„Jsem hluboce znepokojen možným prohloubením nestability v zemi, potenciálním dopadem na celý region a precedentem, který by to mohlo vytvořit pro způsob, jakým jsou mezi státy a uvnitř nich vedeny vzájemné vztahy,“ prohlásil generální tajemník OSN António Guterres. Spojené státy Madura viní z podílu na pašování drog do USA. Neuznávají ani jeho legitimitu, vzhledem k nesvobodnému průběhu voleb v roce 2024.
Nečekaný krok Spojených států vyvolal reakce také v Česku a na Slovensku. Sledovali jsme prohlášení představitelů obou zemí, v následujícím textu se proto bude střídat čeština se slovenštinou.
Češi oscilují mezi uspokojením nad zásahem proti Madurovu autoritářskému režimu a kritikou překročení mezinárodního práva. Premiér Andrej Babiš (ANO) na instagramu vyjádřil naději, že „to všechno povede (k tomu), že občané Venezuely budou mít svobodu a demokracii a že si zvolí demokratický režim“. Babišův spolustraník, vicepremiér Karel Havlíček připojil, že akce USA byla „nestandardní krok, ale na druhou stranu situace ve Venezuele je také nestandardní, a to už dlouhou dobu“. Havlíček, který je též českým ministrem průmyslu a obchodu, dodal: „Kloním se k tomu, že bychom měli jednoznačně podpořit Spojené státy.“ Podle něho však hlavním důvodem zásahu byla ropa. Venezuela jí má největší zásoby na světě.
Ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé sobě) na síti X ujistil, že situaci pozorně sleduje. „USA opakovaně ústy prezidenta Trumpa upozorňovaly na možnou eskalaci napětí s ohledem na kroky nelegitimního režimu vůdce Madura. Za důležité nyní považujeme uklidnění situace a diplomatická jednání i za účasti venezuelské opozice,“ napsal. Pro jeho úřad je, jak uvedl, prioritní bezpečnost českých občanů ve Venezuele, včetně českého sportovce Jana Darmovzala, který do země v roce 2024 přicestoval jako turista a byl tam zatčen za údajný pokus zapojit se do státního převratu.
Ospravedlnění dalších agresí
Vůči obejití mezinárodního práva ze strany USA se vymezil místopředseda koaličního hnutí SPD Radim Fiala. „Nemůžu to hájit,“ sdělil ČTK. Režim ve Venezuele označil za diktátorský, řešení ale vidí v diplomatické rovině. „Jinak dáváme nebezpečný precedens vůči jakékoliv jiné agresi ve světě,“ podtrhl Fiala.
Ostrou kritikou přispěl předseda zahraničního výboru Senátu ČR Pavel Fischer (za TOP 09) na síti X: „Bez ohledu na to, co si myslím o režimu ve Venezuele, je děsivé sledovat, že USA se dopouštějí agrese proti suverénnímu státu a porušují všechny normy mezinárodního práva o nepoužití síly,“ napsal a doplnil: „Hraje se i o to, v jakém světě budeme žít a zda v něm budou platit ještě nějaká pravidla.“
Podobný náhled zazněl i z řad dalších představitelů současné opozice. Například bývalý ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) odsoudil Madurův režim jako diktátorský, krutý a nelegitimní, „k jeho odstranění ale nemělo dojít porušením mezinárodního práva, to je nebezpečný precedens. A Donald Trump tak ve Venezuele s největší pravděpodobností učinil“. Případný přechod k demokracii je nyní podle něj také úkolem světové diplomacie včetně té české.
Na rizika upozornil také předseda opozičních Pirátů Zdeněk Hřib: „Nesankcionované užití násilí v mezinárodních vztazích může přispět k legitimizaci Putinovy zločinné války proti Ukrajině nebo podobných agresí,“ varoval na síti X.
Kritika prevláda
Základný postoj väčšiny slovenských politikov k akcii amerických jednotiek vo Venezuele je – možno prekvapujúco – zhodný: slovenskí ústavní činitelia aj lídri politických strán v rozličnej miere kritizujú vojenský zásah Spojených štátov a viac-menej porovnateľne konštatujú, že išlo o porušenie medzinárodného práva a obávajú sa, ako môže tento „nebezpečný precedens“ ovplyvniť budúce riešenie konfliktov kdekoľvek na svete. Zdá sa, že uvedomenie si pozície malej krajiny v mocenských hrách globálnych lídrov prispieva k racionalizácii vnímania vlastných možností.
