Ponechme teď na chvíli stranou, že nominace na cenu za rok 2025 se uzavíraly 31. ledna loňského roku. Tou dobou byl Donald Trump ve funkci teprve jedenáct dní a nestačil ještě ukončit žádnou z osmi válek, které prý dokázal urovnat. Pojďme rozebrat všechny jeho vytrubované úspěchy a podívat se na to, zda by si za ně cenu skutečně nezasloužil.
Osm ukončených válek
Hlavním důvodem, proč by Donald Trump podle sebe a svých příznivců měl získat Nobelovu cenu míru, má být, že ukončil řadu válek. S čísly Bílý dům postupně různě žongloval, ale nakonec zveřejnil seznam osmi konfliktů, které prezident prý významně pomohl vyřešit. Už při letmém pohledu je zřejmé, že slova o ukončených válkách jsou typická Trumpovská lež.
V seznamu je třeba konflikt mezi Srbskem a Kosovem. Mezi nimi sice panuje napjatá situace, ale k válce se rozhodně neschylovalo. Podobně tomu je třeba mezi Egyptem a Etiopií. V té leží rozsáhlá přehrada a Egypťané se obávají, že ohrozí jejích vodní zdroje. Donald Trump se snažil vyjednat nějaký kompromis už při svém prvním funkčním období. Že ale na takovém kompromisu jeho tým teprve pracuje, přiznal Trump jen chvíli před tím, než konflikt mezi oběma zeměmi jeho mluvčí Karoline Leavittová zahrnula na seznam vyřešených.
Pak tu je zvláštní případ Pákistánu a Egypta. Tam skutečně došlo na ozbrojený konflikt, byť s ohledem na historické zkušenosti obou zemí se o plnohodnotné válce také mluvit nedá. Zatímco pákistánský premiér Trumpa za zprostředkování příměří na Nobelovu cenu míru navrhl, Indie rezolutně odmítá, že by bez Američanů k příměří nedošlo.
Posledním typem jsou konflikty, které stále zuří, byť je Trump uvádí jako vyřešené. Navzdory podpisu příměří tak nadále umírají lidé ve střetech mezi Rwandou a Demokratickou republikou Kongo a také mezi Kambodžou a Thajskem. I příměří v pásmu Gazy mezi Izraelem a Hamásem je velice křehké a zprávy o obětech odtud přicházejí pravidelně. Dvanáctidenní válka mezi Izraelem a Íránem pak skončila sama do ztracena a nelze přehlédnout, že Spojené státy nehrály roli mediátora, ale přímého účastníka konfliktu na straně Izraele.
Náhorní Karabach
Možná jediným skutečným úspěchem je tak obrys mírové dohody mezi Arménií a Ázerbájdžánem týkající se Náhorního Karabachu. Tady je pravda, že konflikt probíhá už desítky let a příležitostně přeroste v horkou válku jako naposledy v roce 2022. Při ceremonii v Bílém domě v srpnu 2025 podepsali premiér Arménie Nikola Pašinjan a prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev dohodu, která by měla být finálním urovnáním.
Samozřejmě lze těžko předvídat, zda tato dohoda vydrží. Momentální úspěch to ale je. Výhrada, že mír nemusí vydržet, je přitom uplatnitelná vždy. V roce 1994 získali Nobelovu cenu míru Jásir Arafat a Jicchak Rabin za dohody mezi Izralem a Palestinci, které k míru nakonec nevedly. Ve své době ale představovaly výrazný posun a naději.
V tomto ohledu je zároveň také třeba podotknout, že tehdejší americký prezident Bill Clinton (přes svou značnou roli v jednání) oceněn nebyl. Podobně dopadl Jimmy Carter, když se Nobelův výbor rozhodl vyznamenat prezidenty Egypta a Izraele za mír v roce 1978.
Po čím boku
Případ Jásira Arafata ukazuje, že ocenění se často dostane i mírně řečeno kontroverzním osobnostem. Lidé si neuvědomují, že Nobelova cena není nutně za celoživotní úsilí, ale často oceňuje jednu konkrétní věc. Nebyla tedy oceněním předchozích Arafatových aktivit, ale právě naopak. Podobně byl za velkopáteční mírovou dohodu v Severním Irsku oceněn David Trimble, který jen pár let před tím pořádal unionistické pochody katolickými čtvrtěmi, které provázelo násilí.
Nobelův výbor není ani neomylný ani vševědoucí. Je pak otázkou, proč se Trump tak fixuje na cenu, kterou dostal třeba i terorista Arafat a dvakrát na ni byl nominován i Stalin. Odpověď může být, že Trump ji musí získat, protože ji dostal Obama. Faktem je, že tehdy nový americký prezident ještě nic moc vykonat nestačil. Oceněn byl daleko spíš za rétoriku. To ovšem nic nemění na tom, že ani Trumpův nárok není při bližším pohledu nijak silný. Zvlášť, když ho podrývá agresivní politikou nejen vůči diktátorům, ale i svým demokratickým spojencům.
