Směs siláckých prohlášení a minimálních výsledků. I tak by se dala popsat politika Donalda Trumpa vůči Íránu v posledních deseti letech. Patří do ní i útoky z posledních tří týdnů, které jsou vyvrcholením událostí uplynulé dekády.
Stále ovšem platí, že se počítají výsledky. Trump uspěje, pokud se Írán vzdá vojenského jaderného programu, nebo pokud v zemi dojde ke změně režimu.
Na takové rozuzlení to ale momentálně nevypadá. Americké údery jsou sice z taktického hlediska úspěšné, k naplnění strategického cíle ale nevedou. Pokud se na tom nic nezmění, skončí konflikt de facto porážkou USA. Pojďme se tedy podívat, jak se Trump do íránské pasti chytil.
Obamova dohoda
V roce 2015 byla Obamovou administrativou dojednána tzv. Dohoda o společném akčním plánu (JCPOA). Jejím cílem bylo zabránit Íráncům získat jadernou zbraň. Obama vsadil na jednání nejenom přímo s Teheránem, ale i s jeho spojenci v Moskvě a Pekingu. K signatářům dohody proto kromě USA, Íránu, Británie, Francie, Německa a EU patří i Rusko a Čína.
Američanům se ale před jedenácti lety nepodařilo přesvědčit Izrael. Tehdejší i současný premiér Benjamin Netanjahu dohodu silně kritizoval, a to dokonce i na půdě amerického Kongresu. Naprosto bezprecedentně tak zasáhl do americké politiky, za což si vysloužil nenávist demokratů a naopak obdiv republikánů.
Dohodu odsuzoval i Donald Trump, který se v té době už ucházel o republikánskou nominaci do voleb v roce 2016. Nebyl ale jediným republikánem, který dohodu odsuzoval. Je zbytečné spekulovat, zda ji nakonec vypověděl jen proto, že ji podepsal jeho nenáviděný předchůdce Obama. Je téměř jisté, že by stejně postupoval jakýkoliv republikánský prezident, i kdyby nebyl tak pověstně malicherný jako Trump.
Obamova dohoda nebyla dokonalá. Hlavní problém spočíval v tom, že její platnost byla jen 15 let. Nevyřčenou nadějí bylo, že se Teherán po skončení mezinárodní izolace a sankcí normalizuje a jaderných ambic se přirozeně vzdá. Podle jeho kroků v letech následujících po podpisu dohody to tak ovšem nevypadalo. Místo zlepšení životní situace Íránců využil režim zmírnění sankcí k financování svých mocenských ambic v regionu. Peníze šly teroristickým a paramilitárním uskupením v Libanonu a Jemenu a také na výrobu raket a dronů. V roce 2018, kdy Spojené státy dohodu vypověděly, ale Teherán její ustanovení dodržoval.
Strategie maximálního tlaku
Donald Trump obnovil sankce a přešel na takzvanou strategii maximálního tlaku. Ústředním předpokladem bylo, že Obama mohl jednáním dosáhnout víc, ale že Íránu příliš ustoupil. Cílem bylo, aby dohoda zahrnovala i íránský arzenál balistických raket a ideálně, aby se teokratický režim zřekl i podpory teroristických hnutí v oblasti, především Hamásu a Hizbaláhu.
Teherán se ještě rok po americkém vypovězení dohody v květnu 2018 jejími ustanoveními řídil. Bylo to i s ohledem na to, že ostatní signatářské země deklarovaly zájem, aby smlouva nadále fungovala. Po roce ale podle britských tajných služeb podnikl první kroky k plnému obnovení jaderného programu včetně obohacování uranu na úroveň využitelnou pro výrobu zbraní. V lednu 2020? pak íránská vláda oznámila, že nebude dodržovat žádný z bodů JCPOA.
Ve stejné době Spojené státy podnikly úspěšný útok na íránskou delegaci v Iráku. Cílem byl generál revolučních gard Kásim Sulejmání,,hlavní architekt budování Íránu nakloněných paramilitárních a teroristických skupin v oblasti Perského zálivu.
Sulejmání rozhodně nebyl kladný hrdina, zároveň ale jeho zabití nezpůsobilo Íránu žádnou strategickou ránu. Vedlo daleko spíš k roztržce s Irákem, na jehož území byl útok proveden. Generál byl brzy nahrazen.
Vztahy USA a Íránu tak během Trumpova prvního funkčního období dosáhly nejnižšího bodu.
Bidenovo intermezzo a Trumpův návrat
Joe Biden, který Trumpa v roce 2021 v Bílém domě vystřídal, v kampani sliboval, že se pokusí JCPOA obnovit. Konec konců byl viceprezidentem v administrativě, která ji původně dojednala. V prvním roce svého mandátu se o to i snažil, ale bez úspěchu.
Od února 2022 ho víc zaměstnávala ruská válka proti Ukrajině. V říjnu 2023 navíc došlo k teroristickému útoku Hamásu na Izrael, který pohřbil naděje na dosažení diplomatického řešení íránského jaderného programu.
V lednu 2025 se do úřadu vrátil Donald Trump. V Gaze se podařilo ustavit křehké příměří a pozornost jeho administrativy se proto opět obrátila k Íránu. Americký prezident dával najevo, že před vojenskou akcí upřednostňuje jednání. To skutečně i probíhalo a podle některých nebylo dosažení dohody nemožné. Ještě koncem května to samé říkal i sám prezident Trump.
Následně ale změnil tón. Ohlásil, že se chystá něco většího než pouhá mírová dohoda. Írán otevřeně vyzval k bezpodmínečné kapitulaci a Spojené státy začaly evakuovat své občany z oblasti Perského zálivu.
