Péče na jeden a půl úvazku, k tomu ale i vlastní práce. Taková je realita rodičů, partnerů a dalších, kteří se o blízkého s postižením chtějí starat doma. Situaci jim komplikuje nedostupnost specializovaných služeb i nedostatek financí a často se tak potýkají nejen s vysílením, ale i fyzickými a psychickými problémy.
Odpočinek by si pro ně přitom přáli i ti, kteří jsou na jejich péči závislí. „Pomohlo by mi vědomí, že se mohu s asistencí obrátit nejen na svoji rodinu, ale i na instituce. Vzhledem k mému věku, a tudíž i k věku rodičů, kteří o mě výhradně pečují, by mi to usnadnilo život. Rodiče by si mohli odpočinout,“ uvedla 43letá žena v dotazníkovém šetření, které prováděla organizace PAQ research.
Výzkum se zaměřil na lidi v nejtěžším, tj. III. a IV. stupni závislosti ve věku od 18 do 64 let, kteří zároveň žijí doma, a na jejich neformální pečovatele – tedy rodiče, partnery nebo jiné osoby, co se o ně starají. Celkem je takových domácností v Česku asi 27 tisíc.
Kapacita služeb nestačí
Většina lidí pobírajících příspěvek na péči v nejvyšších stupních, má nějaké fyzické nebo jiné omezení. Kvůli tomu potřebují častou nebo i celodenní péči, která může pomyslně přesáhnout i výši plného úvazku.
Vhodným řešení, které by aspoň na chvíli rodinám odlehčilo, je zapojení terénních pečovatelů, kteří by do domácnosti docházeli na několik hodin denně. Má to ale háček – jejich kapacity ani zdaleka nenaplňují poptávku.
Tuto situaci pociťuje až 90 procent klientů, kteří nemohou terénní pečovatele využívat tak, jak by potřebovali. Polovina všech lidí s postižením, kteří by tyto služby uvítali, je pak z kapacitních důvodů nemůže využívat vůbec.
Ale ani v případě, že volné místo najdou, nemají rodiny úplně vyhráno. V průměru potřebují lidé s nejtěžším postižením od terénních pečovatelů týdně asi 52 hodin péče. Ti jim ale v současnosti poskytují průměrně jen 7 hodin – víc nestíhají, pokud chtějí obsloužit větší množství klientů a více rodinám odlehčit alespoň trochu. To potvrzuje i 36letá žena, která se stará o svou příbuznou.„Po tom, co jsme našli terénní péči s volnou kapacitou, se naše situace trochu zjednodušila. Terénní služba ale zajišťuje pouze základní péči v rozsahu dvou hodin dopoledne v pracovních dnech,“ uvádí.
Příspěvek pokryje stěží polovinu nákladů
Dalším problémem jsou finance. Lidé ve III. stupni závislosti měsíčně dostávají od státu necelých 15 tisíc korun, při nejtěžším postižení je to 27 tisíc. Reálně ale tato částka pokryje jen asi polovinu nákladů na péči. Aby si s financemi rodina vyšla, musí pečující kromě zajištění blízkého často chodit ještě do práce.
Vlastní těžkou situaci popisuje i 47letý muž, o kterého se stará jeho 78letý otec. „Momentálně je příspěvek pro mou osobu, která vyžaduje 24hodinovou péči, naprosto nedostačující. Otec by sám měl odpočívat. Péče o mě je fyzicky a duševně vysilující, já ani rodina ale nechceme, abych musel odejít do ústavu,“ uvádí s tím, že řešením by podle něj bylo zvýšení měsíčního příspěvku.
Vyčerpání, deprese a strach z budoucnosti
Nemožnost si odpočinout a neustálý stres kvůli nedostatku financí si na pečujících vybírá svou daň. Každý druhý to pociťuje na svém zdraví, tři z deseti pociťují pesimismus a obavy ohledně budoucnosti a polovina pečujících má příznaky středně těžké deprese nebo úzkosti. Kromě toho se musí často omezit ve vlastním životě – výjimkou není práce na zkrácený úvazek, nemožnost cestovat nebo nedostatek času pro ostatní členy domácnosti.
Stejnou zkušenost popisuje i 71letá žena, která pečuje o 37letou dceru. Nejtěžší pro ni byla ztráta možnosti pracovat tak, jak by chtěla, a s tím přišla i finanční nejistota. „S věkem rostou i obavy, jestli péči o dceru zvládnu. Nemám možnost se vyspat nebo si odpočinout. V čase, když je dcera ve stacionáři, se snažím pracovat nebo chodit na různé brigády, a tak vylepšit napjatý rozpočet,“ uvádí v zmiňovaném dotazníku.
Omezování jídla a plánování toalety
Péči o blízkého věnují neformální pečovatelé v průměru deset až jedenáct hodin denně, což je téměř jeden a půl úvazku. Často ani to ale nestačí. Kvůli nutnosti chodit do práce v kombinaci s nedostupností terénních služeb se postiženému člověku nemusí dostávat péče v takové míře, kterou potřebuje.
To pak vede k alarmujícím situacím, kdy musí člověk závislý na péči plánovat třeba návštěvu toalety. A to i za cenu toho, že omezí jídlo. Tak svou situaci řeší i 40letá žena, která uvádí, že jí a pije jen dvakrát denně, aby na toaletu tak často nemusela. Bohužel není výjimkou – tento problém se týká až třetiny lidí s postižením.
Omezování se nemusí týkat jen jídla, ale i změny polohy nebo nedostatku pohybu (přizpůsobeného možnostem daného člověka). Velkým omezením čelí každý pátý člověk závislý na péči druhých..
