Bylo rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru vyloučit ukrajinského skeletonistu Vladyslava Heraskevyče správné, nebo pokrytecké? Politika se v olympiádách zrcadlila vždy, musí mít ale pevné mantinely, říká historik sportu a někdejší místopředseda Českého olympijského výboru František Kolář.
„Olympismus dbá na politickou nezávislost a neřídí se žádnou politickou ideologií,“ stojí v Olympijské chartě – dokumentu, který stanovuje pro účastníky závazná pravidla. Na tato slova se odvolal Mezinárodní olympijský výbor (MOV), když ukrajinského závodníka diskvalifikoval z her kvůli helmě s portréty zabitých ukrajinských sportovců. Heraskevyč nevyužil nabídku MOV uctít zemřelé krajany mimo závod a trval na použití helmy přímo na sportovišti.
Podle Kyjeva tím MOV poškodil svou vlastní pověst. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se Heraskevyčovi obratem rozhodl udělit státní vyznamenání. Heraskevyče podpořil například český prezident Petr Pavel nebo česká hokejová legenda – bývalý vynikající brankář Dominik Hašek.
S postojem Ukrajiny souzní i některé osobnosti českého sportu jako například hokejový brankář Dominik Hašek, který v rozhovoru pro Český rozhlas mluvil o „hanbě“ a „pokrytectví“.
„Olympijská charta jasně konstatuje, co je při sportovních výkonech zakázáno. To Heraskevyč porušil. Kdyby to MOV povolil a pak něco takového udělal zase někdo ze sportovců z opačné strany anebo někdo vystoupil například s hesly na podporu Palestiny, výbor nebude mít jak tomu zabránit,“ oponuje pro Téma.21 historik sportu František Kolář.
A připojuje obdobný příklad: z letních olympijských her (LOH) v Mexiku v roce 1968 byli diskvalifikováni afroameričtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos poté, co na stupních vítězů při přebírání zlaté, respektive bronzové medaile pozdravili zaťatou pěstí – symbolem protirasistického hnutí Black Power.
Co do sportu nepatří?
Je ale možné politiku z her zcela vytěsnit? „Olympijské hry byly politické od samého počátku,“ konstatuje Kolář. „Už když Pierre de Coubertin svolal v roce 1894 do Paříže zakládající kongres, neodvážil se vzhledem k nedávné válce s německým císařstvím přizvat Němce,“ ohlíží se.
Letní olympiádu v Londýně v roce 1908 zase ovlivnila narůstající rivalita mezi Británií a Spojenými státy americkými, které se draly na místo hlavní světové velmoci. Kupříkladu běh na 400 metrů poznamenalo napětí mezi Britem Wyndhamem Halswellem a americkými závodníky, kteří nakonec soutěž bojkotovali.
Geopolitické poměry se do olympijského světa prolomily i na LOH v Antverpách v roce 1920, kterých se sportovci ze států, které rozpoutaly světovou válku – Němci, Rakušané, Turci a Japonci – nesměli her účastnit. „Německým sportovcům byla pak účast povolená až v roce 1928,“ poukazuje Kolář.
Hitlerova olympiáda
Exemplárním zneužitím olympijské myšlenky k politické agendě jsou potom LOH v Berlíně v roce 1936 (LOH), známé i monumentálním propagandistickým filmem Leni Riefenstahlové Olympia. „Původně přitom Hitler pořádání her v Německu odmítal. Až Joseph Goebbels (říšský ministr propagandy – pozn. aut.) ho přesvědčil, že je to v zájmu Němců, aby svůj nový režim předvedli celému světu,“ podotýká historik Kolář.
Olympijský stadion v Berlíně, který tehdy nechala Říše zbudovat, slouží po nezbytné modernizaci dodnes. Kromě toho, že je domovským stadionem bundesligového klubu Hertha BSC Berlin, hostí prestižní mezinárodní fotbalové turnaje.
Vedle snah vyloučit z her německé sportovce židovského původu zde patří k vrcholným politickým momentům čtyři zlaté medaile „neárijského“ afroamerického atleta Jessie Owense. Ve skoku dalekém navíc porazil německého závodníka Luze Longa, který skončil na druhém místě. Adolf Hitler coby říšský kancléř poté odmítl čtyřnásobnému vítězi potřást rukou, což bylo jinak pravidlem.
Tato olympiáda má i významnou československou stopu. „Němci chtěli pochopitelně všechno vyhrát. Jenže Alois Hudec předvedl na kruzích tak perfektně připravenou sestavu, která se dodnes považuje za jednu z nejdokonalejších gymnastických sestav, že ho nemohli na ničem chytit. A tak po právu zvítězil. Ale třeba československé družstvo sportovních gymnastek bylo sice zjevně nejlepší, nicméně skončilo až druhé,“ připomíná Kolář.
