V Česku letos nebude státní svátek 17. listopadu slavit řada nejvýznamnějších vládních i opozičních politiků.
Premiér Andrej Babiš (ANO) vede vládní delegaci v Izraeli, spolu s ním vyrazili jednat i ministři zahraničí Petr Macinka (Motoristé sobě), obrany Jaromír Zůna (nestraník za SPD), zdravotnictví Adam Vojtěch (nestraník za ANO) a sportu, prevence a zdraví Boris Šťastný (Motoristé sobě).
Podle slov předsedy vlády jeho nepřítomnost na oslavách výročí sametové revoluce „třeba přispěje k uklidnění vyhrocené situace“, zároveň ho ale prý mrzí. Naráží tak zřejmě na demonstrace a protestní stávky, které vyvolal vládní postup při projednávání změny financování veřejnoprávních médií.
Pryč z Česka ale míří i některé klíčové opoziční tváře. Šéfové poslaneckých klubů ODS Marek Benda a lidovců Marian Jurečka, předseda Pirátů Zdeněk Hřib nebo poslanci za hnutí STAN Anežka Nedomová a za TOP 09 Michal Kučera jednají celý týden na Tchaj-wanu.
Jednat mají s prezidentem a předsedou parlamentu nebo navštívit vývojové centrum dronů.
17. listopad bez politiků
Na ohlášenou neúčast premiéra Andreje Babiše i dalších politiků zareagovali kritici. Bojí se premiér osobních setkání na Národní třídě? Utíká pryč? A co opoziční poslanci – opravdu to nemohli naplánovat na jindy?
Mohli.
Ale nemuseli. A to je možná nejlepší oslavou svátku připomínajícího pád komunistického režimu a nástup demokracie, který vyústil v zatím bezprecedentně nejdelší svobodnou éru českého národa v jeho historii.
Neúčast politiků na uctění odkazu 17. listopadu může vypadat jako pohrdání událostí, která před 37 lety zásadně změnila osud země i národa. Jako důkaz, že zapomínají na nesamozřejmost demokracie a že jim oslava jejího svátku nestojí ani za lepší plánování pracovních kalendářů.
O to silněji u vládních představitelů, kterým aktuálně část společnosti vytýká snahu demokracii podkopat. A kteří spolu s mocí převzali i odpovědnost za úctu k událostem, díky kterým vůbec mohou probíhat svobodné volby a politická soutěž.
Ale jde se na to dívat i jinak. Jako na důkaz vyspělé a silné demokratické společnosti, kde svátky opravdu slaví ti, kteří chtějí. Nikdo nemusí povinně klást věnce a za opačný přístup se omlouvat.
A kdo slavit přijde, slaví od srdce. Svobodně se proto rozhodl a je to o to uvěřitelnější. Můžeme mít o něco větší důvěru, že nejde o povinné divadlo.
Oslavy svobody
Až se během dnešního dne postupně různými oslavami zaplní nejen pražská Národní třída, ale i náměstí a památníky po celé zemi, nejdůležitější nebudou ti, kteří „měli přijít a nepřišli“.
Ale ti, co dorazili.
A jejich vzpomínky, jejich rozhovory, jejich vděčnost za zemi, ve které žijí.










