Rok 1943 byl ve druhé světové válce bodem obratu. Německo zažilo drtivé porážky u Stalingradu a Kursku na východní frontě, přišlo o celou severní Afriku a západní spojenci se vylodili v Itálii. Zároveň ale válka do své nejkrvavější fáze teprve měla vstoupit.
Když na sklonku toho roku podepsal exilový prezident Edvard Beneš spojeneckou smlouvu s vůdcem Sovětského svazu (SSSR) Josifem Stalinem, udělal tím jménem Československa první výrazný krok do područí ruských komunistů. Důvodem Benešovy orientace na Moskvu byla z velké části touha zbavit po válce republiku německých spoluobčanů. A pro toto své úsilí našel pochopení u Stalina.
Spojenecké velmoci se během války domluvily, že nebudou uzavírat dvoustranné smlouvy s malými zeměmi. Navzdory tomu po určitém čase i západním spojencům československo-sovětská smlouva začala vyhovovat. Československá exilová vláda se v ní totiž zavázala například ke sjednocení „v politice trvalého přátelství.“ Naše zahraniční a bezpečnostní politika měla být plně provázána s tou sovětskou.
Na to pak Spojenci například poukazovali, když nutili k ústupkům Poláky. Ti logicky Moskvě a jejím úmyslům nedůvěřovali.
„Nejtěsnější spojenectví“
Československo se bezprostředně po válce vyhnulo osudu jiných zemí střední a východní Evropy, v nichž na základě zfalšovaných voleb rychle přebíraly moc komunistické strany řízené z Moskvy. Západní mocnosti se v těchto případech zmohly maximálně na diplomatické protesty a ekonomické sankce.
Češi a Slováci ještě v květnu 1946 zažili relativně svobodné volby. Nelze ovšem přehlédnout, že kandidovat mohly jen strany tzv. Národní fronty, která sdružovala povolené politické subjekty v zemi. Nezahrnovala přitom agrárníky, jednu z nejsilnějších předválečných stran, a také národní demokraty, z jejichž řad pocházeli významní prvorepublikoví vládní politici jako Karel Kramář nebo Alois Rašín. Volby v roce 1946 tedy nebyly volnou politickou soutěží v pravém slova smyslu. Šlo jen o rozdělení mandátů mezi jednotlivé strany Národní fronty. Tento hybridní politický model byl přijat v rámci tzv. košického vládního programu na samém sklonku války v dubnu 1945.
V něm se objevila i tato věta: „Vyjadřujíc neskonalou vděčnost českého a slovenského národa k Sovětskému svazu, bude vláda pokládat za neochvějnou vůdčí linii československé zahraniční politiky nejtěsnější spojenectví s vítěznou slovanskou velmocí na východě.“
Později se ale nástup komunistického režimu k moci začal přisuzovat jiným faktorům. Při 60. výročí konce druhé světové války pronesl tehdejší český prezident Václav Klaus, že „Jaltské dohody, kterými si vítězné velmoci rozdělily sféry vlivu, vedly k tomu, že již v prvních poválečných hodinách byl svět rozdělen znovu (…). V důsledku toho byly v naší části Evropy nastoleny komunistické režimy.“
Klaus tím narážel na Jaltskou konferenci z února 1945, na které se sešli a o poválečném uspořádání Evropy jednali britský premiér Winston Churchill, americký prezident Franklin D. Roosevelt a sovětský vůdce Josif Stalin. Tento oblíbený výklad událostí z krymské Jalty, který převzala i tehdejší hlava českého státu, je ovšem nesmyslný. Spojenectví s SSSR a košický vládní program nebyly učiněny z rozhodnutí velmocí. Vytvořili a podepsali je čeští politici.
Kanárek v kleci
Zároveň je pravda, že zahraniční politika obnovené Československé republiky vyhovovala i Británii a Spojeným státům. Představitelé obou zemí totiž uvěřili sovětským argumentům o bezpečnostních zájmech. Po zkušenosti z let 1914 a 1941 bylo nasnadě, že má Moskva obavy z útoku ze západu. Západní velmoci souhlasily s nutností vytvořit sanitární kordon, ochrannou bariéru, k SSSR přátelských zemí. Československo se takovou zemí snažilo být bez toho, aby muselo dojít ke změně režimu. Především pro Američany představovalo jakéhosi kanárka, jehož přežití ukazovalo, jak upřímně to Moskva myslí.
Únorový puč tak byl pro Spojené státy šokem. Komunistický převrat u nás byl spolu se sovětskou blokádou Berlína jedním z faktorů, které pomohly přimět americké senátory k odsouhlasení Marshallova plánu. Ten měl pomoci znovu nastartovat válkou zničenou ekonomiku evropských zemí a hrál nakonec klíčovou roli při obnově hospodářství i kvality života v západní Evropě.
Cestu k únoru 1948 jsme si tedy vyšlapali sami. Během něj se pak navíc naplno ukázala neschopnost a laxnost politiků demokratických stran. Demise ministrů za demokratické strany měla způsobit pád vlády a nové volby. Nikdo ale neměl připraven plán B pro případ, že k němu nedojde. Rezignovat nakonec odmítl Jan Masaryk, čímž podle tehdejších pravidel znemožnilprezidentu Benešovi vládu rozpustit. Těsná většina ministrů ve funkcích zůstala a stát ovládli komunisté.
