Lindsey Graham patřil k nejvýraznějším senátorům posledních dvou desetiletí. V horní komoře amerického Kongresu seděl od roku 2003. Předtím Republikánskou stranu zastupoval ve Sněmovně reprezentantů.
V zahraniční politice byl vždy považován za takzvaného jestřába. Podporoval americké intervence v Afghánistánu a Iráku. Byl zásadním odpůrcem politiky bývalého demokratického prezidenta Baracka Obamy, zejména jeho snahy o restart vztahů s Ruskem. Vůči Moskvě byl obecně velmi nedůvěřivý.
V posledních letech byl silným zastáncem prezidenta Donalda Trumpa, i když v roce 2016 ho ještě jako kandidáta silně kritizoval. Graham se tehdy sám neúspěšně zapojil do souboje o republikánskou nominaci. Ten nakonec vzdal ještě před prvními primárkami, protože mu průzkumy přiřazovaly jen jedno procento.
Když bylo po prvních hlasováních jasné, že se bude rozhodovat mezi Donaldem Trumpem a jeho senátním kolegou Tedem Cruzem, prohlásil, že je to jako vybírat si, jestli vás otráví, nebo zastřelí. Jeho otočka ve vztahu k Trumpovi mu vynesla obvinění z pokrytectví. Možná ještě daleko více ale některým jeho odpůrcům z levé části spektra vadilo, že Graham podporuje konzervativní politiku vůči LGBTI, i když se hojně spekulovalo o jeho vlastní orientaci.
Konsensuální konzervativec
Graham přitom nepatřil k největším bojovníkům proti manželství pro stejnopohlavní páry. V roce 2015 stranu vyzval k tomu, aby v této otázce ustoupila a přijala skutečnost, že názory Američanů se posunuly. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v tom roce rozhodl, že všechny státy musí umožnit sňatky dvou osob stejného pohlaví, chtěl Graham, aby strana přijala porážku a soustředila se na jiná témata.
Ani v dalších morálních otázkách se neřadil mezi ty nejkonzervativnější. Když Nejvyšší soud USA před volbami v roce 2022 zrušil ústavní ochranu práva na potrat, navrhl Graham v senátu federální zákon, který by interrupce bez udání důvodu umožnil do 15 týdne. To je sice zkrácení oproti předchozímu limitu, ale je to třeba víc než v ČR a na Slovensku, kde je umělé přerušení těhotenství legální do 12. týdne. Zastánci práva na interrupci v USA přitom podle Centra pro reprodukční práva nepovažují omezení umělého přerušení těhotenství ani v jedné z obou zemí za příliš přísné.
Grahamův kompromis nakonec odmítli republikáni, demokraté i organizace prosazující reprodukční práva žen.
Právo na soukromí
Senátor za Jižní Karolínu tedy rozhodně nebyl tvrdým křesťanským konzervativcem. V Republikánské straně patřil spíše k liberálnějším hlasům. Přesto byl právě on často terčem levicových aktivistů a liberálních novinářů. Graham totiž nikdy neměl manželku ani přítelkyni a pravidelně se objevovala svědectví různých lidí, která měla potvrzovat jeho homosexuální orientaci.
Graham sám se těmto spekulacím vždy spíše vysmíval. Své soukromí si pečlivě střežil a o své sexuální orientaci mluvit nechtěl. Po jeho smrti se ale téma vrátilo s plnou silou.
Jedním ze základních principů respektujícího přístupu k sexuálním menšinám je, že pouze dotyčný člověk má právo zveřejnit svou sexuální orientaci. Odhalit něčí sexuální orientaci proti jeho vůli, tedy někoho takzvaně vyoutovat, se oprávněně považuje za zákeřné jednání.
V případě Lindseyho Grahama to však bohužel neplatí. Ani autoři, kteří v jiných případech vyzývají ke zdrženlivosti a varují před zaměňováním spekulací za fakta, totiž v zásadě neodmítají zveřejnění informací o jeho sexuální orientaci. Jako jeden z hlavních důvodů uvádějí skutečnost, že Graham jako politik musel počítat se zvýšeným zájmem veřejnosti. Veřejný zájem však nelze zaměňovat s pouhou zvědavostí ani jej chápat jako automatické právo nahlížet do všech oblastí politikova soukromého života. Ani politik totiž neztrácí právo na soukromí, a to ani tehdy, máme-li za to, že jeho osobní život může pomoci vysvětlit jeho postoje.
Souboj identit
Pro mnohé zastánce práv homosexuálů se Graham dopustil nejtěžšího provinění: jako gay totiž nestál na jejich straně barikády. Z jejich pohledu lze spojení homosexuální orientace a konzervativního republikánství vysvětlit jedině sebenenávistí.
Politický a morální postoj se tedy podle nich redukuje na snadno vysvětlitelný souboj dvou identit v jednom člověku. Z jejich pohledu nemá konzervativní nepřiznaný gay právo být nepřiznaným gayem, protože jeho sexuální orientace je klíčem k pochopení toho, proč zastává tak „odporné“ názory.
Je legitimní kritizovat Grahamovy výroky týkající se práv sexuálních menšin. Odmítnutí jeho názorů je však otázkou principu a nemělo by záviset na tom, zda byl, či nebyl homosexuál. Graham byl konzervativec, a právě konzervativní identitu zjevně považoval za jednu ze svých hlavních. Kritizujme ho tedy jako politika, kdykoli je to namístě. Snaha za každou cenu odhalovat jeho sexuální orientaci je však nepřijatelná, ať už byl gay, či nikoli.
