„Umí skákat a vymrštit se vám až k pasu.“ „Číhá ve větvích a klidně na vás spadne ze stromu.“ „Když jdete vysokou trávou, musíte hodně křičet.“ Zní vám to povědomě? Takovými pověrami opřádáme zmiji obecnou, našeho jediného jedovatého hada. Ale křivdíme jí i sobě.
Ve skutečnosti jde o plachého a dost vzácného tvora. Pokud se vám podaří ji během letní dovolené potkat, važte si toho! V Česku se řadí mezi kriticky ohrožené druhy. Pod přísnou ochranou jsou nejen zmijí mláďata a dospělí jedinci, ale také jejich obvyklá stanoviště či místa, kde zimují. Na Slovensku je to podobné.
Prosluněné horské stráně, porosty borůvčí, okraje lesních cest nebo kamenitá pole jsou typickými místy, kde se může šedý nebo hnědý had s charakteristickou klikatou kresbou na hřbetě vyhřívat. V Polabí zmiji nepotkáte. Vyskytuje se až od 600 metrů nad mořem, typicky v Brdech, Krkonoších nebo Beskydech, v Tatrách či na Oravě. Nízko položenými výjimkami, které potvrzují pravidlo, jsou vlhké Třeboňsko nebo hluboké rokle na Děčínsku.
Zmije obecná patří v české i slovenské přírodě k přísně chráněným a kriticky ohroženým druhům.
Její počty klesají kvůli intenzivnímu zemědělství a rozvoji turismu (např. na Šumavě ubyla od 90. let až polovina populace).
- Dorůstá 50–80 cm a hmotnosti do 300 gramů.
- Dožívá se 10–15 let.
- Samice rodí i jen jednou za život 4–20 živých mláďat.
- Aktivní bývá od března do října, v zimě hibernuje.
Žije typicky nad 600 m n. m. (např. Krkonoše, Beskydy, Tatry).
Vyhledává prosluněné stráně i vlhká místa. Živí se drobnými hlodavci, žábami a ještěrkami, čímž pomáhá hubit škůdce.
I tak ale zmiji zahlédneme jen se štěstím. Především se při prvním otřesu země pod našimi kroky bleskově „uklidí“ do podrostu. Navíc vlivem stále intenzivnějšího zemědělství, zarůstání krajiny i rozvoje turismu ubývá míst, kde by zmijím bylo dobře, a tak jejich počet klesá. Například v Národním parku Šumava jich podle portálu ISOP Agentury ochrany přírody a krajiny ČR od 90. let ubylo až o polovinu.
Farmaceutický poklad
„Sama hady v přírodě aktivně hledám, ale zmiji jsem potkala bohužel jen jednou,“ potvrzuje pro Téma.21 Petra Frýdlová, herpetoložka (odbornice na plazy) z Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity v Praze. Má nám být zmijí líto? pokládám řečnickou otázku. Vyhynutí každého druhu je ztrátou pro rozmanitost.
„Jsou tu i další důvody!“ navazuje Frýdlová. Zmije například pomáhají hubit škůdce. Živí se totiž především drobnými hlodavci, sem tam slupnou žábu nebo oslabené ptačí mládě.
„Navíc se uvažuje, že by zmijí jed mohl sloužit jako zdroj léků,“ upřesňuje vědkyně. Jedovaté látky, které zmijím pomáhají efektivně lovit a také polykat a trávit kořist, by totiž mohly pomoci například v boji proti vysokému krevnímu tlaku, mrtvici, nebo dokonce rakovině.
„Zmijí jed je komplexní směs chemických látek, především peptidů, které například poškozují krevní kapiláry a ovlivňují srážlivost krve,“ popisuje Frýdlová. Cenné pro využití v medicíně mohou být i jeho cytotoxické a proteolytické vlastnosti. Tedy to, že zmijí jed dokáže zaútočit přímo na živé buňky a usmrtit je a také že bleskově rozloží bílkovinné struktury jako svaly, vazivo anebo cévní stěny. Mohl by tak možná pomoci třeba i likvidovat nádorové buňky.
Zmije neumí skákat ze stromů, protože na ně vůbec nevyleze. Je to striktně přízemní tvor.