Taktické úspěchy, strategická selhání
V tu chvíli ale izraelský premiér Netanjahu 13. června loňského roku spustil letecké útoky proti Íránu, jejichž cílem mělo být zničení jaderného programu. Takticky se jednalo o ohromný úspěch. Izraelcům se podařilo téměř úplně zničit nebo potlačit íránskou protivzdušnou obranu. Bylo ale jasné, že jedině Spojené státy mají bomby, které by mohly alespoň teoreticky zničit opevněná jaderné zařízení.
Washingtonu ale trvalo celých devět dní, než se k izraelským úderům připojil. To nesvědčí zrovna pro možnost, že byly americké ozbrojené síly na takový scénář připraveny. O tom, že Trumpa do takzvané dvanáctidenní války zatáhl izraelský premiér, se na základě zdrojů z americké administrativy v médiích hojně spekulovalo.
Toto podezření posílilo Trumpovo prohlášení vydané poté, kdy Spojené státy podle něj splnily cíl a úplně zničily íránský jaderné program. Izrael a Írán totiž vzájemné údery prováděly nadále. Trump se vyjádřil kriticky nejenom k postupu Teheránu, ale i Jeruzaléma.
Navzdory Trumpovým prohlášením o tom, že údery splnily svůj cíl, americké ozbrojené síly přiznávaly, že spolehlivé informace, které by něco takového potvrdily, prostě nemají.
Je nasnadě, že pokud by v červnu 2025 ke zničení íránského jaderného programu došlo, nebyly by současné údery potřeba. Nejpravděpodobnější tedy je, že dvanáctidenní válka byla sérii taktických vítězství Izraele a Spojených států, které ale vedly ke strategickému neúspěchu.
Promarněná příležitost
Na konci loňského roku se ale režim v Teheránu začal otřásat zevnitř. Dlouhodobá nespokojenost způsobená ekonomický marasmem vybublala na povrch. Země zažila největší protesty od islámské revoluce, která vedla k vytvoření teokratické islámské republiky. Do ulic vyšly miliony lidí. Donald Trump po určitém váhání začal hrozit íránské vládě, že pokud sáhne k tvrdým represím, Spojené státy zasáhnou. Demonstrantům pak sliboval, že jim Amerika pomůže.
Tyto hrozby a sliby ale zůstaly nenaplněny. Vládnoucí klerikové protesty potlačili a pozabíjeli přitom minimálně nižší desítky tisíc lidí. Jestli někdy vůbec existovala reálná možnost pomoci revoluci leteckými údery, v polovině ledna zjevně pominula.
Režim se ale zjevně rozhodl pokusit se vztahy s USA stabilizovat, aby se mohl soustředit na domácí potíže. Začalo tak nové kolo jednání a opět se ozývaly optimistické hlasy, že dohoda je možná. Říkal to třeba britský poradce pro národní bezpečnost Jonathan Powell. I Jared Kushner, Trumpův zeť, který se jednání účastnil, tvrdil, že Írán nabízí víc, než k čemu se zavázal v roce 2015 v rámci JCPOA. V tu chvíli ale Amerika spolu s Izraelem zaútočila.
Proč a za co bojujeme
Každá vojenská akce by měla mít dobrý důvod a jasný cíl. Ovšem už samotné odůvodnění nutnosti použít sílu ze strany Trumpovy administrativy bylo zmatečné. Ministr zahraničí Marco Rubio třeba řekl, že Amerika musela zaútočit, protože se k tomu chystal Izrael a íránská odveta by stejně cílila i na americké základny. O den později už to ale byl nucen dementovat. Ministr obrany Pete Hegseth prohlásil, že cílem není změna režimu, ale že režim se změnil. Donald Trump naproti tomu o změně režimu mluvil otevřeně.
Dojem vyložené improvizace pak posílilo prezidentovo vyjádření o nástupnictví. Spojené státy prý měly vytipováno několik představitelů stávajícího režimu, kteří by mohli převzít moc a s USA spolupracovat. Úvodní údery však byly tak „úspěšné“, že všichni tito lidé byli zabiti. Trump možná spoléhal na opakování venezuelského scénáře. Odstranění vůdce mělo otevřít cestu k Americe vstřícnějšímu vedení. Pokud ale taková šance existovala, pak si ji Američané a Izraelci doslova sami zabili.
Nikdo to nemohl čekat
Administrativa teď působí překvapeně, že režim ještě nepadl, nebo se alespoň nevzdal. Podle Trumpa zničili sto procent jeho vojenských kapacit. Že Íránci dál po nepříteli pálí rakety a vysílají drony, prezident ignoruje.
Podobně absurdně se vyjádřil ministr obrany Pete Hegseth k blokádě Hormuzské úžiny. Ta je prý pro lodní dopravu otevřená, jen po lodích Íránci střílí. Stačí, aby s tím přestali, a bude všechno v pořádku.
Íránskou blokádu Hormuzské úžiny a prý nepředvídal žádný z amerických expertů. Pokud je to pravda, tak to buď ukazuje, že se prezidentovi poradci bojí mu říkat nepříjemnou pravdu, nebo jsou naprostí diletanti. Přesně tento scénář íránské odvety se rozebírá otevřeně nejpozději od loňské dvanáctidenní války.
Logický konec nelogické politiky
Všechno bohužel svědčí pro to, že sledujeme naprosto nepřipravenou a improvizovanou vojenskou akci. Důvodem, proč to zatím neskončilo úplnou katastrofou, je jen obrovská technologická převaha ozbrojených sil Spojených států. Jenže ani ta nezaručuje naplnění strategických cílů. Trumpova vojenská avantýra v Íránu se tak zdá být logickým završením dekády jeho zarputilého, leč nahodilého přístupu k této zemi.
