Jednoduchá věta, pronesená na tradičním letním setkání s novináři 31. srpna 2015, se obratem stala jedním z hesel evropské migrační politiky a zkratkou pro vstřícný a inkluzivní postoj k migrantům, pro nějž se ujalo označení „vítací kultura“ (Willkommenskultur). Ale také sloganem, který od té doby žije vlastním životem a jímž se poměřuje celková úspěšnost Německa v integraci cizinců a v ochraně hranic. A v neposlední řadě je vděčným obratem, kterým lze uspokojit volání veřejnosti po jednoduchých řešeních tak složitých problémů, jako migrace bezesporu je.
„Očividně jsme to nezvládli,“ zhodnotil čerstvě současný kancléř Friedrich Merz (CDU) na letošní výroční tiskové konferenci a slíbil další zostření azylové politiky. Migrace jako nosné téma politických debat, na kterém se tříští postoje a názory, byla jedním z čelných okruhů před letošními únorovými volbami a příslib přitvrzení napomohl Merzově CDU/CSU k vítězství. A také k volebnímu zisku 20,8 % hlasů a 110 mandátů z 630 ve spolkovém sněmu pro ultrapravicovou Alternativu pro Německo (AfD), která se na odmítání imigrace dlouhodobě profiluje.
Oběma uskupením v tomto bodě nahrála série útoků spáchaných lidmi s migračním původem. Pouhý měsíc před hlasováním, 22. ledna 2025, napadl odmítnutý žadatel o azyl z Afghánistánu skupinu dětí v bavorském Aschaffenburgu. Předtím v prosinci zabíjel autem saúdský imigrant na vánočním trhu v sasko-anhaltském Magdeburgu, útočilo se také v Solingenu či v Mannheimu. A v atmosféře zděšení a hněvu bylo pro kandidující strany snadné položit rovnítko mezi imigraci a kriminalitu. Nová spolková vláda se pak i pod vlivem těchto tragických událostí a bouřlivých reakcí veřejnosti přiklonila k tvrdšímu přístupu a slova „to zvládneme“ nahradily „pořádek a kontrola“.
Maďarsko uprostřed krize
Jenže rok 2025 není rokem 2015, kdy měly obrazy utrpení zcela jinou podobu. Masivní migrační krize živená nástupem Islámského státu v Sýrii a Iráku hnala do Evropy statisíce lidí. 1,2 milionu osob (v roce 2016 dokonce až 1,5 milionu) žádalo v Evropské unii o udělení azylu. Protože platné dublinské konvence nařizovaly podat žádost v první zemi EU, do které vstoupí, nesly hlavní nápor Řecko, Itálie a Maďarsko.
Symbolem utrpení běženců, kteří se pokoušeli do Evropy dostat přes Středozemní moře, se stala fotografie tříletého syrského chlapce Alana Kurdího, který zahynul při potopení přetíženého člunu. Zprávy o útrapách dalších desetitisíců, které do EU proudily po pozemní tzv. balkánské cestě z Turecka přes Srbsko, vypovídaly o hladovění, zimě, zvůli převaděčů i brutalitě pořádkových sil, včetně konfliktů, kdy se migranti pokoušeli násilím překonat hraniční zábrany a byli nevybíravě blokováni.
Vstupní zemí EU je na balkánské trase Maďarsko, kde jen do srpna 2015 zaregistrovali na 150 tisíc žadatelů. Zdejší úřady nápor žádostí nezvládaly vyřizovat pružně a lidé čekali – ke značnému pobouření velké části evropské společnosti – na rozhodnutí v zoufale neuspokojivých podmínkách ubytovacích provizorií. Drtivá většina příchozích si přitom nepřála v Maďarsku zůstat, usilovala dostat se dále, zvláště do Švédska a Německa – i proto, že tam již leckdy žili jejich rodinní příslušníci. Maďarský úřad pro migraci posléze s ohledem na celkovou krizovou situaci svolil v případě běženců ze Sýrie rezignovat na dublinské dohody a umožnit jim odchod do Německa.
