Po americko-izraelském útoku na Írán se ozývají hlasy, že jde o stejné porušení mezinárodního práva, jakým je ruská agrese proti Ukrajině. Americké a izraelské útoky na Írán jsou skutečně v rozporu s mezinárodním právem, které nedovoluje vést útočnou válku proti jinu státu.
Nelze ale pominout morální rozměr celé věci. Spojené státy v Íránu a Rusko na Ukrajině se nechovají stejně.
Poslanec Jindřich Rajchl (strana PRO, v Poslanecké sněmovně za koaliční SPD) tvrdí, že nikdo si „nemůže osvojit právo spolehlivě konstatovat, zda byla obava obou velmocí oprávněná.“ Jediné objektivní hledisko je podle něj právě mezinárodní právo.
Jenže asi všichni jsou sto rozlišit morální rozdíl mezi člověkem, co mimo rámec zákona potrestá zloděje, a někým, kdo na ulici bezdůvodně napadá ostatní. Nejde přeci o „čistě subjektivní hledisko“, jak tvrdí dále poslanec Rajchl.
Nepřehlédnutelný rozdíl
I mezi Ukrajinou a Íránem existují objektivní a podstatné rozdíly. Ty zohlednit při hodnocení obou porušení práva samozřejmě lze.
Ukrajina měla a má demokratickou vládu s mandátem ze svobodných voleb. Zbraní hromadného ničení se vzdala výměnou za garance své suverenity, které teď Rusko jako jeden z garantů porušuje. Sama mezinárodní právo dodržuje, vést obrannou válku proti agresorovi je povoleno.
Írán naproti tomu usiluje o zisk jaderné zbraně v rozporu se závazky vyplývající z Dohody o nešíření jaderných zbraní z konce 60. let minulého století. Tu sám podepsal a nikdy od ní neodstoupil. Navíc doma násilím potlačuje opozici a po tisících, možná i desetitisících vraždí své vlastní občany. To je v rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv, kterou členové OSN dobrovolně přijímají.
Mezinárodní právo ani tak nedovoluje Izraeli a Spojeným státům zasáhnout v Íránu bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Nicméně rozdíl mezi Ukrajinou a Íránem je nepřehlédnutelný.
Střet zájmů
Představa, že i jednotlivé státy by měly podléhat závazným a vymahatelným pravidlům vzájemného chování, se začala pomalu prosazovat na konci 19. století. V roce 1899 svolal západní svět (v naději na konec všech válek) první mírovou konferenci.
Po první světové válce se pak objevily pokusy postavit použití násilí mezi státy úplně mimo zákon. Následně, po druhé světové válce, Charta OSN, na níž stojí současný mezinárodní systém, pak skutečně s výjimkou několika málo případů vést války zakázala. Dvě hlavní výjimky tvoří sebeobrana a vojenská akce s posvěcením Rady bezpečnosti OSN. Právě to druhé je Achillovou patou současného systému.
Vnitrostátní právo v jednotlivých zemích světa funguje díky vynutitelnosti jeho dodržování, které svými rozhodnutími zajišťují soudy a provádí bezpečnostní složky. Ať už jde o soudy nezávislé nebo zmanipulované, policii demokratického státu nebo represivní složky v diktatuře, funkce je stejná: rozhodnout a vynutit.
Coby vlastníci bytů
Mezinárodní právo ale daleko více než klasický právní systém připomíná hlasování společenství vlastníků jednotek v činžovním domě. Když to nejde po dobrém, píšou se vzkazy na nástěnky, buší na dveře a dochází i na pěsti.
Představme si tedy svět jako jeden činžovní dům se 193 byty, každý pro jeden stát světa uznávaný OSN. Téměř dvě stovky majitelů bytů by se ale těžko na něčem shodly, někteří navíc v domě bydleli dřív než jiní nebo historicky dokázali nastolit dobrou sousedskou atmosféru.
A tak pět silných a historií prověřených vlastníků bytů sedí ve výboru, který rozhoduje, kdy a jak udělat v domě pořádek. Výjimečně mohou někam nasadit domovníka s obuškem, spíš na nástěnku vyvěsí nesouhlas s tím, jak hlasitě některý stát doma vysává.
Mluvíme o Americe, Rusku, Velké Británii, Francii a Číně. Každý z nich má své oblíbené sousedy a ty, kterým naopak nemůže přijít na jméno.
Co proto
Rusko se třeba rozhodne, že Ukrajině, s níž sousedí, vtrhne do bytu. Nelíbí se mu totiž, jakou hudbu si Ukrajina doma pouští a tvrdí, že část toho bytu je ve skutečnosti jeho, dřív tam přece bydlelo.
Pak tu máme Írán, který doma týrá manželku a děti, shromažďuje výbušniny a hrozí několika dalším obyvatelům bytů. Domluví se proto Spojené státy s Izraelem, počkají si na chodbě na Írán a dají mu co proto.
Jenže s Ukrajinou se kamarádí Amerika, Francie i Británie. S Íránem zase Rusko. Je tedy jasné, že výbor nikdy neodhlasuje ani akci proti Rusku, ani proti Americe. A zároveň nikdy výbor nestanoví, že je potřeba kolektivně bránit Ukrajinu nebo Írán.
Neznamená to, že je mezinárodní právo k ničemu a nemáme se jím vůbec řídit. Znamená to jen, že jeho různá porušení je potřeba hodnotit individuálně.
Rozbitý nos
Klíčový je morální rozměr celé věci. Na Ukrajinu Rusko vtrhlo, protože chtělo byt pro sebe. Spojené státy se naopak v případě Íránu bály, že když nedostane za vyučenou, brzy může být pozdě a okolní byty budou natrvalo uvrženy do strachu, kdy jim Írán hodí oknem do pokoje jadernou bombu.
Nejproblematičtější aspekt americko-izraelských útoků tak není mezinárodní právo. Palčivější je otázka, zda mají obě země plán, čeho přesně chtějí dosáhnout a zda tyto cíle povedou ke zlepšení života Íránců a zklidnění situace v regionu.
Abychom se vrátili k příměru se sousedem, Amerika a Izrael si na íránský režim počíhali na chodbě a rozbili mu nos. Ani jeden z nich ale nemá nejmenší chuť vtrhnout k němu do bytu a fyzicky týrání ženy a děti zabránit. Írán se může opevnit a situace bude jen horší. Zároveň se ale nelze ubránit pocitu, že si ten rozbitý nos zasloužil bez ohledu na to, že k tomu výbor společenství vlastníku nedal svolení.










