Spojené státy chystají na říjen konferenci o budoucnosti Severoatlantické aliance. Se spojenci se mají sejít v Polsku, jenže pozvánku dostali jen vybraní partneři. Třeba pobaltské státy, jedny z nejohroženějších v Alianci, byly vynechány. A s nimi i velcí hráči jako Francie a Velká Británie.
Takový postup samozřejmě vzbudil rozruch, i když tzv. Bergenská skupina se poprvé sešla ve stejnojmenném norském městě už v létě. Kromě USA ji tvoří Finsko, Německo, Nizozemí, Norsko, Polsko a Švédsko.
Kritici vyčítají Americe, že se snaží v rámci Severoatlantické aliance vytvářet jakousi skupinu vyvolených a rozbít jednotu Evropy. Proč tedy ale jednání skupiny, která vznikla už před několika měsíci, vadí až teď?
Podobná jednání zahrnující jen některé členské státy navíc existovala i v minulosti a běžně fungují i spojenecké svazky mimo rámec NATO, které ale přitom sdružují výhradně členské státy.
Abychom pochopili, co a proč Washington ve skutečnosti dělá a jaká rizika to představuje pro evropské členy NATO, musíme se podrobněji zaměřit na Bergenskou skupinu. A také proniknout do myšlenkového světa amerického náměstka ministra obrany pro politiku Elbridge Colbyho.
Drsný svět velmocí
Právě jeho osoba totiž vzbuzuje největší podezření, že se americká strana snaží v rámci NATO uplatňovat politiku ve stylu rozděl a panuj. Colby je zastáncem tzv. realistické teorie mezinárodních vztahů.
Podle ní nepojí státy ani tak hodnoty, jako spíš krátkodobé i dlouhodobé zájmy. Pro USA je v tomto pojetí EU daleko spíše potenciálním protivníkem než partnerem. V dokumentu s názvem Strategie národní bezpečnosti z roku 2025 stojí, že Amerika potřebuje silnou Evropu, aby ji neovládl některý z amerických rivalů.
Zároveň ale Trump Evropskou unii opakovaně označil za protivníka. V roce 2018 ji dokonce jako nepřítele vyjmenoval před Ruskem i Čínou.
Colby, který má rozsáhlé vzdělání v oboru mezinárodních vztahů, dodává Trumpovu instinktivnímu odporu k současné podobě EU a evropských zemí ideologické zdůvodnění. Není tedy úplně nelogické přistupovat k Bergenské skupině, která je taktéž jeho dítětem, s obezřetností.
Pečlivý výběr dle neznámých kritérií
Možná nejzajímavější na celé skupině je její složení. Spojené státy dle Colbyho chtějí spolupracovat s partnery, kteří rychle směřují k plnění svých závazků ve výdajích na obranu, a mají dostatečně významné vojenské kapacity a ochotu k tomu, aby částečně převzaly v obraně Evropy roli USA.
Toto vysvětlení ale dává i při nejlepší vůli smysl jen částečně. Členem skupiny je Norsko s výdaji 3,35 procenta HDP, ale Dánsko se 3,22 procenty ne. Obě země mají také povinnou vojenskou službu a velký počet dobrovolníků rezervistů schopných rychle doplnit stavy v případě války.
I když tedy na tomto příkladu vidíme, že není jednoduché najít klíč pro selekci partnerů do Bergenské skupiny, zřejmě nejde o náhodný výběr.
Velká pětka a JEF
Nejasná kritéria pro členství v Bergenské skupině jsou ještě jasnější v kontrastu s ostatními skupinami, které v rámci NATO fungují. Třeba neformální společenství označované jako „Velká pětka“ sdružuje pět zemí s největšími ozbrojenými silami.
Společná expediční skupina (Joint Expeditionary Force, JEF) zase od roku 2014 sdružuje státy, které jsou schopné v případě ohrožení složit mezinárodní síly rychlé reakce. Jejím hlavním cílem je ochrana Pobaltí před možnou agresí Ruska.
Obezřetně hrát jejich hru
Zatímco před prvním setkáním byl význam Bergenu zlehčován, v Polsku se má řešit budoucnost aliance. A tak přirozeně vzbuzuje debaty fakt, že se takového jednání neúčastní Británie a Francie, což jsou jediné dvě jaderné mocnosti alespoň teoreticky schopné nahradit americký jaderný deštník.
Proto celá věc působí rozpačitým dojmem. Spojené státy si přejí, aby nemusely na obranu Evropy vydávat tolik, ale zároveň si nepřejí ani její větší jednotu a tím i větší nezávislost v oblasti bezpečnosti. Není tedy divu, že někteří komentátoři bijí na poplach.
Zároveň není třeba z ničeho vinit ty evropské státy, které se bergenských setkání účastní. Nejednat se Spojenými státy by bylo horší a Evropa by ztratila příležitost formovat americký postoj.
Zda tedy Evropa dokáže Bergenskou skupinu využít ku svému prospěchu, nebo dovolí, aby se stala klínem, záleží jen na ní.
Evropské země vyvolené Spojenými státy k účasti v Bergenu musí s USA jednat s vědomím, že i přes existenci této skupiny už Spojené státy nejsou spolehlivým partnerem.
My ostatní musíme zachovat klid a důvěřovat evropským partnerům v NATO, kteří v Bergenu jsou. Bez vzájemné důvěry se Evropa v oblasti bezpečnosti nikdy samostatnou nestane. A právě nedůvěra je potenciálně nejlepším americkým prostředkem, jak toho docílit.