Z podobne sformulovaných odmietavých stanovísk prezidenta Petra Pellegriniho, predsedu NR SR Richarda Rašiho, predsedu koaličného Hlasu-SD Matúša Šutaja Eštoka, lídra SNS Andreja Danka (koalícia) či predsedu KDH Milana Majerského (opozícia) sa vymykala iba formulácia stanoviska opozičného Progresívneho Slovenska – okrem štandardného dôrazu na dodržiavanie medzinárodného práva a Charty OSN zasvietili slová, že Nicolás Maduro nebude nikomu chýbať.
Diabol sa, ako zvyčajne, skrýva v detailoch a nuansách postojov slovenskej politickej scény a najmä v konkrétnych krokoch. Najsymptomatickejšie je tento kontrast viditeľný u predsedu vlády Roberta Fica.
Premiér skonštatoval, že „medzinárodné právo neplatí, vojenská sila sa používa bez mandátu BR OSN a každý, kto je veľký a silný, si pri presadzovaní vlastných záujmov robí, čo chce. Ako predseda vlády malej krajiny musím takýto rozvrat medzinárodného práva rezolútne odmietnuť“, a keby premiér skončil v tomto bode, zaslúžil by si rešpekt s drobnými výhradami.
Fico však pokračoval, že takýto rozvrat odmieta podobne, ako to „urobil pri vojne v Iraku, pri neuznaní Kosova za suverénny štát či pri použití ruskej vojenskej sily na Ukrajine, alebo pri hodnotení situácie v Gaze“, čím dáva do jedného vreca aj neporovnateľné akcie.
V aktuálnom kontexte mohla niekoho zaskočiť Ficova kritická reakcia na margo EÚ: „Dlhé roky volám po tom, aby mala Únia vlastnú zahraničnú politiku. Keby Únia riadne využívala svoj potenciál, jej hlas by často mohol viesť k náprave hrubého ignorovania medzinárodného práva.“
Izolované Slovensko
Pozoruhodné je, že po týchto vyjadreniach sa Fico nezúčastnil ani na rokovaní koalície ochotných v Paríži, ani na následnom stretnutí vyše 30 krajín (kam prišiel aj Andrej Babiš a ako dva koly v plote ostali mimo Fico a Orbán), kde sa rokovalo nielen o pomoci Ukrajine a jej bezpečnostných zárukách, ale aj o odmietavom postoji EÚ voči nárokom Donalda Trumpa na Grónsko.
Fico tak naďalej oslabuje nielen bezpečnostnú a zahraničnopolitickú pozíciu Slovenska, ale aj mimoriadne potrebnú jednotu európskeho kontinentu v čase, keď veľmoci aj podľa Fica „úplne vymazali existenciu medzinárodného práva“.
Túto pozíciu premiéra Fica (a prenesene aj Slovenska) vystihol predseda Slobody a Solidarity Branislav Gröhling: „Dnes sa rozhoduje o tom, kto bude v Európe chránený a kto zostane napospas silnejším. A Robert Fico zabezpečil jediné, že Slovensko tam nie je. V čase, keď sa mení globálna bezpečnostná architektúra, izolácia Slovenska sa prehlbuje.“
Rozpadne se NATO?
Vojenský útok na cíle ve Venezuele a únos prezidentského páru znepokojil, zejména kvůli ohrožení mezinárodního práva a nejistému dalšímu vývoji v zemi, také předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyen, státy Evropské unie (s výjimkou Maďarska, které se nepřipojilo ke společnému prohlášení), Svatý stolec, představitele mnoha zemí nebo znalce mezinárodních úmluv. Kroky USA odsoudily také Kolumbie, Čína nebo Rusko.
Útok na Venezuelu a viaceré vyjadrenia Donalda Trumpa a jeho blízkeho okolia nevylučujú, že ďalšími cieľmi môžu byť Kolumbia, Kuba, Mexiko či Grónsko. Z hľadiska budúcej svetovej bezpečnostnej architektúry (a pre Česko a Slovensko) bude kľúčové, či sa pred nárokmi Donalda Trumpa podarí Dánsku a európskym členom NATO obhájiť práve pozíciu Grónska. Uvedomili si to aj v koalícii ochotných, keď na parížskom rokovaní akcentovali, že „o svojej budúcnosti môže rozhodnúť iba grónsky ľud a je iba na grónskej a dánskej vláde, ako budú rozhodovať o svojich záležitostiach“. Lídri Francúzska, Nemecka, Talianska, Británie, Poľska, Španielska a Dánska rovnako potvrdili záujem o spoločné zaistenie bezpečnosti Arktídy s USA.
Na Slovensku sa následkom potenciálneho obsadenia Grónska americkými jednotkami venovali len šéfredaktor Postoja Martin Hanus a šéf portálu Euractiv Radovan Geist – podľa oboch by to znamenalo koniec NATO. V tom sa zhodnú aj s dánskou premiérkou Mette Frederiksenovou.
