Je celkem jedno, zda se zeptáte profesionálních historiků, nebo poučených laiků. Kdyby se mělo hlasovat pro největší strategickou chybu, kterou Hitler udělal ve druhé světové válce, velká část by jistě hlasovala pro operaci Barbarossa – tedy německý útok na Sovětský svaz zahájený 22. června 1941, kterým si nacistické Německo otevřelo obrovskou východní frontu.
Ani slib Japoncům, že je podpoří ve válce proti Spojeným státům, ani vyhlášení války USA po útoku na Pearl Harbor nevypadají příliš racionálně. Existuje ale jeden pádný důvod, proč útok na Stalinův Sovětský svaz (SSSR) – impérium, jehož mocenským jádrem bylo Rusko – označit za pošetilost daleko větší. Zatímco Spojené státy americké, ač oficiálně neutrální, pomáhaly osamoceně se bránící Británii, Moskva Němcům dodávala potraviny a nerostné suroviny, které jim umožnily postupně ovládnout Skandinávii, Francii, země Beneluxu i celý Balkán včetně Řecka.
Imperiální fantazie
Útok na SSSR nedává čistě ze strategického hlediska vůbec žádný smysl. Neobstojí argument, že Stalin plánoval v dohledné době válku proti Německu a Hitlerovo rozhodnutí tak jen urychlilo nevyhnutelné. Sovětský diktátor samozřejmě sledoval své vlastní ambice. Spojenectví s Hitlerem uzavřel v naději, že se bude opakovat patová situace z první světové války a všechny válčící země se pořádně vyčerpají. To mělo následně umožnit sovětskou expanzi.
Když ale přišlo relativně snadné německé vítězství, rozhodl se Stalin, že je potřeba se konfliktu s Německem naopak vyhnout. Představa nevyhnutelnosti války se Sověty vycházela daleko spíše z Hitlerových představ o roli rasy a židovského vlivu než ze strategické reality.
Německý plán pro ovládnutí sovětského území až po pomyslnou linii spojující Archangelsk na severu a Astrachaň na jihu byl v podstatě koloniální. Porobená a válkou notně zredukovaná populace Slovanů měla být jen pracovní silou pod nadvládou německých kolonizátorů. Ovládnutí Eurasie od Atlantiku téměř až po Ural mělo Německu umožnit vést válku proti Spojeným státům.
Stalinova pomoc Hitlerovi
Z určitého úhlu pohledu je ale vlastně jedno, proč se Hitler pro invazi do SSSR rozhodl. Zajímavější je, jak výhodné pro něj bylo předchozí spojenectví se Stalinem. Navzdory tomu, že německá vojska plně ovládla úrodnou černozem Ukrajiny, dostávalo Německo v letech 1939–1941 od Sovětského svazu více obilí, než dokázalo získat během dalších válečných let.
Kritickou surovinou pro Německo byla ropa. Tu mohlo získávat od spojeneckého Rumunska, které mělo omezené zásoby okolo města Ploiești. Také ve velkém vyrábělo syntetická paliva z uhlí. V prvních dvou válečných letech ale velkou část ropy získalo právě od SSSR. Po začátku operace Barbarossa tento proud logicky vyschl. Jelikož se německé armádě – Wehrmachtu – nepodařilo ovládnout ropná naleziště na Kavkaze, měly německé ozbrojené síly až do konce války nedostatek paliv i maziv.
Zapomenout samozřejmě nelze ani na to, že Moskva pomohla Berlínu i s dobytím jeho první oběti. Němci by Polsko dokázali vojensky porazit i bez sovětského útoku ze 17. září. Nicméně polská armáda se snažila ustoupit na jihovýchod země do tzv. rumunského koridoru. Tam se chtěla bránit a čekat na pomoc západních zemí. Po sovětském útoku i tato poslední možnost zmizela.
Od Hitlera i Stalina
Německý útok na SSSR odstartoval brutální vyhlazovací válku, která zabila desítky milionů lidí. Sovětský svaz a následně Rusko tyto nezpochybnitelné oběti používají jako nevyvratitelný argument pro svou rozhodující zásluhu na vítězství nad Německem.
Faktem ale zůstává, že masové vraždění a vyhánění obyvatel často začal sám Sovětský svaz. Ať už jde o Katyňský masakr – popravu tisíců polských důstojníků a příslušníků elity sovětskou tajnou policií NKVD na jaře 1940 –, nebo deportace z pobaltských států, Moskva si s Berlínem často moc nezadala. Není divu, že třeba právě v Pobaltí vítali obyvatelé německé vojáky v roce 1941 jako osvoboditele, byť jimi samozřejmě nebyli.
Západ ze zpětného pohledu rozumně seznal, že zatímco Hitler je nebezpečný maniak, se Stalinem se alespoň dá na něčem dohodnout, ačkoli komunistický režim v Moskvě byl také zbrocený krví. Vnímat jej ovšem jako Hitlerovu oběť není ani trochu na místě.
