Podle starého bonmotu byla dobrá dohoda uzavřena tehdy, pokud obě strany mají pocit, že tak trochu prohrály.
Minimálně z veřejných projevů v Teheránu a ve Washingtonu se nicméně zdá, že Íránci tento pocit nemají. V ulicích se slavilo vítězství, náměstek ministra zahraničí Karim Gharibabadi zase prohlásil, že „nepřítel, který zaútočil, aby dosáhl svých zlovolných cílů, byl donucen se jich všech vzdát“.
Veřejné demonstrace a slova politických představitelů režimu je samozřejmě nutno brát s rezervou. Je ovšem nepopiratelné, že Donald Trump ustoupil v mnohém, co ještě před několika týdny rezolutně odmítal.
Příměří třeba zahrnuje i Libanon. Memorandum navíc neřeší nejpalčivější otázky celého sporu, jako je fungování íránského jaderného programu. Nejde přitom nutně o to, aby se Írán jaderného programu vzdal (to už v minulosti udělal bez toho, aby na něj dopadaly americké bomby). Podařilo se mu ale dosáhnout konce bojů, aniž musel odhodit svou nejsilnější kartu.
Co udělá Izrael?
Úspěch celého procesu je navíc závislý na tom, zda se podaří udržet klid zbraní i v sousedním Libanonu, který je pod izraelskou palbou. Židovský stát přitom nepůsobí dojmem, že by byl ochoten zastavit útoky na Íránem podporovaný Hizballáh a nereagovat na provokace. Donald Trump právě kvůli tomu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua nezvykle ostře a vulgárně veřejně kritizoval. Izraelský ministr pro národní bezpečnost Ben Gvir už na sociální síti uvedl, že memorandum mezi Íránem a USA Izrael k ničemu nezavazuje a nijak nezaručuje jeho bezpečnost.
Podle amerického prezidenta bude muset Netanjahu přijmout cokoliv, co on dojedná. Jenže izraelský premiér se chtě nechtě musí řídit i názory svých extrémně nacionalistických koaličních partnerů, jako je Ben Gvir. Udržení spojenectví s USA pro něj není jediným faktorem.
Kdo co získá
I pokud se podaří vyřešit všechny potenciální problémy s Izraelem, ve vzduchu zůstává viset nepříjemný dojem, že Írán slaví vítězství oprávněně. Podle zveřejněných informací dojde z jeho strany k jedinému ústupku – otevření Hormuzské úžiny.
Výměnou za to se Teheránu podařilo vyjednat následující:
- Příměří bude zahrnovat i Libanon.
- Skončí americká blokáda ropných přístavů zavedená v reakci na íránské uzavření úžiny.
- O íránském jaderném programu budou obě země teprve jednat.
Navíc už v průběhu bojů v březnu došlo k uvolnění některých amerických sankcí na íránskou ropu, zavedených už před začátkem aktuálního konfliktu. Podle dohody má toto uvolnění zůstat v platnosti i dál a Íránský režim se tedy může těšit na vyšší příjmy z ropy než měl před válkou.
Navíc ani případný konec íránského jaderného programu by tyto pomyslné misky vah nepřeklopil na americkou stranu. V době Trumpova nástupu do prvního funkčního období totiž Teherán plnil ustanovení dohody o společném komplexním akčním plánu (JCPOA), kterou vyjednal Barack Obama. Jeho jaderný program byl zmrazený a země se vzdala uranu obohaceného nad úroveň nutnou pro mírové využití. Trump z dohody odstoupil. Jak jsme psali v březnu, pouhý návrat k ní v jiné formě tedy jeho vítězstvím být nemůže.
Gratuluji a uvidíme
Rozpačitý dojem posiluje i zjevný rozdíl ve vnímání některých ustanovení memoranda. Na to poukázal i republikánský senátor a Trumpův spojenec Lindsey Graham, dříve kritik Obamovy dohody JCPOA.
Podle něj je podpis memoranda pozitivní, bude ale prý bedlivě sledovat vývoj dalších jednání. Dodal, že ho znepokojují některé rozpory mezi tvrzeními íránské strany atím, co zákonodárcům o výsledku jednání říkají američtí vyjednávači.
Trumpovo memorandum je minimálně dílčím vítězstvím Íránu. To ovšem neznamená, že nemůže v budoucnu vést k dohodě, která by situaci v Perském zálivu uklidnila
Je ale potřeba mít na paměti, že Írán svůj vliv uplatňuje prostřednictvím podpory různých paramilitárních a teroristických organizací. Patří mezi ně Hamás v Gaze, Hizballáh v Libanonu a Húsijové v Jemenu. Naděje, že je přestane financovat, je nejspíš lichá. Nejlépe to tak možná shrnul právě Lindsey Graham, kdy řekl: „Gratuluji všem, že jsme se dostali do tohoto bodu. Teď ukáže čas.“
