Pred začiatkom tohtoročných zimných olympijských hier (ZOH) vyhlásil prezident Slovenského olympijského a športového výboru Anton Siekel, že „ambície výpravy zodpovedajú postaveniu slovenských športovcov vo svetových rebríčkoch, takže si nemôžeme zakrývať oči, vravieť, že táto výprava je plná favoritov a ideme na medailovú žatvu“.
Odhadol to presne, očakávania neboli vysoké a výsledky slovenských športovcov toto nízke očakávanie aj naplnili. Zo ZOH prišla slovenská výprava bez medaily.
Česká sportovní scéna může být – na rozdíl od té slovenské – s bilancí olympiády spokojena. Pětice získaných medailí odpovídá předběžným odhadům.
Ačkoli český hokejový tým, do kterého se vkládaly velké naděje, skončil až na 8. místě, dvojí zlato snowboardistky Zuzany Maděrové a rychlobruslaře Metoděje Jílka byly více než příjemnou satisfakcí. A zároveň naznačily, že se vlády ujímá další sportovní generace.
Slováci podobne ako v minulosti
Pri pohľade do histórie ZOH v období samostatnosti Slovenska skonštatujme, že počet medailí slovenských športovcov nebol nikdy vysoký. Od ZOH v roku 1994 v Lillehammeri získalo Slovensko desať medailí, z toho šesť naturalizovaná ruská biatlonistka Anastasia Kuzminová.
Bez nej by to ostalo na štyroch medailách z deviatich zimných olympiád – zlato získala (v Pekingu 2022) slalomárka Petra Vlhová, striebornú medailu majú biatlonista Pavol Hurajt a snoubordista Radoslav Židek, bronz získali na minulej olympiáde v Pekingu slovenskí hokejisti.
Aj z tohto hľadiska je vcelku presná poznámka Antona Siekela „či by sa slovenský šport a jeho postavenie zmenilo, keby sme doniesli niekoľko medailí, či by toto kritérium znamenalo, že slovenský šport je na tom dobre. Odpoveď je veľmi jednoduchá, nie je to tak“.
Jedna alebo dve medaily skutočne neznamenajú, že sa to v slovenskom športe robí dobre, hodnotenie sa musí opierať aj o iné kritériá – členská základňa, počet športujúcich detí, stav športovej infraštruktúry, výsledky medzinárodnej konfrontácie…
Najviac financií
Na tomto mieste treba pripomenúť prinajmenšom dve veci – Anton Siekel je prezidentom SOŠV od novembra 2016 a ako muž číslo 1 v slovenskom športe sa nemôže z tejto situácie celkom vyviniť.
Rovnako pripomeňme fakt, že slovenský šport nebol doteraz nikdy taký podporovaný zo štátnych financií ako v súčasnosti, na čom sa podieľa aj nový Fond na podporu športu.
Za uplynulé desaťročie dostal slovenský šport dvojnásobok financií, rozumný zákon o športe, štátneho tajomníka pre šport a neskôr aj ministerstvo športu a desiatky miliónov eur ročne vo fonde na výstavbu a modernizáciu národnej a regionálnej športovej infraštruktúry.
Veľké oči fanúšikov
Mať veľké oči pred olympiádou a upadať do beznádeje po nej je možno celkom prirodzený fanúšikovský postoj, ktorý prehnanými očakávaniami upevňujú aj viacerí športoví novinári a televízni komentátori. Zhodnotenie našich ambícií a možností v najsilnejšej svetovej konkurencii by však malo byť oveľa viac pri zemi.
Ak si totiž uvedomíme, že na Slovensku napríklad nemáme sánkarskú ani bobovú dráhu, so skokanskými mostíkmi je to mizéria a na rýchlokorčuľovanie v domácich podmienkach môžeme rovno zabudnúť…
Ak vieme, že registrovaných hokejistov má napríklad Kanada 50-krát viac ako Slovensko a českých hokejistov je asi deväťkrát viac, tak priemer pol medaily na jednu olympiádu je v podstate logický odraz reality. Personálnej, finančnej či z hľadiska infraštruktúry.
Najlepší olympijský výsledok z Milána, ktorým je štvrté miesto hokejistov v skutočne silnej konkurencii, nie je ani podľa reprezentačného trénera Vladimíra Országha „odrazom slovenského hokeja v absolútnej špičke“.
Jeho ďalšie slová nás vracajú na zem: „Keď si zoberieme svetový hokej, Kanada a USA sú odskočené. Potom je silná štvorka: Česko, Švédsko, Fínsko a Švajčiarsko. Až potom sme my, Lotyši, Nemci a Dáni“.
Prečítajte si aj:
Trpká spokojnosť hokejistov so štvrtým miestom. USA a Kanada sú inde, vraví tréner Országh
Tragický sumár
Zrejme najobjektívnejšie hodnotenie našej účasti na ZOH trochu prekvapujúco poskytol vo svojom texte na stránke SOŠV manažér pre médiá a komunikáciu Ľubomír Souček:
„V nedeľu sa skončili XXV. zimné olympijské hry a treba na rovinu povedať, že Slovensku priniesli len málo radosti. Z našich výsledkov na hrách vyčnieva len štvrté miesto tímu hokejistov, ktoré bolo v turnaji plnom hráčov NHL vysoko nad plán.
