„Lidé nejsou jediné bytosti, které mají osobnost a jsou schopny racionálního uvažování nebo emocí, jako jsou radost či smutek“ – tento výrok Jane Goodallové (1934–2025) shrnuje její přínos světové zoologii, který se dodnes chápe jako průlomový.
Anglická zooložka, primatoložka a antropoložka studovala chování a společenské interakce šimpanzů déle než 60 let – od roku 1960, kdy se poprvé vydala tyto primáty pozorovat do národního parku Gombe Stream v Tanzanii.
Stala se tehdy první ženou, která pronikla do dosud ryze mužského primatologického bádání. A také její přístup se odlišoval. Chování divokých šimpanzů popisovala pomocí termínů vyhrazených do té doby lidem. Její výzkum přiřkl primátům jedinečné osobnosti, nálady nebo motivace, svým „objektům“ dala dokonce, v rozporu se stávající praxí, jména.
Místo čísel tak v Gombe sídlili lstivý Mike, násilnický Humphrey, laskavá Gigi nebo mateřská Flo, a samozřejmě vousáč David, který se stal prvním Janiným přítelem. Právě tohoto šimpanzího samce ruku v ruce s mladinkou Jane zobrazuje známá socha umístěná před Field Museem v americkém Chicagu.
Kdo se přimluví?
Přátelství s divokými zvířaty vědkyni přivedlo k vegetariánství, později dokonce k veganství, i k celoživotnímu nasazení za ochranu tvorů, přírody a životního prostředí jako celku. Pro bádání a osvětu v otázkách ochrany přírody a životních podmínek živočichů spoluzaložila v roce 1977 Institut Jane Goodallové. Stavěla se proti pokusům na zvířatech a všímala si rovněž zacházení s hospodářskými zvířaty.
Ve své pozdní knize z roku 2009 – během života jich napsala bezmála tři desítky – „The Inner World of Farm Animals“ (Vnitřní svět hospodářských zvířat), o hospodářských zvířatech prohlásila: „Přestože byla chována jako domácí otroci, jsou to svébytné individuální bytosti. Jako takové si zaslouží naši úctu. A také naši pomoc. Kdo se za ně bude přimlouvat, když my budeme mlčet?“
Požadavek snížení produkce a konzumace masa zdůvodňovala kromě sounáležitosti se zvířaty také dopady na hroutící se klima. „Potřebujeme nový vztah k přírodě,“ bylo jejím heslem, které zdůraznila při přebírání prestižní Templetonovy ceny v roce 2021 – ocenění udělovaného za vědecký příspěvek „k poznání nejhlubších otázek vesmíru a místa a smyslu lidstva v něm“. Volala po udržitelném životním stylu.
„Máme mnohem víc, než skutečně potřebujeme, a k tomu onu šílenou představu, že lze dosáhnout neomezeného ekonomického rozvoje na planetě s omezenými přírodními zdroji a rostoucí populací lidí i jejich hospodářských zvířat,“ citoval britský deník The Guardian z její řeči při přebírání ocenění.To podle Goodallové znamenalo také úsilí o překonání chudoby, která lidem znemožňuje šetřit zdroje, protože se snaží zkrátka přežít.
Spřízněnost s papežem
V tom se její postoje překrývaly s pohledem letos též zemřelého papeže Františka. Ten ve svém naukovém dokumentu Laudato si‘, který vydal právě před deseti lety, obdobným způsobem propojil otázku chudoby s otázkou péče o klima a záchrany životního prostředí. Není tedy divu, že se Goodallová a František společně objevili v téže dokumentární sérii, nazvané Stories of a Generation (Příběhy jedné generace, 2021).
Italská režisérka Simona Ercolani v ní nechává hovořit několik inspirativních osobností starších 70 let, s argentinským papežem a anglickou zooložkou v čele. Seriál vysílal Netflix a viděli jej také diváci v České republice i na Slovensku.
V češtině se v obou zemích prodává také patrně nejznámější kniha Goodallové – její autobiografie „Důvod k naději. Moje cesta životem“ (překlad je z roku 2022, originál 1999). Ta není jen věcným životopisem, ale také popisem autorčina duchovního zrání, jak napovídá originální název „Reason for Hope: A Spiritual Journey (Důvod k naději. Duchovní cesta).
„Nemám tušení, kdo nebo co je Bůh. Ale věřím v nějakou velkou duchovní sílu. Cítím ji obzvláště, když jsem v přírodě. Je to prostě něco, co je větší a silnější než to, co jsem já nebo co je kdokoli jiný,“ definovala kdysi své přesvědčení.
Touto duchovní silou pro ni (narozenou do křesťanské protestantské rodiny) bylo čiré dobro, vítězící navzdory všemu zlu, utrpení a křivdám ve světě. „Moje poslání se změnilo. Teď je mým úkolem dávat lidem naději. Stále ještě máme čas jednat,“ prohloubila Goodallová své úvahy v loňském roce při návštěvě Bratislavy. Je hodno povšimnutí, že také letos vydaná oficiální biografie papeže Františka nese název Naděje (v originále Spera).
A jak je to s tou českou stopou? Ještě loni Jane Goodallová navštívila (nikoli poprvé) Prahu. V místní zoologické zahradě se stala kmotrou právě narozeného gorilího mláděte Gaii. Gorilka zde žije s matkou Kijivu a dalšími členy cenného gorilího chovu v pavilonu Rezervace Dja. Pro návštěvníky může být živou připomínkou své slavné kmotry, která po celý svůj život zkoumala šimpanze, aby přinesla jedinečné svědectví o tom, co obnáší lidskost.
NA ÚVODNÍM SNÍMKU: Bioložka a ochránkyně přírody Jane Goodallová v Praze (květen v roce 2024) na slavnostním křtu mláděte gorily nížinné, které se narodilo 12. dubna 2024 v pražské ZOO.