Nemožnost uspokojit svoje základní potřeby se samozřejmě odráží i na psychické kondici lidí s postižením. U přibližně čtvrtiny dotázaných se objevují příznaky alespoň středně těžké deprese či úzkosti.
Pomoc státu nestačí
Zlepšit celkovou situaci lidí odkázaných na druhé by mohlo zvýšení příspěvku na péči. Ten patří mezi sociální dávky podporující lidi v obtížných nebo jinak specifických životních situacích. Příspěvky v těchto dvou nejvyšších stupních závislosti se naposledy zvyšovaly v roce 2024, kdy taky Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) stanovilo nový stupeň IV+. Ten sice finančně reflektuje to, že osoba žije v domácím prostředí, ani tak ale náklady rodinám nepokryje.
Situaci komplikuje i superdávka, o kterou můžou od října 2025 žádat domácnosti s nižším příjmem. Ne každý totiž na příspěvek dosáhne, i když by ho potřeboval.
Můžeme si třeba představit tříčlennou rodinu. Třicetiletý syn se zdravotním postižením potřebuje stálou péči, jeho pětapadesátiletá matka o něj doma pečuje. Pracovat nemůže, ale občas se jí podaří sehnat krátkodobou brigádu. Rodinu živí otec, který na plný úvazek pracuje ve fabrice. Díky synově příspěvku na péči se jim daří s penězi těsně vyjít.
Taková rodina ale podle současného systému superdávky nespadá do definice “zranitelné domácnosti”. O vyšší podporu na bydlení by totiž mohla žádat jenom tehdy, pokud by všichni její členové byli tzv. zranitelní (senioři, děti, lidé s postižením nebo pečující). Dva ze tří nestačí, i když jeden plně pracující člověk rodinu uživit nezvládá.
Řešením by v takových případech mohlo být finanční podporu navyšovat s každým zranitelným členem domácnosti namísto principu “všechno, nebo nic”. Revizi tohoto systému ale MPSV neplánuje, ačkoli podle něj není záměrem „žadatele o dávku sankcionovat či ohrozit zranitelné skupiny obyvatel“. Takovým domácnostem doporučuje využít tzv. pracovní bonus, kterým superdávka odměňuje výdělečně činné nízkopříjmové domácnosti.
Dostupnost služeb chce stát vyřešit
Co se týče nedostupnosti terénních služeb, současný stav odráží podle Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR nedostatek zaměstnanců i neochotu některých obcí pečovatelskou službu finančně podporovat. Řešením by proto mohla být změna ve financování sociálních služeb.
Příspěvky na svou činnost by od státu dostávaly organizace ne jednotlivě každý rok, ale najednou např. na příštích pět let. Možnost lépe plánovat a neobávat se, zda na příští rok dotaci dostanu nebo ne, by tak vedla k větší jistotě v garantování služeb klientům i k větší motivaci potenciálních nových zaměstnanců.
Neochotu obcí tyto služby finančně podporovat by podle PAQ research mohlo vyřešit zavedení systému, který už z praxe známe. Stejně jako obec musí zajistit například dítěti místo ve školce, musela by zajistit i terénního pečovatele pro člověka, který to potřebuje. Pokud se to obci nebo kraji nepodařilo, musely by hradit domácí péči.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ale tento typ opatření zavést neplánuje. „Namísto formálního nároku se chceme zaměřit na reálnou dostupnost služeb“, uvedlo tiskové oddělení jako odpověď na dotazy redakce.
Změny ale připravuje, a to prostřednictvím nového zákona o sociálních službách. „Cílem je vytvořit udržitelný systém, který zajistí dlouhodobě stabilní financování péče a jasnější provázání sociální a zdravotní složky tak, aby byly kapacity i zdroje využívány účelně a předvídatelně. Zároveň chceme posílit také podporu péče v domácím prostředí, protože terénní a odlehčovací služby umožňují pečujícím lépe skloubit péči s pracovním a rodinným životem,“ stojí ve vyjádření.
Budou zodpovědné kraje?
Alternativním řešením, které nabízí tým PAQ research a které by posílilo odpovědnost krajů, by mohla být reforma rozpočtového určení daní (RUD). To stanovuje, jakou část z celostátně vybraných daní kraje a obce od státu obdrží zpět. Částka pro konkrétní obec či kraj se pak odvíjí od parametrů, mezi které patří počet obyvatel, počet žáků apod. Právě reflektování počtu lidí s nejtěžším postižením, které obslouží sociální služby by mohlo kraje a obce motivovat k tomu, aby dostatečnou kapacitu ve službách zajistily.
Podobné řešení situace na Ministerstvu plánují. „V nově schválené Národní strategii rozvoje sociálních služeb 2026–2030 jsme se zavázali k revizi tzv. směrných čísel. Tedy mechanismu, kterým stát přerozděluje provozní prostředky na sociální služby mezi jednotlivé kraje. Právě úprava, která bude reflektovat skutečné potřeby v území včetně podílu osob s nejtěžším postižením či vysokou mírou závislosti, je cestou, jak financování služeb systémově posílit bez tříštění mechanismů rozpočtového určení daní,“ uvedlo pro Téma. 21 tiskové oddělení.
Na to, jak chtějí situaci řešit, jsme se dotazovali také členů Výboru pro sociální politiku při Poslanecké sněmovně. Předsedkyně výboru Monika Brzesková (KDU-ČSL) ani místopředseda Vítězslav Schrek (ODS) na dotazy redakce neodpověděli, místopředsedkyně Jana Pastuchová (ANO) reakci přislíbila, do uzávěrky ji ale ani po připomenutí nedodala.
Neformální pečovatelé a jejich rodiny by se tak společně s lidmi závislými na péči druhých měli úlevy dočkat – kdy však ke změnám dojde, zůstává otázkou.