Hokejisti dosiahli maximum možného, žiaľ, v individuálnych športoch to bolo výrazne horšie. Sumár účinkovania Slovákov v nich v zásade vyznieva prevažne smutne.
Veď sme narátali len dve slovenské umiestnenia v prvej tretine štartového poľa! A celkovo zo 47 individuálnych štartov Slovákov sme narátali len deväť umiestnení v hornej polovici! To vyznieva až tragicky.“
Česko na 16. místě
Česká výprava se celkově umístila v žebříčku zúčastněných zemí na 16. místě. Což je vlastně příjemná vizitka úrovně tuzemského sportu i naděje do nadcházejících šampionátů. Příští ZOH se plánují na rok 2030 do francouzských Alp.
Zuzana Maděrová, dvaadvacetiletá rodačka z Liberce, sesadila z pomyslného trůnu kolegyni Ester Ledeckou. Ta po senzačním vítězství v superobřím slalomu na ZOH 2018 v Pchjongčchangu brala zlato i o čtyři roky později v Pekingu, a to za paralelní obří slalom. Tentokrát ji Maděrová nechala daleko za sebou – až na 5. místě.
Maděrová je nicméně pravidelnou medailistkou ze závodů Světového poháru a v paralelním obřím slalomu také předloňskou juniorskou mistryní světa. A má za sebou už předchozí olympijskou zkušenost.
V Pekingu 2022, kde zvítězila Ledecká, vybojovala 23. místo. Její letošní úspěch je tedy plodem vytrvalé práce a dává opodstatněný výhled, že nešlo o úspěch poslední.
Také Metoděj Jílek, který se ve svých teprve devatenácti letech vrátil z her hned se dvěma medailemi, už má za sebou hvězdnou kariéru. Hned pětkrát se stal v uplynulých letech juniorským mistrem světa v inline bruslení.
Z Milána a Cortiny přivezl stříbro z rychlobruslařského závodu na pět kilometrů, v nejdelším desetikilometrovém si dojel v čase 12:33,43 pro zlato. Stal se tak prvním českým rychlobruslařem-mužem, který kdy v této disciplíně na olympiádě zvítězil.
Vzhledem k tomu byl pak vybrán jako jeden ze dvou vlajkonošů české olympijské výpravy – spolu s rychlobruslařskou legendou Martinou Sáblíkovou, která na těchto hrách svou kariéru ukončila.
Jílek se netají tím, že právě příklad Sáblíkové měl rozhodující vliv na jeho příklon k tomuto sportu. Trénuje dokonce v tomtéž týmu NOVIS Team.
Takže se zdá, že pomyslné rychlobruslařské žezlo zde putuje přímo z ruky do ruky dvou mimořádných talentů v celosvětovém měřítku.
Prečítajte si aj:
Talianska olympiáda stojí miliardy, Rusko a Čína však rozhadzovali oveľa viac
Hokejové zklamání a hrdost současně
Naopak zklamání čekalo tentokrát hokejové fanoušky. Od opojného vítězství českého mužstva v Naganu v roce 1998, kdy Česko „přepsalo dějiny“, když parafrázujeme-li legendární slogan komentátora Roberta Záruby, se do hokejové reprezentace vkládaly velké naděje na každých ZOH.
Letos byly umocněné tím, že se na led opět – jako tehdy v Naganu – vrátila sestava hvězdných hráčů z Národní hokejové ligy. Jenže český tým vypadl ve čtvrtfinále, kde jej zdolala silnější Kanada.
Ta nakonec sama podlehla v prodloužení mužstvu Spojených států a musela se spokojit s olympijským stříbrem.
Zmíněný Robert Záruba čtvrtfinálový výkon zhodnotil takto: „Český hokej znovu našel svou tvář, i když výsledek je hořký. Tenhle zápas se zapíše do historie jako bitva, ve které nám chyběl jen kousek štěstí.“
Sama Kanada uznala, že „vyhrál šťastnější, ne nutně lepší“: „Češi nám připravili nejhorší noční můru od Nagana,“ dodal kanadský soupeř.
Návrat do vlasti tak proběhl sice bez skandujících náměstí a oslavných fanfár, ale se ctí a hrdostí na dobře odvedený výkon.
Ako ďalej?
Úloha, ako „ďalej ,vyššie či silnejšie“ v slovenskom športe, je otázka za milión – a pre tých, čo sú za tieto riešenia slušne platení.
Legislatívne a inštitucionálne rámce sú nastavené vcelku racionálne – napriek odhodlaniu ministra športu Rudolfa Huliaka prekopať financovanie najmä na úkor zväzovej administratívy.
Problémom však naďalej ostáva financovanie, neporovnateľné nielen s krajinami ako Dánsko či Nórsko, ale aj so susednými krajinami.
Na športovej infraštruktúre má slovenský šport dlh niekoľko sto miliónov eur, hoci sa vďaka Fondu na podporu športu každý rok znižuje.
Vinou upadajúcej ekonomiky a neúspešnej konsolidácie sa výrazné zvýšenie financií pre šport nedá v dohľadnom čase očakávať.
Prečítajte si aj:
