Hlavní inspirací festivalu Take Care je „zelená encyklika“ papeže Františka Laudato si‘, zvláště ta její rovina, která žádá pozvat veřejnost ke změně smýšlení a k ekologickému obratu. Od vydání tohoto zásadního dokumentu římskokatolické církve uplynulo letos deset let, v těchto dnech se tak Téma.21věnuje jeho dopadům.Protože festival Také Care pořádá – letos už poosmé – Umělecká platforma Karavana coby volné sdružení umělecky zaměřených lidí, kterým jsou blízké křesťanské hodnoty, volí jako cestu osvěty právě umění. Původně se přehlídka konala v období, kdy křesťané v celém světě slaví tzv. Dobu stvoření (tedy od 1. září do 4. října), období věnované modlitbě za životní prostředí a konkrétním činům na jeho ochranu. První ročníky v letech 2018 a 2019 přinesly kolektivní výstavu v ambitech pražského františkánského kláštera u Panny Marie Sněžné, zaměřenou na téma klimatické krize či vztahu k planetě a s multižánrovým zahajovacím happeningem. Původně pražská akce se nicméně časem přelila i na další místa mimo metropoli a zapojili se noví umělci a instituce v regionech. V loňském roce už to bylo na 30 subjektů.
„V posledních dvou letech už festival zahrnoval kolem padesáti akcí soustředěných do pouhých čtyř týdnů Doby stvoření, a to už bylo dost intenzivní. Jedním z ekologických témat je také snaha o udržitelnost a my jsme byli přinuceni zvažovat, nakolik je tato intenzita udržitelná pro nás organizátory a jestli není kontraproduktivní pro samotný festival. Nakonec jsme se rozhodli, že se rozprostře na celý rok a každý měsíc budeme nabízet jen několik akcí,“ popisuje pro Téma.21 Marie Dvořáková. Letos se Take Care poprvé koná v tomto celoročním formátu.
Putování za společným cílem
Také program, který pořadatelé nyní zveřejňují vždy na tři měsíce dopředu, dávno nezahrnuje jen výstavy nebo happeningy. Letošní ročník zahájilo v prvních květnových dnech putování „za společným cílem“, kdy účastníci z různých směrů během několika dní pěšky doputovali do Ekocentra Zvonice v Roudnici nad Labem. V areálu někdejšího augustiniánského kláštera a jeho zahrad ho zde při místní římskokatolické farnosti provozují divadelníci Zuzana a Jan Horákovi, spolupracovníci Karavany. Na místě pak poutníky čekalo sdílení zážitků a také setkání s básníky, kteří se zabývají tématy pouti či životního prostředí.
Společné performativní psaní (tedy takové, kdy autoři bezprostředně reagují na předchozí umělecký zážitek) přilákalo zájemce 16. září do Prahy k Panně Marii Sněžné, kde se konala i bohoslužba a po ní pohybová performance (viz video). Bohoslužba se bude konat také například 21. září v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci, kde bude i možnost tvořit z přírodnin, 4. října se bude putovat ve stopách Františka z Assisi kolem Valtic na Břeclavsku.
Video: Přežijeme klimatickou krizi? Sestřih z pohybové performance „May you be among the survivors“ na nádvoří kostela Panny Marie Sněžné v Praze.
Zapojení institucí v regionech
Pod hlavičkou festivalu se odehrála i dernisáž výstavy Krajinou spálenou v galerii Nová Perla v Kyjově u České Lípy 13. září. Na té devatenáct současných umělců různých generací reflektovalo obnovu Národního parku České Švýcarsko po ničivém požáru z roku 2022. Na tanec se dostane například 28. září v zahrádkářské osadě Okrouhlík v Praze 8 díky akci „Půlden s butó a DJ“, která seznámí s praxí japonského tance butó, meditace a kaligrafie. Workshop Pesso / V lese 18. října zase v pražském klubu Solná věž na Praze 1 nabídne sebezkušenostní cvičení zaměřené na vnímání vlastního těla a jeho signálů a den nato výpravu do přírody s krátkými mentálními cvičeními.
Každý ročník festivalu má své motto. Tím letošním je Aktivní naděje, slogan, který opisuje název knihy americké ekofilozofky Joanny Macyové a britského psychiatra Chrise Johnstonea Aktivní naděje: Jak čelit zmatku naší doby a nezbláznit se. V ní se řeší, jak se vyrovnat s klimatickou změnou a jak se pro to inspirovat přírodními procesy. „Právě to je téma, které se snažíme v letošním ročníku prozkoumat,“ podotýká Marie Dvořáková. To, že autoři knihy patří ke starší generaci (Joanna Macyová zemřela letos v červenci v 96 letech), dobře ladí se záměrem festivalu. „Uvědomujeme si, že klimatická krize je zvlášť palčivá pro mladší, a to více pro ty mimo církve. Ale snažíme se zahrnout pohled více generací i propojovat církevní a necírkevní prostředí. A tím inspirovat třeba i ty starší, kteří možná občas mají pocit, že už tu dlouho nebudou, a tak ekologický kolaps nemusejí řešit,“ dodává Dvořáková.
Nakolik se to festivalu daří? Jednou jeho rovinou je stále rozsáhlejší zapojení rozmanitých jednotlivců a institucí, kteří s ním souzní a přispívají svými programy. Kromě prostor k akcím, tipů na zajímavé hosty nebo třeba ryze praktických zápůjček židlí se pak v této síti sdílejí a vyměňují také nápady a ideje. „Navazujeme na Františkovu myšlenku péče o společný domov, kterou dále rozvíjíme. Cestu vidíme v péči o planetu, o druhé i sami o sebe a v hledání rovnováhy těchto tří oblastí. Když pečuji o sebe, mám kapacitu pečovat o druhé a o planetu a skrze tuto péči se stávám součástí sítě vazeb kolem nás,“ podotýká organizátorka.
Pohled do letošního programu (k dohledání je na webu festivaltakecare.cz nebo na sociálních sítích festivalu; tištěný program i s ohledem na ekologickou udržitelnost k dispozici není) prozradí, že pořadatelé počítají právě tak s mladými umělci a intelektuály či spirituálně zaměřenými aktivisty jako se střední přemýšlivou generací nebo s rodinami s malými dětmi i s konvenčními křesťany. Přicházejí sympatizanti Karavany i lidé uvyklí chodit do kostelů, galerií a přednáškových sálů, kde se festivalové akce odehrávají. „Vzpomínám si na jeden z našich happeningů u františkánů, v turistickém centru Prahy, kde se najednou kolem opékání buřtů sešli japonští turisté, lidé, kteří šli ze mše, přátelé z umělecké scény a všechny ty rozdílné světy se krásně prolnuly,“ ohlíží se Marie Dvořáková a uzavírá: „To je pro mě také smyslem celého našeho snažení – aby se propojovaly bubliny, ve kterých žijeme, a místo vzájemných rozdílů se hledaly momenty, ve kterých se nad tématem životního prostředí můžeme potkat. A postupně začít uvažovat jinak.“