Za studené války
Poválečné olympiády v atmosféře studené války znamenaly opětovný zákaz pro sportovce z Německa a Japonska, ale také zapojení Sovětského svazu (SSSR) pod dominancí Ruska, do olympijského hnutí. V Helsinkách v roce 1952 reprezentovala SSSR delegace 255 mužů a 40 žen a získala hned 71 medailí. „Sověti se srovnávali s USA jako vedoucí zemí kapitalistického světa, a tak investovali do sportu velké sumy, aby jeho prostřednictvím ukázali přednosti svého režimu,“ vysvětluje Kolář. V sovětských stopách se později vydaly také Německá demokratická republika nebo Kuba (a v současnosti také Rusko nebo Čína).
Se sovětským režimem, který se rozhodující měrou podílel na okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, pak souvisí emblematický moment československého sportu: při slavnostní ceremonii na stupních vítězů odvrátila nositelka čtyř zlatých a dvou stříbrných medailí, gymnastka Věra Čáslavská pohled od stoupající rudé vlajky a od sovětské soupeřky, s níž se musela dělit o prvenství. To vše za zvuků sovětské hymny. Čáslavská tak vyjádřila nesouhlas s okupací. Ačkoli v Mexiku získala navrch titul nejlepší sportovkyně světa, režim ji poté donutil ukončit kariéru a stáhnout se do ústraní.
Ve stínu teroru
Ve výčtu nelze opominout rok 1972. Tehdy se konečně smělo stát pořadatelem letních her Německo. Přímo v olympijské vesničce se však odehrála bezprecedentní tragédie, když do ní vnikla skupina palestinských teroristů a následně zavraždila jedenáct izraelských sportovců. „Tehdy se ukázala síla olympijského hnutí. Do té doby, když se stal cílem terorismu stát západního bloku, východ tomu tleskal a naopak. Ale tentokrát se svět poprvé byl s to semknout a terorismus jako metodu politického boje jednohlasně odsoudit,“ poukazuje František Kolář.
A oběti z Mnichova stojí ještě za jedním prvenstvím: při letních hrách v Tokiu v roce 2020 se za ně držela při zahajovacím ceremoniálu minuta ticha, a to přímo na stadionu.
Do československých sportovních dějin se následně výrazně zapsaly dvoje hry z 80. let. Na vrcholu studené války v prosinci 1979 zaútočil Sovětský svaz na Afghánistán. USA se poté rozhodly bojkotovat letní hry 1980 v Moskvě a vyzvaly k tomu i své spojence. Část z nich se k bojkotu nepřipojila, jejich sportovci však startovali bez vlajky, hymny a dalších státních symbolů.
Země východního bloku pak na oplátku bojkotovaly následující letní hry v roce 1984 v Los Angeles. Znamenalo to také zklamání pro řadu českých a slovenských sportovců. Závodníci jako Imrich Bugár, Jarmila Kratochvílová nebo Helena Fibingerová, veslaři či házenkáři se na účast tvrdě připravovali, byli ve vrcholné formě a plánovalo se, že prorazí podobně jako sportovci z Kuby, NDR nebo SSSR. „Nicméně se ukázalo, že poslušnost vůči SSSR je důležitější,“ shrnuje historik Kolář.
Otázka, jak se má MOV postavit k válčícím státům nebo nedemokratickým režimům, přetrvala i v porevolučních časech. V 90. letech přinesla dočasné vyloučení všech jugoslávských sportovců kvůli balkánským válkám, v novém tisíciletí zase návrat komunistické Číny do olympijských her a její dvojí pořadatelství her v Pekingu 2008 a 2022, provázených protesty proti potlačování lidských práv. Z téhož důvodu si vysloužily veřejnou kritiky i LOH v ruské Soči (LOH) v roce 2014.
Síla míru? Pro koho?
František Kolář poukazuje, že MOV ve svých rozhodováních musí brát v potaz ještě další věc. Nezastupuje totiž jen evropské země nebo západní svět, ale 205 národních olympijských výborů ze všech koutů světa. „U nás tak například letos vítáme vyloučení ruských a běloruských závodníků. Ale olympijským výborům v Africe nebo Latinské Americe to nic neříká, nezajímá je to. Není to jejich válka,“ podotýká historik.
Plošné zákazy, jako je ten, který dopadl na Volodymyra Heraskevyče, pak podle něj mohou pohyb ve složitém olympijském terénu usnadnit.
Novodobé olympijské hry před 130 lety vznikly s myšlenkou nabídnout světu cestu mírového soupeření. Organizace spojených národů ji posílila od roku 1993, odkdy před každými hrami – ty aktuální nevyjímaje – vyzývá k celosvětovému olympijskému příměří. Například v bývalé Jugoslávii se díky tomu hned v roce 1994 (Zimní olympijské hry v norském Lillehammeru) podařilo krátce zastavit obléhání Sarajeva a doručit tam humanitární pomoc.„Ukázalo se, že olympijské hnutí má sílu mír skutečně prosazovat. Ke zvážení je jen, jak ji vhodně projevit,“ uzavírá historik František Kolář.