Proud, nebo lidé?
Právě za těchto okolností pronesla Angela Merkelová svůj památný výrok. Celý zněl takto: „Německo je silná země. Musíme k této záležitosti přistupovat s tímto: Zvládli jsme toho už tolik – zvládneme i tohle. Spolková vláda pro to spolu s jednotlivými státy a obcemi udělá vše, co je v jejích silách.“
V noci ze 4. na 5. září 2015 se pak pro tyto syrské uprchlíky otevřely německé hranice. Osmdesátimilionové Německo, kde vzhledem k drastické zkušenosti holokaustu nebylo po dlouhá poválečná desetiletí azylové právo prakticky nijak omezováno a které přijalo a integrovalo například 900 tisíc uprchlíků z války v bývalé Jugoslávii, se v letech 2015 a 2016 nakonec otevřelo milionu sto tisícům příchozích, většinou ze Sýrie. Dobový průzkum ukázal, že 46 % Němců tehdy nějakým způsobem uprchlíkům pomáhalo.
Letos v srpnu odvysílala německá veřejnoprávní televize ARD třičtvrtěhodinový dokument s názvem „Merkels Erbe – 10 Jahre ‚Wir schaffen das!‘“ (Odkaz Merkelové – 10 let od ‚To zvládneme‘), kde bývalá kancléřka obhajuje své tehdejší rozhodnutí. Představují se zde také dobře integrovaní Syřané.
Federální agentura práce (BA) konstatuje, že v roce 2024 bylo zaměstnáno 64 % přistěhovalců z roku 2015, ve srovnání se 70 % v celé populaci. Ve svých pamětech Svoboda, které loni vyšly i v českém překladu, Merkelová připomíná následné dosažení dohody s Tureckem o ochraně evropských hranic nebo uzavření migračních partnerství s řadou afrických zemí, mezi nimi s Etiopií či Nigérií, úmluvu s Libyí a schválení Globálního paktu OSN o bezpečné, řízené a legální migraci v prosinci 2018.
„Evropa musela a musí chránit své hranice,“ píše Merkelová v knize. „Současně by se však Německo a Evropa nikdy neměly nechat svést k domněnce, že se mohou stát pro lidi z jiných částí světa méně přitažlivými, a to ani těmi sebedrastičtějšími opatřeními,“ dodává. A na kritiku, že svým slavným výrokem údajně otevřela Německo neřízenému proudu přistěhovalců, odpovídá: „Pro mě nešlo o ‚proud‘, ale o lidi. Bez ohledu na to, zda měli šanci v Německu zůstat, nebo ne. Vstoupila jsem do politiky, protože mě zajímali lidé. Lidé, ne proudy nebo anonymní masy. A moje země, to byla a je země, která vidí jednotlivého člověka, i tehdy, když jeho přání nemohou být splněna.“
Zvládlo to tedy Německo, anebo ne? V září 2015 odblokovalo pro statisíce konkrétních lidí jinak bezvýchodnou situaci. O „své“ migranty z roku 2015 se bezesporu postaralo. V mezinárodním kontextu dosáhlo důležitých dohod. Do dnešní doby se také podařilo zefektivnit a zhruba na 20 tisíc ročně zvýšit deportace příchozích, kteří nesplňují nárok na udělení azylu.
Výrok Angely Merkelové a její následný krok byly však především důrazným gestem lidskosti. Gestem, které nebylo vždy souhlasně přijato ani správně pochopeno, ale kterým se před tváří světové veřejnosti postavila za lidskou důstojnost druhých v nouzi a pomohla vytvořit obraz Německa jako země, kde je tato hodnota respektována. Což je nakonec pro (post)křesťanskou identitu evropské společnosti důležitější, než jakého původu jsou její noví členové.










