Trest smrti je v Izraeli legální. Za celou dobu jeho existence byl ale uložen a vykonán jen ve dvou případech. V průběhu války za nezávislost byl za údajnou zradu popraven příslušník Izraelských obranných sil Meir Tobianski, který byl později rehabilitován. V roce 1962 pak rukou kata zemřel nacistický válečný zločinec a jeden ze strůjců holokaustu Adolf Eichmann. Je tedy zřejmé, že se jedná o naprosto výjimečně využívaný způsob trestu.
Podle nového izraelského zákona ale bude trest smrti možné uložit snadněji a to pouze Palestincům na okupovaném území Západního břehu Jordánu. Vojenské soudy mají přistupovat k uložení tohoto trestu za smrtící útoky. Potíž je ovšem v tom, že tato široká definice se vztahuje jen na Palestince, kteří nemají izraelské občanství.
Izraelští občané žijící na okupovaném území mohou být k trestu smrti odsouzení jen v případě, že zabití „směřuje k potlačení existence státu Izrael“. To ale znamená, že třeba židovským osadníkům, kteří se dopouštějí násilí na Palestincích, tento trest nehrozí, i kdyby způsobili něčí smrt.
Z textu zákona je více než zřejmé, že v praxi bude mířit na Palestince bez izraelského občanství, výjimečně pak na arabské občany Izraele, kteří budou usvědčení z účasti na smrtících útocích.
Nejde tedy o obranu legitimních bezpečnostních zájmů, ale o dělení lidí na dvě kategorie s odlišným právem na život. Něco takového je třeba jednoznačně odmítnout. Izrael může svou existenci hájit i bez toho.
Hloupá pravidla
Izraelským parlamentem schválený zákon ale bohužel přesně zapadá do širšího kontextu oslabování ochrany civilistů v ozbrojených konfliktech. Podle zjištění deníku The New York Times Izrael po teroristickém útoku Hamásu ze 7. října 2023 změnil pravidla pro vyhodnocení rizik vojenských operací. Vedlejší ztráty civilistů jsou teď obecně považovány za přijatelnější, což mohlo vést k vyššímu počtu zabitých civilistů při operacích v Gaze.
Civilní ztráty jsou v ozbrojených konfliktech nevyhnutelné. Platí to jak pro civilní obyvatelstvo zabité omylem při zasažení legitimního vojenského cíle, tak pro cílené vraždění. Neexistuje bohužel způsob, jak plně zajistit, aby mladí lidé se zbraněmi v krizových chvílích a ve stresu z ohrožení vlastního života jednali vždy podle pravidel a s chladnou hlavou.
Dřív ale Izrael incidenty cíleného násilí na civilistech za strany příslušníků svých ozbrojených sil vyšetřoval a trestal. Teď se zdá, že k něčemu takovému neexistuje politická vůle.
Rozvázat ruce
Podobný vývoj ale můžeme bohužel sledovat i u Spojených států amerických, nejbližšího spojence Izraele. Ministr obrany Pete Hegseth v minulosti kritizoval tresty pro vojáky usvědčené z válečných zločinů. Byl to právě on, kdo v roce 2019 ještě v roli moderátora televizní stanice Fox News pomáhal Donalda Trumpa přesvědčit, aby udělil milost třem vojákům odsouzeným za popravy civilistů v Afghánistánu a Iráku. Prezident Trump jim nakonec v listopadu toho roku během svého prvního funkčního období skutečně milost udělil.
Hegseth se svým přístupem vůbec netají. Mluví o tom, že „válečníkům“ je třeba rozvázat ruce. Říká, že preferuje „maximální smrtonosnost“ před „rozpačitou pravomocností“. Pravidla, podle kterých se americké operace v minulosti řídily, aby se předešlo zbytečným ztrátám v řadách civilistů, označuje za hloupá.
A v tomto kontextu je třeba vnímat i současné americké údery v Íránu. Trumpovo vyhrožování útoky na civilní infrastrukturu je zosobněním tohoto přístupu. I tak si jeho administrativa nejspíš přeci jen uvědomuje, že některé věci jsou přes čáru. Proto Donald Trump naprosto jednoznačně lhal o útoku raketou Tomahawk s plochou dráhou letu, která omylem zasáhla školu v Íránu. Naprosto v rozporu se všemi fakty a logickou tvrdil, že šlo o íránskou raketu.
Není to všem jedno
To obludné lhaní zapadá do Trumpovy strategie nikdy nepřiznat chybu. Zároveň ale ukazuje, že ani americký prezident si naštěstí zatím nemyslí, že by Američané byli natolik mravně okoralí, že by úder na školu jen tak přešli. Ta zoufalá, trapná a zlovolná snaha o vyvinění je důkazem, že Trump se přeci jen reakce veřejnosti bojí.
To je něco, čeho je třeba využít. Odůvodnění, že s odpudivým íránským režimem a Hamásem se jinak bojovat nedá, nelze přijmout a neměli bychom se s ním smířit. Snaha o polidštění války je sice v konečném důsledku vždy odsouzená k nezdaru, historie ale příliš bolestně ukazuje, kam vede opačný přístup. Respekt k hodnotě lidského života i během války je civilizační výdobytek, který stojí za to hájit.
