Pro pochopení aktuálního dění v Británii je potřeba mít na paměti, že tamní volební i parlamentní systém se od toho českého či slovenského výrazně liší. Vlády ve Velké Británii nemusí získat formální důvěru dolní sněmovny. Když je jim naopak vyslovena nedůvěra, musí následovat předčasné volby. Nicméně výměna premiéra a šéfa strany v případě, že většina ve sněmovně zůstane nezměněna, je brána více méně jako stranická záležitost. Král prostě do funkce premiéra jmenuje toho, koho si strana sama vybere.
Konzervativní strana tak mezi volbami v roce 2019 a 2024, kdy měla jasnou většinu ve sněmovně, do slavného sídla premiérů v čísle 10 v Downing Street vyslala nejprve Borise Johnsona, po něm Liz Trussovou a následně Rishiho Sunaka. To je scénář, který by teď někteří v Labour Party chtěli alespoň částečně napodobit. Prohra ve volbách, které bychom mohli přirovnat k našim volbám do krajských a obecních zastupitelstev, představuje ideální příležitost se nepopulárního premiéra zbavit.
Nepopulární Sir Keir
Není to ale poprvé, kdy současný premiér čelí tlaku na své odstoupení. Hlasitě se třeba po jeho konci v čele strany volalo v únoru tohoto roku kvůli osobě Petera Mandelsona. Toho Starmer jmenoval velvyslancem v USA, ale jeho jméno se v ne úplně lichotivých souvislostech objevilo v tzv. Epsteinově složce. Starmer se za jmenování Mandelsona omluvil, ale neodstoupil.
Téměř okamžitě po sněmovních volbách v roce 2024 pak premiér čelil mohutné kampani proti své osobě a za předčasné volby, do které se intenzivně zapojil také majitel sociální sítě X Elon Musk. Labouristům a Starmerovi tehdy kritici vyčítali, že nedostatečně tvrdě postupovali proti pedofilním gangům v Británii, jejichž členové byli často z přistěhovaleckých komunit.
A právě imigrační politika vynesla v komunálních volbách z posledních dní k úspěchu stranu Reform UK Nigela Farage, která tak vystřídala Starmerovu Labour Party ve vedení mnoha místních rad. Těch je ve Velké Británii několik typů, ale nejlépe úspěch Farageovy strany ukazují tzv. metropolitní okrsky. Ty by zhruba šlo přirovnat ke krajským zastupitelstvům.
Z celkových 32 se letos v 16 volilo kompletně nové složení rady. Před volbami labouristé vládli ve 12. Po volbách udrželi většinu v jediné takové radě. Ve třech dalších žádná strana většinu nezískala a ve zbývajících osmi je teď nejsilnější stranou Reform UK. Podle některých komentářů jsou za tím protestní hlasy i problém nelegální imigrace.
Pod tlakem zleva i zprava
Imigrace je tedy nesporně jedním z témat, na kterém Labouristická strana ztrácí voliče. Nelze ale přehlédnout ani úspěch Strany zelených a mírné posílení Liberálních demokratů. Obě tyto síly totiž odlákávají labouristům pro změnu levicovější a liberálnější mladší a bohatší voliče. Zelení po nich převzali většinu ve třech londýnských čtvrtích.
Podle přepočtů odhadujících, jak by si která strana vedla ve všeobecných volbách do dolní sněmovny, by Zelení získali 18 procent. Stali by se tak druhou nejsilnější stranou právě za Reform UK s 26 procenty. Labouristé by skončili až na děleném třetím místě se 17 procenty spolu s Konzervativní stranou. O pouhý procentní bod za nimi by se umístili Liberální demokraté.
Starmer se ve snaze zavést stranu po svém radikálním předchůdci Jeremy Corbynovi zpátky do středu usilovně snaží vliv levicovějšího křídla strany marginalizovat. Jenže úspěch Zelených ukazuje, že v takovém případě se nemůže spolehnout, že mu neutečou levicoví voliči. Slušné posílení Liberálních demokratů zase naznačuje, že tato Starmerova strategie zároveň nezlepšuje postavení labouristů u liberálních středových voličů.
Politické zemětřesení po brexitu
Říct tedy, že Starmerovi prohrála volby migrace, je nepřesné a není to celá pravda. Podle průzkumů jen málo Farageových voličů vůbec uvažuje o volbě Labour Party. Velká část naopak k Reform UK utekla od konzervativců. Ti sice na papíře nedopadli tak špatně, ale to z velké části proto, že zdaleka neobhajovali tolik mandátů jako vládnoucí labouristé. Alespoň ale zastavili svůj propad.
Zdá se tedy, že sledujeme hlubší změnu na politické mapě Velké Británie. Voliči jsou nespokojení s oběma stranami, které ve volbách dominovaly od roku 1922. Tehdy ve funkci skončil David Lloyd George, který byl posledním premiérem nezvoleným ani za Konzervativní stranu ani za Labour Party.
Od brexitu to jde s oběma stranami z kopce a ani u jedné to nevypadá na rychlé zmrtvýchvstání. I podle volebních průzkumů je nejsilnější stranou Reform UK, o druhé až čtvrté místo se přetahují labouristé, konzervativci a Zelení. V závěsu za nimi jsou pak Liberální demokraté. Zvyšuje se tak šance, že jakákoliv příští vláda vzešlá z voleb bude muset být koaliční, což je v Británii neobvyklé.
Starmer, nebo jeho případný nástupce, musí tedy především přilákat zpátky ty voliče, kteří přechází k Zeleným a Liberálním demokratům. Pro voliče Zelených je přirozeně důležitá ochrana klimatu, ale i rostoucí majetková a příjmová nerovnost. Tato témata podle nich Labour Party ignoruje, nebo neřeší dostatečně. Liberální demokraté se zase profilují jako silní zastánci návratu do společného trhu EU. Hodně proevropských voličů labouristé ztratili nejednoznačným postojem k referendu, ale i později k vyjednávání o podobě odchodu z EU. Voliči těchto dvou stran navíc všechna tato témata vnímají jako otázku hodnot. Chtějí proto dát hlas tomu, kdo v nich má pevný postoj.
