Na začátku vojenské kampaně Donald Trump odhadoval, že bude trvat čtyři až šest týdnů. Pak několikrát ohlásil, že režim v Teheránu byl vojensky poražen. Mnohokrát také sliboval, že dohoda, která by válku ukončila, je už blízko. Teď se zdá, že nevydrží ani křehké příměří, které bylo dojednáno v dubnu.
Odhadovat, komu se ve válce lépe daří, je těžké. Je jasné, že ani jedna ze stran nebude zveřejňovat všechny informace. Obě tak tvrdí, že za kratší konec tahá ta druhá.
Jenže dřív by se dalo Spojeným státům věřit. Byly chvíle, kdy záměrně jejich prezident neříkal všechno nebo si jeho on a jeho lidé špatně vyhodnotili některá data.
Teď ale Trump otevřeně lže.
Revolta republikánů
Významnou domácí porážku si americký prezident připsal minulý týden. Sněmovna reprezentantů schválila návrh rezoluce o válečných pravomocech, která omezuje prezidenta v dalším pokračování úderů na Írán. Pokud by rezoluce prošla i Senátem a vstoupila v platnost, potřeboval by Trump k dalšímu válčení souhlas zákonodárců.
Senát sice podobné nařízení schválil už před dvěma týdny, ale i kdyby se Sněmovna reprezentantů a Senát dohodly na společném znění, Trump by mohl rezoluci vetovat. Na jeho přehlasování by se pak nejspíš v Kongresu dost republikánů nenašlo.
I tak se jedná o důležitý symbol. Republikáni se zatím Trumpovi v mnoha případech otevřeně postavit odmítali. Výjimkou bylo možná jen zveřejnění tzv. Epsteinovy složky. Teď jsou alespoň někteří z nich ochotní jít s prezidentem do konfliktu právě kvůli válce v Íránu.
Ta je totiž u Američanů krajně nepopulární. Zhruba tři pětiny Američanů jsou podle průzkumů proti tomu, co Trump v případě režimu v Teheránu dělá. Jen dvě pětiny jeho postup schvalují. Vysoké ceny benzinu trápí více než dvě třetiny Američanů. Zvýšené náklady na naftu a hnojiva pak odrazují farmáře, kteří patří ke klíčovým voličům republikánů.
Žádný pokrok a konec příměří
Trump si u voličů nepomáhá necitlivými výroky. V květnu prohlásil: „Nemyslím na finanční situaci Američanů. Nemyslím na nikoho. Myslím na jedinou věc. Nesmíme dovolit Íránu získat jadernou zbraň.“
Na jednu stranu se tak snaží íránskému režimu dávat najevo, že Spojené státy v tlaku vydrží bez ohledu na ceny na čerpacích stanicích. Zároveň ale opakovaně ohlašuje dohodu, která se zatím nejenom neblíží, ale možná spíš ztrácí v nedohlednu. Tím odhaluje, jak zoufale po nějakém pokroku v mírových jednáních touží.
Místo toho ale v přímém přenosu sledujeme neschopnost Spojených států silou zajistit bezpečný tranzit Hormuzským průlivem. Jeho uzavření zůstává hlavní kartou, kterou má íránský režim v ruce.
Navíc je čím dál jasnější, že Trump nemluvil pravdu, když říkal, že Írán je vojensky poražen. Je jistě možné, že jeho vojenské kapacity byly významně degradovány, ale úderů na americké cíle v oblasti je také nadále schopen.
K tomu je potřeba připočíst diplomatické potíže. Izraelský premiér Netanjahu zjevně odmítá kvůli příměří a dohodě Washingtonu s Teheránem omezit izraelskou vojenskou operaci v jižním Libanonu. Ta má za cíl zničit, či alespoň oslabit, teroristickou organizaci Hizballáh, kterou Írán podporuje a vyzbrojuje.
V noci z neděle na pondělí dokonce Izrael provedl odvetné údery na samotný Írán. Média přitom píší, že Trump osobně Netanjahua žádal, aby k tomuto kroku nepřistupoval. Už delší dobu se mluví o tom, že Washington a Tel-Aviv nemají v tomto konfliktu nutně shodné cíle. Podle posledních událostí se zdá, že jde o více než jen o spekulace. Křehké příměří nejspíš po izraelských úderech skončí úplně.
Výběr ze špatných možností
Otázka je, co dál. Trump může přistoupit k nové vlně leteckých úderů. Těžko ale očekávat, že tentokrát povedou k úspěchu třeba v podobě pádu režimu.
Také se může pokusit nasadit pozemní síly, ale to by byl v USA krajně nepopulární krok a je docela dobře možné, že v takovém případě by se v Kongresu našla většina, která by i Trumpovo veto dokázala přehlasovat. Prezident by pak byl nucen svou válku potupně ukončit.
Nějaká forma dohody o jaderném programu je nejspíš možná. Jenže se zdá, že se s ní nespokojí Izrael, který předchozí Obamovu dohodu kritizoval právě proto, že neřešila krom jádra i mocenské ambice Teheránu.
Bez Izraele ale mír nebude a Teherán se zjevně necítí být poražen, aby měl potřebu ustoupit. Patová situace, která se momentálně rýsuje, představuje Trumpovu porážku.
A ta pro nás i přes Trumpovo nepřátelství vůči Evropě není dobrou zprávou.