Vyšplhá nanejvýš na pařez a při obraně se dokáže vymrštit maximálně o několik centimetrů.
Zmije nikdy neútočí jako první. Jde o velmi plachého tvora, který se při vyrušení raději rychle ukryje.
K uštknutí se uchýlí pouze v krajní nouzi, kdy nemá možnost úniku – například když na ni nechtěně šlápneme.
Uštknutí? „Výhra“ v loterii
Co by se tedy stalo, pokud by zmije uštkla člověka? Především je to krajně nepravděpodobné. Počty případů se ročně udávají v jednotkách. „Zmije se určitě nesnaží aktivně člověka uštknout. Raději se uklidí z cesty – pokud to ovšem stihne,“ zdůrazňuje zooložka Frýdlová. Když se dostane do krajní situace, například na ni nechtěně šlápneme, nezbyde jí nic jiného než se bránit.
Ani pak není pravidlem, že se do těla uštknutého dostane jed. Kolem čtvrtiny případů jsou jen tzv. suchá kousnutí – had rychle kousne, ale jed vůbec nevypustí. Pokud zmije skutečně trochu jedu investuje, skončíme zpravidla s lokální reakcí, tedy s otokem. V horším, ale také zřídkavějším případě může dojít na zvracení, bolesti břicha nebo poruchy krevního tlaku.
„Problém může nastat zejména u lidí s chronickým onemocněním, u malých dětí a u starších osob,“ upřesňuje Petra Frýdlová. A samozřejmě tam, kde se projeví alergie. Za posledních třicet let nicméně v Česku ani jeden případ prokazatelně neskončil smrtí.
Ze zimních zásob
A jak je to s dalšími předsudky? Zmije neskáče, vymrštit se umí maximálně o několik centimetrů. Ze stromu nespadne, protože na něj vůbec nevyleze. Je to striktně přízemní tvor, vyšplhá nanejvýš na pařez nebo na vyhřátou zídku.
Pro zdravého dospělého člověka nepředstavuje uštknutí vážné riziko (smrtelná dávka je 16 mg jedu, ale zmije při uštknutí vyloučí max. 10 mg). Za posledních 30 let v ČR po uštknutí nikdo prokazatelně nezemřel.
- Zachovejte klid a minimalizujte pohyb.
- Uštknutou končetinu znehybněte.
- Ránu neřežte, nevysávejte a končetinu neškrťte!
- Přivolejte lékaře pro případné podání protijedu nebo tlumení alergické reakce.
Až čtvrtina incidentů jsou tzv. suchá kousnutí, při kterých had jed vůbec nevypustí.
Zmijí jed je navíc vysoce ceněný ve vědě. Obsahuje mj. peptidy, které bleskově rozkládají bílkovinné struktury. V budoucnu by mohl sloužit jako zdroj léků v boji proti vysokému krevnímu tlaku, mrtvici nebo i rakovině.
Ani ten ježek po ní nepůjde s mečem. Pravda ale je, že zmiji hravě udolá. Jednak ho před ní chrání „obrněný plášť“ z bodlin, jednak je ježčí organismus vůči zmijímu jedu značně odolný. Proto si ježci zmijemi příležitostně zpestřují svůj jídelníček.
Kousek pravdy je však na tom, že jsou zmije nejnebezpečnější na jaře. „Je pravda, že v tomto období bývají následky uštknutí větší,“ připouští Petra Frýdlová. Není to však proto, že by byl had po zimním spánku jedovatější. Důvodem je větší dávka jedu. „Zmije jej celou zimu střádala a má ho v zásobě hodně. Zatímco v létě už ho mnoho vypotřebovala na lov,“ dodává vědkyně s tím, že mnohem více záleží na dalších okolnostech, například na velikosti zmije, jejím stáří nebo místě, kde žije.
Pokud tedy hada s klikaticí na zádech na letním výletě potkáte, nebojte se ho. Je to jako se vším v přírodě: pokud jej cíleně neprovokujeme, můžeme vedle sebe žít v míru a souladu. A být vděční za zážitek, jaký se každému nepoštěstí.
