konci 19. století napsal povídku Kraslice o hodném zajíčkovi, který dětem snáší malovaná vejce,“ přibližuje Gajdušková.
Kontroverzní pomlázka
Šlehání pomlázkou je další ze známých a dodržovaných zvyků. V posledních letech ale jeho obliba upadá, zejména u žen. Polovina z nich zvyk nemá ráda, ale přesto ho dodržuje, jen jedna z pěti se na tuto velikonoční aktivitu těší. Popularita ale klesá i u mužů. Více než polovina totiž uvádí, že zvyk rádi nemají, nebo se mu dokonce vyhýbají.
Současný společenský kontext, ve kterém je i symbolické násilí odsuzované, tu ale nebyl vždy. „Dříve ženy pošlehání pomlázkou nebraly jako nějakou újmu, naopak. Slovo pomlázka již samo o sobě poukazuje na pomlazení, čili tento opět předkřesťanský zvyk měl na ženy přenést životní sílu a zdraví z mladých, zelených proutků plných síly,“ popisuje tradici Gajdušková.
V současné době ale 80 procent žen pomlázku vnímá negativně, ať už kvůli špatným zkušenostem, nebo z principu. Problematické je u pomlázky také pití alkoholu. Původně symbolické šlehání proutky totiž v režii podnapilých koledníků může lehce přerůst ve skutečné násilí, jak dokládají i data. Každá čtvrtá žena si z koledy odnesla modřiny nebo jiné stopy na kůži, každá pátá při tom cítila ponížení. A téměř polovinu žen šlehání bolelo.
Úklid tu byl vždycky
V mnoha domácnostech se také Velikonoce spojují s jarním úklidem. Podle Gajduškové nejde o novodobý trend, ale o generační zvyklost. „Z praktického hlediska bylo na místě ve chvíli, kdy končí topná sezóna, vymést z chalupy pavučiny, špínu a prach a stavení obílit. A už od pradávných dob do nových etap vykračujeme po důkladné, až rituální očistě,“ vysvětluje.
Od toho se také říká úterý ve velikonočním týdnu Šedivé, jméno dostalo podle pavučin, nečistot a prachu, které lidé před Velikonocemi ze svých domů vymetali. Předchozí den, tedy pondělí, má přídomek Modré. Gajdušková vysvětluje, že svůj název získalo ve středověku, kdy se jako modrý označoval každý sváteční den jiný než neděle.
Křesťanský kontext
Pro křesťany jsou Velikonoce vrcholem liturgického roku. V těchto dnech si připomínají smrt a následně oslavují zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Toho podle křesťanského výkladu ve středu zradil Jidáš Iškariotský. Této středě se říká Škaredá, podle Jidáše, který se údajně na Ježíše celý den mračil.
Na Zelený čtvrtek Ježíš společně s dvanácti učedníky slavil Poslední večeři a potom ho v Getsemanské zahradě zatkli Židé. Právě podle zahrady se čtvrtku říká Zelený, podle Gajduškové ale může jít i o zkomoleninu německého Greindonnerstag (den, kdy se naříká) na Gründonnerstag, tedy zelený čtvrtek.
Na Velký pátek byl Ježíš ukřižován a uložen do hrobu. Protože je tento den pro křesťany velmi významný, říká se mu Velký. S tímto dnem se také pojilo nejvíce tradic a pověr. „Velký pátek je v lidovém pojetí jedním z nejmagičtějších dnů v roce. Snad proto, že je dnem „mezi životem a smrtí“ a vzniká dojem zastaveného času, kdy je všechno možné. I proto lidé věřili, že se otevírají skály a vydávají své poklady či že rozkvétá zlaté kapradí,“ uvádí Gajdušková. Kromě toho bylo na Velký pátek zakázané pohřbívat, později se ale v lidovém prostředí tento zákaz vztáhl i na ostatní činnosti, které souvisely s rytím do země. Nesmělo se ani prát prádlo, protože by podle pověry bylo prané v Kristově krvi.
Večer na Bílou sobotu pak křesťané slaví Ježíšovo zmrtvýchvstání. Sobota se podle Gajduškové jmenuje Bílá podle barvy roucha nově pokřtěných, kteří v tento den vstupují do církve.
